II. ÚS 517/05
II.ÚS 517/05 ze dne 22. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. V., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem se sídlem Havířov - Město, Moskevská 24a, proti rozsudku Okresního soudu Karviná - pobočka v Havířově, ze dne 2. 12. 2004, č.j. 101 T 285/2004-258, usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. 2. 2005, č.j. 5 To 42/2005-356, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 15. 6. 2005, č.j. 7 Tdo 729/2005-457, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 15. 9. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Okresního soudu Karviná, pobočka v Havířově, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené základní právo na soudní ochranu, dané čl. 36 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z obsahu vyžádaného spisu Okresního soudu Karviná, pobočka v Havířově, sp. zn. 101 T 285/2004, bylo zjištěno následující:

Rozsudkem Okresního soudu Karviná, pobočka v Havířově, ze dne 2. 12. 2004, č.j. 101 T 285/2004-258, byl stěžovatel a další obvinění R. G., S. P., P. S. a L. V. uznáni vinnými trestným činem vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákona. Za to byl každý z nich odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně se zařazením pro jeho výkon do věznice s ostrahou. Podle skutkových zjištění se trestného činu dopustili tím, že "dne 21. 9. 2004 v době kolem 13.00 hod v Havířově - Podlesí, po předchozí vzájemné domluvě vyzvali obv. L. V. a S. P. poškozeného A. C., aby nastoupil do osobního motorového vozidla tov. zn. Škoda Felicia Combi, reg. zn. 2T4 2270, a odvezli jej do prostoru zvaného Petřvaldský les v Havířově - Šumbarku, kde jej po vystoupení z vozidla obv. R. G., S. P., L. V. a M. V. obstoupili, obv. P. S. otevřel zavazadlový prostor osobního motorového vozidla tov. zn. Renault Megane, ukázal poškozenému dvě baseballové pálky, které se zde nacházely s tím, aby si vybral jednu, kterou jej zbijí, pokud nezaplatí finanční částku ve výši 100.000,-Kč, kterou měl dlužit obv. M. V. na základě směnky, kterou poškozený podepsal přesně nezjištěného dne v měsíci červenci 2004, a obv. R. G. vyčítal poškozenému, že si z nich dělá legraci a jsou s ním pořád nějaké problémy".

Stěžovatel i ostatní obvinění se proti tomuto rozsudku odvolali. Krajský soud v Ostravě jejich odvolání usnesením ze dne 9. 2. 2005, č.j. 5 To 42/2005-356, zamítl jako nedůvodné.

Proti usnesení odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 6. 2005, č.j. 7 Tdo 729/2005-457, odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Stejným usnesením odmítl i dovolání obv. R. G., S. P. a L. V.

Stěžovatel napadl rozhodnutí soudů obou stupňů i usnesení dovolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi poškozeného. Nadto nebyla nalezena směnka na předmětných 100.000,-Kč, přesto je mu ve skutkové větě dáváno za vinu, že nutil poškozeného k podpisu této směnky. Soud rovněž pominul výpověď bývalé přítelkyně poškozeného Š., která uvedla, že poškozený jí nikdy nepřipadal vystrašený či rozrušený, a nevyhodnotil skutečnost, že poškozený je nemajetný a nebylo v jeho silách zaplatit částky uváděné ve skutkové větě. Neověřil ani, zda poškozený měl vůbec zažádáno o úvěr a v jaké výši. Nadto nevyhověl návrhu na zpracování znaleckého posudku na hodnověrnost poškozeného. Dle stěžovatele nebyly vyčerpány všechny důkazy, které mohly vést k objasnění věci a nebylo postupováno dle zásady "v pochybnostech ve prospěch obžalovaného".

