II. ÚS 522/05
II.ÚS 522/05 ze dne 16. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti 1) A. H., 2) nezletilé Jany H.(jedná se o pseudonym), 3) nezletilého Petra H. (jedná se o pseudonym), a 4) nezletilé Hany H.(jedná se o pseudonym), zastoupených Mgr. Davidem Strupkem, advokátem, se sídlem Jungmannova 31, Praha, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 22 Co 6/2005, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) B. H., a 2) Městské části Praha 15, Boloňská 478, Praha, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 16. 9. 2005 se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 22 Co 6/2005, kterým byl k odvolání prvého stěžovatele potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 15. 6. 2004, č. j. P 318/94-77, kterým byla nařízena ústavní výchova stěžovatelů 2) až 4). Stěžovatelé tvrdí, že tímto rozsudkem byla porušena jejich základní práva podle čl. 10 odst. 2, a čl. 32 odst. 1 a 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1, a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 9 odst. 1 a 2, a čl. 12 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Ú. p. d.").

Stěžovatelé obsáhle poukazují na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva vztahující se na danou problematiku a namítají, že napadené rozhodnutí nerespektovalo v ní obsažené právní názory. Konkrétně nesouhlasí s tím, že slyšení stěžovatelů 2) až 4) nebylo provedeno přímo soudem ale dětským domovem, který nelze považovat za nezainteresovanou osobu. Nesouhlasí ani s tím, že vedlejší účastník 2), coby orgán sociálně-právní ochrany dětí byl v řízení jednak kolizním opatrovníkem stěžovatelů 2) až 4) a zároveň navrhovatelem, čímž byl fakticky vyloučen nesouhlasný názor těchto stěžovatelů s návrhem. Zprávám vedlejšího účastníka 2) byla přisuzována fakticky vyšší hodnota než jiným v řízení provedeným důkazům prokazujícím skutkový děj, a to zejména pokud se jedná o nadužívání alkoholu, zanedbávání hygieny, a nedostatku aktivity ke kontaktům s dětmi v dětském domově ze strany stěžovatele 1). Obecný soud nerespektoval povinnost slyšení rodičů dětí před rozhodnutím a spokojil se s omluvenou neúčastí u prvního ústního jednání. Nebyly zváženy jiné alternativy řešení, a to například možnost rodinné péče v zařízení pro děti vyžadující okamžitou pomoc. V rozporu se zásadou subsidiarity neposkytly orgány veřejné moci stěžovateli 1) dostatečnou pomoc směřující ke zlepšení jeho ekonomické a bytové situace, přičemž řešení bydlení poskytnuté neziskovým sektorem bylo soudem odmítnuto. Vyzdvihuje zjištěnou spokojenost dětí a dobré citové vztahy stěžovatelů navzájem a namítá, že obecný soud sledoval výlučně zájem na materiálním zabezpečení dětí, který je v posuzovaném případě v kolizi se zájmem dětí na společném životě s rodiči. V dané situaci tak obecný soud svým rozhodnutím vystavil stěžovatele 2) až 4) vysokému riziku citové deprivace a dalším z toho plynoucím důsledkům. Stěžovatelé uzavírají, že vznik skupiny obyvatelstva se značnými sociálními a příjmovými problémy je nezbytným průvodním jevem společenských změn po roce 1989. Sociální asistence a pomoc sice nutně musí mít svou hranici avšak čím nižší je míra této asistence a pomoci, tím více musí být veřejná moc srozuměna s tím, že se život rodičů v neuspokojivých sociálních podmínkách promítne i do života jejich dětí. Považují za běžné v demokratické společnosti, že stát nezasahuje do rodinného života a nepřetrhává fungující citové vazby rodin neustále se stěhujících, žijících v nevyhovujících bytech s přerušovanou dodávkou energií, v chudinských čtvrtích provizorních ubytovnách, či dokonce v karavanech nebo tábořištích, za předpokladu, že život a zdraví dětí nejsou ohroženy. Obecný soud nevysvětlil, jak by život a zdraví dětí ohrozilo bydlení s otcem v jedné místnosti s příslušenstvím na chodbě. Nařízení ústavní výchovy tedy nesplňuje požadavek proporcionality a není tedy v zásahem nezbytným v demokratické společnosti.
Ve věci sp. zn. I. ÚS 669/02 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 32. N. 11. str. 97) Ústavní soud posuzoval případ úplné rodiny se třemi dětmi, která byla od roku 2000 z rozhodnutí soudu pod dohledem a v roce 2002 byla nařízena ústavní výchova nezletilých dětí, přičemž důvodem byly neuspokojivé bytové podmínky a dále dluh otce ve výši 56.000 Kč, za situace nedostatku finančních prostředků rodiny. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že nedošlo k porušení čl. 8 Úmluvy ani čl. 9 odst. 1, 2 Ú. p. d., neboť k nařízení ústavní výchovy došlo v souladu s ustanovením § 46 zákona o rodině, po relativně dlouhém řízení. V tom byly velmi podrobně a prakticky permanentně zjišťovány poměry rodičů dětí se zaměřením na to, zda vytvářejí a splňují předpoklady pro materiální a výchovné zabezpečení svých dětí a státní moc tedy nepochybně zasáhla v souladu se zákonem a v zájmu nezletilých dětí. Děti byly sice rodičům odebrány proti jejich vůli, ale toto řešení bylo v konkrétním případě bohužel jediné možné, s ohledem na zájmy dětí a vzhledem k podmínkám, které pro ně jejich rodiče vytvořili.

