II. ÚS 526/10
II.ÚS 526/10 ze dne 2. 3. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 2. března 2010 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Ivany Janů a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky - obchodní společnosti LT Finance s.r.o., se sídlem Zítkova 9, Litoměřice, zastoupené JUDr. Radkem Spurným, advokátem se sídlem Želénská 1291, Duchcov, směřující proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 12. 2009 č. j. 9 Co 621/2009-73, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností předanou k poštovní přepravě dne 22. 2. 2010, tedy podanou ve lhůtě 60 dnů od doručení napadeného rozhodnutí (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhala zrušení výroku II. písm. a) v záhlaví citovaného rozhodnutí krajského soudu, neboť je toho názoru, že jím bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a právo být slyšena a vyjádřit se ke své právní věci garantované čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 13. 8. 2009 č. j. 17 C 240/2008-57, uložil žalovanému - L. Č. povinnost zaplatit stěžovatelce částku 21 900 Kč s v rozsudku blíže specifikovanými úroky z prodlení. Zároveň soud rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 16 385,70 Kč. Uložené povinnosti umožnil okresní soud žalovanému splnit ve splátkách po 2 000 Kč měsíčně.

Dne 18. 9. 2009 předložil žalovaný okresnímu soudu podání, v němž uvedl, že se proti rozsudku na radu svého právního zástupce neodvolává, namítl však, že uložená výše splátky 2 000 Kč měsíčně je pro něj příliš vysoká a požádal o zproštění povinnosti platit náklady řízení. Toto podání k výzvě soudu dne 1. 10. 2009 doplnil, kdy uvedl, že se proti citovanému rozsudku okresního soudu odvolává a zároveň rozšířil odvolání tak, že jím napadl rozsudek okresního soudu v plném rozsahu.

Výše uvedená podání krajský soud posoudil jako odvolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.), nicméně konstatoval, že k rozšíření rozsahu odvolání i na výrok ve věci samé došlo až po uplynutí odvolací lhůty, a proto napadené rozhodnutí přezkoumal pouze v části napadené včasným odvoláním žalovaného, které shledal zčásti důvodným. Proto v záhlaví citovaným usnesením odmítl odvolání směřující do výroku rozsudku okresního soudu ve věci samé (výrok I.), dále změnil napadený rozsudek, a to jednak ve výroku o nákladech řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok II. písm. a)), jednak ve výroku o splatnosti tak, že povinnost zaplatit stěžovatelce částku 21 900 Kč se specifikovanými úroky z prodlení je žalovaný povinen splnit ve splátkách 1 000 Kč měsíčně (výrok II. písm. b)). Dále pak rozhodl o nákladech odvolacího řízení, které žádnému z účastníků nepřiznal (výrok III.). Krajský soud svůj závěr nepřiznat žádnému z účastníků řízení náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně odůvodnil odkazem na § 150 o. s. ř., kdy s ohledem na majetkové poměry žalovaného ("je nemajetný, je odkázán na invalidní důchod ve výši 10 200 Kč měsíčně, z nějž je mu exekučně srážena částka 3 700 Kč, trpí vážnými zdravotními potížemi, v jejichž důsledku je odkázán na trvalou lékařskou péči") a finanční poměry stěžovatelky ("obchodní společnost se základním kapitálem 200 000 Kč") bylo v "daném případě namístě aplikovat § 150 o. s. ř. a náklady řízení (stěžovatelce) nepřiznat." (str. 3-4 usnesení).

Stěžovatelka však v ústavní stížnosti tyto závěry odvolacího soudu zpochybňuje a na podporu svých tvrzení o porušení práva na spravedlivý proces předestřela na úrovni podústavního práva argumentaci, v níž polemizovala se způsobem, jakým krajský soud rozhodl o nákladech řízení před soudem I. stupně, když své rozhodnutí podložil zcela nevyváženými skutkovými zjištěními (v podstatě pouze finanční situace žalovaného). Rovněž stěžovatelce znemožnil se vyjádřit ke svým majetkovým poměrům a nabídnout soudu důkazy k prokázání jiného skutkového stavu, jakož i možnost vyjádřit se k majetkovým poměrům žalovaného. Použití ust. § 150 o. s. ř. považuje za nespravedlivé, neboť nezohlednil skutečnost, že stěžovatelka důvodně bránila svá subjektivní práva, do nichž bylo ze strany žalovaného bezdůvodně zasaženo. S ohledem na výše uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadený výrok II. písm. a) citovaného rozhodnutí krajského soudu svým nálezem zrušil.
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ustáleně judikuje, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů v tom rozsahu, jak jej již před ním učinily obecné soudy v jednotlivých instancích, a z hledisek běžné zákonnosti, resp. z hlediska zákonné interpretace a aplikace podústavního práva.