K ústavní stížnosti se na žádost Ústavního soudu vyjádřili účastníci řízení. Okresní soud v Karviné, pobočka v Havířově, plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Krajský soud v Ostravě poukázal na to, že závěr o vině stěžovatele nebyl založen pouze na výpovědi poškozeného, ale i na dalších nepřímých důkazech, které potvrzují pravdivost některých podstatných údajů uvedených ve výpovědi poškozeného. Orgány činné v trestním řízení totiž zajistily věci, o nichž poškozený hovořil v souvislosti s trestnou činností obviněných, a to baseballové pálky, nalezené v bydlišti obv. P. S., směnku na částku 50.000,-Kč, nalezenou u obv. R. G., kterou podepsal poškozený ve prospěch obv. L. V., a dále směnečnou knížku nalezenou ve vozidle užívaném obv. M. V. Se zřetelem k uvedenému nemůže věrohodnost poškozeného zpochybnit výpověď jeho bývalé přítelkyně, která jen stěží mohla objektivně posoudit psychický stav poškozeného v kritické době a v tomto směru uvedla jen své subjektivní hodnocení, aniž by byla o celém případu jakkoliv informována. Soud má za to, že bylo provedeno dokazování v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí, přičemž nebylo povinností soudů provádět veškeré důkazy, jejichž provedení by přicházelo v úvahu, pokud na základě již provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Závěrem vyslovil přesvědčení, že stěžovatel nebyl napadenými rozhodnutími nijak poškozen na svých ústavních právech, a navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta. Nejvyšší soud upozornil na to, že stěžovatel v dovolání uplatnil námitky, jež zpochybňují skutkové závěry soudů. Takové námitky ovšem nenaplňují deklarovaný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, takže nebyl dán zákonný podklad k jejich věcnému přezkoumání.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel založil ústavní stížnost výlučně na námitkách proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů. Polemizuje zejména s hodnocením jednotlivých důkazů, namítá neúplnost provedeného dokazování a má za to, že soudy měly v jeho případu aplikovat zásadu "in dubio pro reo". Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance všeobecného soudnictví, která mu ovšem nepřísluší.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Jeho úkolem není skutkově a právně objasňovat věci, což patří do pravomoci obecných soudů. Nepřísluší mu ani hodnotit provedené důkazy. Je však oprávněn posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyly takovým postupem porušeny základní ústavní práva a svobody stěžovatele. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít zejména tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry (srov. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, nález č. 34). Uvedené principy Ústavní soud respektoval i v projednávané věci.

Vzhledem k uplatněným námitkám se Ústavní soud zaměřil na posouzení, zda se soudy ústavně konformním způsobem vypořádaly s prováděním a hodnocením důkazů v duchu zásad vyjádřených v ustanovení § 2 odst. 5 a 6 trestního řádu a zda svůj postup vyčerpávajícím způsobem popsaly a logicky i věcně přesvědčivým způsobem odůvodnily.

Jak vyplývá z obsahu spisového materiálu, nalézací soud provedl všechny důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z odůvodnění jeho rozhodnutí je patrné, že věnoval patřičnou pozornost i otázce hodnocení důkazů. Vzájemně je konfrontoval a vyhodnotil. Velmi podrobně popsal úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídil. Odvolací soud se s jeho postupem plně ztotožnil, přičemž neshledal důvod k tomu, aby bylo dokazování doplněno znaleckým zkoumáním poškozeného.

Je pravdou, že nalézací soud učinil závěr o vině stěžovatele především na základě výpovědi poškozeného. Ústavní soud ovšem nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že se jedná o nevěrohodného svědka, kterého je třeba znalecky zkoumat. Jak vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, soudy se osobou poškozeného i jeho věrohodností dostatečně zabývaly, přičemž neshledaly žádné skutečnosti, které by mohly zpochybnit pravdivost jeho výpovědi. Z provedených důkazů nevyplývá jediný důvod, pro který by mohl být motivován křivě obvinit všech pět obviněných, které krom stěžovatele a obv. L. V. ani blíže neznal. Poškozený o incidentu i o událostech, jež mu předcházely, vypovídal v přípravném řízení i před soudem shodně. Pravdivost některých podstatných údajů uvedených v jeho výpovědi, je potvrzována dalšími, byť nepřímými důkazy, vyjmenovanými a zhodnocenými v odůvodnění napadených rozhodnutí. S ohledem na výše uvedené nemůže pochybnost o věrohodnosti poškozeného založit skutečnost, že nebyla nalezena směnka na částku 100.000,-Kč. Ze stejného důvodu nemůže věrohodnost výpovědi poškozeného zpochybnit ani výpověď jeho bývalé přítelkyně, která se vyjadřovala toliko k jeho chování v kritickém období, kdy, jak sama uvedla "již spolu moc nebyli", ani majetková situace poškozeného.

Pravidlo in dubio pro reo, na něž stěžovatel ve své ústavní stížnosti odkazuje, vyplývá ze zásady presumpce neviny, vyjádřené v čl. 40 odst. 2 Listiny. Znamená, že zůstanou-li po provedení a zhodnocení všech reálně dostupných důkazů v jakémkoli směru důvodné pochybnosti o vině obviněného nebo o jakékoli jiné skutkové otázce významné pro rozhodnutí, které nelze odstranit provedením dalších důkazů, musí rozhodnutí vyznít ve prospěch obviněného. Jak ovšem vyplývá z toho, co již Ústavní soud uvedl výše, soudy neměly o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Nelze jim proto vytýkat, že nepoužily zmíněnou zásadu "in dubio pro reo".

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že soudy svým způsobem rozhodování i postupem v řízení respektovaly elementární požadavky spravedlnosti. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch ve věci či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Je jím pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 22. února 2006

S t a n i s l a v B a l í k, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.