II. ÚS 526/05
II.ÚS 526/05 ze dne 16. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatele F. O., bez právního zastoupení, o návrhu ze dne 19. 9. 2005, i o návrhu na zrušení ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, t a k t o :

Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .

O d ů v o d n ě n í :

Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2005, doplněným dne 29. 9. 2005, domáhal prošetření postupu Policie ČR. Tvrdí, že byl dne 30. 8. 2005 policejním komisařem K. a dalším policistou protiprávně a bezdůvodně předveden k vyšetření do Psychiatrické léčebny v Kroměříži. Navrhl rovněž, aby Ústavní soud zrušil ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů.

Vzhledem k tomu, že návrh nesplňoval náležitosti dle ustanovení § 30 odst.1 a § 34 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), byl stěžovatel vyzván k odstranění vad svého podání ve lhůtě 20 dnů. Tento přípis mu byl doručen oproti podpisu dne 17. 10. 2005.

Stěžovatel přípisem ze dne 17. 10. 2005 Ústavnímu soudu sdělil, že není spokojen s prací advokátů v jeho věci ani s postupem České advokátní komory, na níž se již dříve obrátil. Vznesl námitky i k postupu Ústavního soudu.

Ústavní soud konstatuje, že dne 7. 11. 2005 marně uplynula soudcovská lhůta určená k odstranění vytčených vad podání, aniž je stěžovatel přes poučení o možných následcích odstranil.

Ústavní soud při posouzení případu přihlédl k tomu, že stěžovatel v minulosti vedl před Ústavním soudem řadu řízení, nepochybně jsou mu tedy známy náležitosti, které ústavní stížnost musí podle zákona splňovat, včetně povinného právního zastoupení advokátem (§ 30 a § 31 zákona o Ústavním soudu) na základě speciální plné moci. Stěžovatel byl informován, že citovaný zákon neumožňuje ustanovení advokáta z úřední moci, avšak dle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů, má každý právo na poskytnutí právní pomoci advokátem a v případě, že mu tato pomoc bude odmítnuta, má možnost obrátit se na Českou advokátní komoru (110 00 Praha 1, Národní 16) se žádostí o určení advokáta. Navrhovatel byl dále upozorněn, že pokud vytčené vady podání nebudou ve stanovené lhůtě odstraněny, bude návrh bez dalšího dle § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnut. Stěžovatel sám uvádí, že se na Českou advokátní komoru v minulosti obrátil. Netvrdí nicméně, že potřebné kroky k opatření právního zastoupení učinil v posuzovaném případě. Přestože bylo zajištěno stěžovatelovo právo na právní pomoc, vytčené vady jeho podání nebyly ve lhůtě k tomu stanovené odstraněny. I pro stěžovatele platí zásada "vigilantibus iura" (každý nechť si střeží svá práva), která ovládá kontradiktorní řízení v právním státě a kterou je Ústavní soud povinen respektovat.

Nad rámec Ústavní soud uvádí, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti a stojí tedy mimo soustavu obecných soudů. V řízení o ústavních stížnostech se zabývá posouzením případných dotčení v rovině ústavní, nikoli zákonné, řízení má proto řadu specifik. Povinná účast advokáta při zpracování ústavní stížnosti má předně zabezpečit splnění zákonem stanovených náležitostí, k nimž patří kvalifikované vyhodnocení skutečností, které signalizují porušení ústavnosti, včetně označení dotčených ústavně zaručených práv. Smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení v řízení před Ústavním soudem lze spatřovat i ve snaze garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení a omezit zbytečná podání. Ústavní soud se naznačenou otázkou opakovaně zabýval (srov. stanovisko, sp. zn. Pl ÚS-st- 1/96, usnesení, sp. zn. II. ÚS 141/97, usnesení sp. zn. III.ÚS 296/97 a další). Na opodstatněnost zákonné úpravy povinného právního zastoupení ve své judikatuře opakovaně poukazuje.

Za této situace, kdy stěžovatel i přes poučení o možných následcích vady svého podání ve stanovené lhůtě neodstranil, Ústavní soud jeho návrh podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

K návrhu na zrušení ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, Ústavní soud uvádí, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu, vzneseného ve smyslu § 74 zákona o Ústavním soudu. Návrh na zrušení právního předpisu "sdílí osud" ústavní stížnosti. Je proto možné se jím meritorně zabývat pouze tehdy, pokud ústavní stížnost splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání návrhu na zrušení právního předpisu (§ 64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) neodůvodněně přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (srov. např. III.ÚS 101/95).

Ústavní soud proto návrh na zrušení ustanovení § 154 odst. 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů, spojený s ústavní stížností, mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků taktéž odmítl, a to podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s ustanovením § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005


J i ř í N y k o d ý m, předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.