Stěžovatelka nicméně svou argumentací obsaženou v ústavní stížnosti staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší, neboť její námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou ve svém obsahu pouze polemikou s právním názorem krajského soudu ohledně přiznání nákladů řízení před soudem I. stupně, a to v rovině podústavního práva.

Ústavní soud se ve své předchozí judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces. Přitom mimo jiné vyslovil názor, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 653/03, N 69/33 SbNU str. 189). V případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Na druhé straně ovšem Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou roveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, U 25/27 SbNU 307).

Ústavní soud se proto necítí být povolán k tomu, aby se zabýval konkrétním výkladem § 150 o. s. ř. a jeho aplikací obecným soudem. Nicméně Ústavní soud má v daném případě za to, že použití tohoto ustanovení bylo ze strany krajského soudu zdůvodněno v napadeném usnesení dostatečným a jasným způsobem (viz výše), a nelze tedy tvrdit, že by použití tohoto ustanovení bylo ze strany krajského soudu svévolným. Způsob výpočtu náhrady nákladů řízení se Ústavnímu soudu navíc jeví jako spravedlivý a dané situaci (finanční i sociální poměry žalovaného), přiměřený. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 654/03 N 27/32 SbNU str. 255 považuje Ústavní soud za nepřípadný, neboť závěry vyplývající z citovaného nálezu, kdy Ústavní soud shledal překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu v tom, že se obecný soud nevypořádal s konkrétními námitkami účastníka řízení proti přiznané výši náhrady nákladů stanovené soudem prvního stupně, a namísto toho arbitrárně a z pohledu tohoto účastníka překvapivě aplikoval § 150 o. s. ř., na nyní posuzovaný případ nedopadají.

Stejně tak za nepřípadnou považuje Ústavní soud i námitku stěžovatelky ohledně porušení jejího práva být slyšena a vyjádřit se ke své právní věci (čl. 37 odst. 3 Listiny), kdy jí mělo být znemožněno vyjádřit se ke svým i žalovaného finančním poměrům. V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 N 26/44 SbNU str. 309 Ústavní soud z potenciální překvapivosti rozhodnutí dovodil povinnost odvolacího soudu před tím, než moderační právo podle § 150 o. s. ř. použije, dát účastníkům řízení prostor se k zamýšlené moderaci vyjádřit a případně navrhnout provedení důkazů, které by doložily nebo zpochybnily existenci důvodů zvláštního zřetele hodných. V tomto konkrétním případě však Ústavní soud shledal i porušení základního práva (rovnosti účastníků řízení) při samotné aplikaci § 150 o. s. ř., neboť odvolací soud rozhodoval o odvolání opakovaně a zatímco v případě jedné strany sporu k okolnostem hodným zvláštního zřetele nepřihlédl, v případě druhé strany sporu ano. Závěry vyplývající z tohoto rozhodnutí však nedopadají na nyní posuzovaný případ, neboť z kopie doručenek, jež si Ústavní soud vyžádal ze spisu Okresního soudu v Litoměřicích vedeného pod sp. zn. 17 C 240/2008, je zřejmé, že odvolání žalovaného (podání ze dnů 18. 9. a 1. 10. 2009) bylo právnímu zástupci stěžovatelky řádně doručeno dne 2. 11. 2009 a stěžovatelka tak navzdory svému tvrzení měla možnost se k argumentaci žalovaného ohledně zproštění jeho povinnosti uhradit jí náklady řízení z důvodu jeho neutěšených finančních poměrů vyjádřit. Byl jí tak dán procesní prostor vyjádřit se k důvodům použití moderačního oprávnění soudu dle § 150 o. s. ř.

Ústavní soud proto neshledal v napadeném rozhodnutí porušení základních práv stěžovatelky, jak tvrdila v ústavní stížnosti, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2010

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.