II. ÚS 523/05
II.ÚS 523/05 ze dne 22. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl dne 22. března 2006 soudcem zpravodajem Eliškou Wagnerovou ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S., zastoupeného JUDr. Václavem Sedlářem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 5, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2005, č. j. 30 Ca 25/2005-21, rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 27. 9. 2000, č. j.-110-3197/2000-0106 a rozhodnutí Finančního úřadu v Uherském Brodě ze dne 2. 12. 1999, č. j. 59405/99/338920/7038, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatel v ústavní stížnosti podané dne 19. 9. 2005 brojí proti rozhodnutím obecného soudu a územních finančních orgánů, jimiž měla být porušena stěžovatelova základní práva zaručená Listinou základních práv a svobod v čl. 2 odst. 2, čl. 2 odst. 3, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 a čl. 36 a 38.

Jak stěžovatel v ústavní stížnosti rozvedl, podal u Finančního úřadu v Uherském Brodě žádost o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických osob ve výši 31.762 Kč. Finanční úřad napadeným rozhodnutím žádost zamítl, a rovněž odvolání proti tomuto rozhodnutí bylo zamítnuto Finančním ředitelstvím v Brně. Proti zamítavému rozhodnutí finančního ředitelství podal stěžovatel žalobu ke Krajskému soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, č. j. 30 Ca 505/2000-43, žalobě vyhověl a rozhodnutí finančního ředitelství zrušil. Na základě kasační stížnosti podané finančním ředitelstvím však věc projednal Nejvyšší správní soud, který rozsudek krajského soudu zrušil. V následném řízení pak Krajský soud v Brně, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, stěžovatelovu žalobu zamítl.

Přitom právní závěry obsažené v napadeném rozsudku byly založeny - stručně shrnuto - na tom, že na stěžovatele, který v rámci privatizačního projektu koupil Vojenský opravárenský podnik 014, s. p., přešly veškeré závazky tohoto státního podniku, včetně závazků daňových, a že v případě přechodu daňové povinnosti nemá správce daně povinnost novému daňovému subjektu rozhodnutím stanovit, jaké peněžité plnění se mu ukládá zaplatit, neboť postačí, pokud byl s výší daňových povinností původního dlužníka seznámen sepsáním protokolu.

S těmito závěry stěžovatel nesouhlasí, předložil Ústavnímu soudu argumentaci dokládající porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv a navrhl, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil.

Stěžovatel v ústavní stížnosti rovněž poznamenal, že proti ústavní stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Brně podal dne 3. 8. 2005 dle poučení obsaženého v tomto rozsudku kasační stížnost. Podle ust. § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je však kasační stížnost nepřípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Stěžovatel má tedy za to, že mu zákon vlastně žádný další procesní prostředek k ochraně práva neposkytuje.

Dotazem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 3. 2006 Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatele byla dne 16. 2. 2006 postoupena krajským soudem Nejvyššímu správnímu soudu a dosud o ní nebylo rozhodnuto.

II.

Před tím, než Ústavní soud přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, je soudce zpravodaj povinen zkoumat, zda splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Princip subsidiarity pak nalezl své konkrétní vyjádření v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti podle ust. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, podle kterého je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky k ochraně práva.

Kasační stížnost je bezpochyby takovým opravným prostředkem, který je v obecné rovině způsobilým zajistit ochranu práv, pokud předchozím rozhodnutím soudu ve správním soudnictvím došlo k jejich porušení.

V daném případě je procesní postavení stěžovatele specifické v tom, že podanou kasační stížnost směřoval proti rozhodnutí soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval opakovaně poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo Nejvyšším správním soudem zrušeno.

Ustanovení § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. pak konstruuje nepřípustnost kasační stížnosti pro případy, kdy stížnost směřuje proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem. Ústavní soud již v minulosti vyložil toto ustanovení tak, že jeho smyslem a účelem je to, aby Nejvyšší správní soud se nemusel znovu zabývat věcí, u které již jedenkrát svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud vyslovil, a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil (srov. nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 136/05, dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz ). Toto ustanovení však nevylučuje připuštění kasační stížnosti, pokud názor Nejvyššího správního soudu nebyl respektován, nebo pokud se v řízení před krajským soudem řešila otázka, k níž se Nejvyšší správní soud v předchozím řízení nevyjádřil.

Pokud proto stěžovatel kasační stížnost uplatnil souběžně s ústavní stížností, nelze nyní v řízení o ústavní stížnosti předvídat, jakým způsobem se Nejvyšší správní soud s kasační stížností stěžovatele vypořádá, tedy zda ji posoudí jako nepřípustnou podle § 104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., či zda shledá důvody pro její připuštění a meritorní rozhodnutí.

Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí uvedl, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, u nichž případnou protiústavnost spočívající v porušení základních práv jednotlivce nelze napravit jiným způsobem. Ochrana základních práv přitom není úkolem pouze Ústavního soudu, ale i úkolem obecných soudů, jak to vyplývá z čl. 4 Ústavy ČR.

Vzhledem k tomu, že v daně věci stěžovatel napadl rozsudek krajského soudu vedle ústavní stížnosti také kasační stížností, o níž je dosud rozhodováno Nejvyšším správním soudem, jehož rozhodnutí nelze předvídat, posoudil soudce zpravodaj ústavní stížnost jako podanou předčasně, tedy nepřípustnou.

K souběžnému řízení o ústavní stížnosti a kasační stížnosti není důvod, neboť v případě, že by Nejvyšší správní soud kasační stížnost připustil a meritorně o ní rozhodl, musel by stěžovatel podat novou ústavní stížnost i proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. V případě, že Nejvyšší správní soud posoudí kasační stížnost jako nepřípustnou, bude Ústavní soud - pokud stěžovatel podá novou ústavní stížnost i proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně - postupovat v souladu se svou judikaturou obsaženou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 298/05 (dosud nepublikován, dostupný v el. verzi na www.judikatura.cz) a takovou stížnost neodmítne jako podanou opožděně, tedy po šedesátidenní lhůtě stanovené § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

S ohledem na výše uvedené soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustný návrh odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. března 2006

Eliška Wagnerová soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.