Právní závěr shora uvedeného nálezu je závazný a zcela dopadá i na posuzovaný případ. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp. zn. 19 P 318/94, je zřejmé, že v nyní posuzovaném případě je rodina stěžovatelů pod dohledem od 7. 2. 1994, a to s ohledem na způsob života rodičů. Od 26. 10. 1995 je rodina stěžovatelů v důsledku odchodu matky fakticky neúplná, přičemž dohled byl zachován i při svěření stěžovatelů 2) až 4) do výchovy stěžovatele 1). Vedlejší účastník řízení 2) v rámci nařízeného dohledu nad výchovou nezletilých prakticky permanentně monitoroval situaci a z jeho zpráv vyplývá, že v rámci možností poskytoval stěžovateli 1) i rady pro řešení jeho situace. Ústavní výchova stěžovatelů 2) až 4) byla nařízena až v roce 2004 v důsledku bezprostřední hrozby vystěhování rodiny z bytu pro neplacení nájemného, za situace kdy do bytu již pro nesplacené dluhy nebyly dodávány energie, a výše dluhů (více než 1.000.000 Kč) vysoce překračovala příjmové možnosti stěžovatele 1), částečného invalidního důchodce bez zaměstnání. V rámci ústavní výchovy přitom byli stěžovatelé 2) až 4) umístěni do dětského domova v němž se nachází i jejich další sourozenci, děti jejich matky, se kterými nejméně do roku 1995 žili ve společné domácnosti. I v tomto případě tedy lze konstatovat, že děti byly odebrány otci proti své vůli, přičemž toto řešení bylo namístě s ohledem na zájmy dětí a vzhledem k podmínkám, které pro ně jejich rodiče vytvořili. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že i Evropský soud lidská práva respektuje pravomoc obecných soudů posoudit nezbytnost a vhodnost konkrétního výchovného opatření, a to zejména v situacích, kdy rodiče nejsou schopni se o dítě řádně starat anebo to vyžaduje ochrana fyzického a duševního zdraví dítěte (např. rozsudek ve věci Johansen v. Norsko z 7. 8. 1996 in Sbírka rozsudků a rozhodnutí 1996-III, odst. 64). Svěření do péče zařízení pro děti vyžadující okamžitou péči není jiným výchovným opatřením, která musí být vyčerpána před nařízením ústavní péče, neboť fakticky i z dikce § 46 odst. 1 věta prvá zákona o rodině se jedná o opatření rovnocenné s nařízením ústavní výchovy, přičemž obě představují totožný zásah, tj. odejmutí dítěte rodičům. Jen nařízení ústavní výchovy přitom mohlo vytvořit situaci, kdy se v dané nepříznivé situaci mohly obnovit a dále rozvíjet sourozenecké vztahy s dalšími sourozenci, což je nesporně pozitivní.

S ohledem na materiální povahu základních práv a s ohledem na to, že veškerá základní procesní práva mají za cíl umožnit průběh fair procesu neshledal Ústavní soud ani porušení dalších základních práv, kterých se stěžovatelé dovolávají. Předně je nutno zdůraznit, že ve věcech péče o děti obecně nejsou obecné soudy vázány jakýmikoliv návrhy a nejsou tedy vázány ani návrhem orgánu sociálně právní ochrany dětí na nařízení ústavní výchovy, ale naopak zcela postupují podle zásady oficiality. Kdo podal v konkrétní věci návrh není tedy pro další řízení vůbec rozhodné. To, že v posuzovaném případě vedlejší účastník řízení 2) vystupoval jednak jako navrhovatel i jako kolizní opatrovník stěžovatelů 2) až 4), zcela odpovídalo povaze věci a zákonu č. 359/1999 Sb., o sociálně-právní ochraně dětí, ve znění pozdějších předpisů. Na práva všech stěžovatelů to nemělo vůbec žádný vliv, neboť skutkový stav byl zjištěn za součinnosti všech účastníků, a to v převážné míře aplikací zásady obsažené v § 120 odst. 4 Občanského soudního řádu. Soud tedy vzal za prokázánu stávající zcela neuspokojivou bytovou a finanční situaci stěžovatele 1), která významně ohrozila až znemožnila stabilitu výchovného prostředí, na straně jedné, jakož i významné a trvající citové vazby všech stěžovatelů navzájem. V rámci řízení před odvolacím soudem přitom došlo ke slyšení stěžovatele 1), tedy k uplatnění práva vyplývajícího z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, neboť je zcela nerozhodné zda se měl účastník řízení možnost vyjádřit v rámci přednesu rozhodných skutečností nebo v rámci výslechu. Názor stěžovatelů 2) až 4) byl obecným soudem zjištěn, a ani v ústavní stížnosti samotné není rozporován obsah tohoto zjištění.

Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů, a proto jejich ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. listopadu 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.