II. ÚS 516/17
II.ÚS 516/17 ze dne 21. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Daniela Ježka, t. č. ve Vazební věznici Teplice, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Grusem, advokátem, se sídlem Resslova 1754/3, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 4 To 545/2016-170 ze dne 18. ledna 2017, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 1, 2 a 5, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně žádá o přednostní projednání věci ve smyslu § 39 zákona o Ústavním soudu.

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 40 Nt 686/2016 se podává, že usnesením policejního orgánu Policie České republiky, Národní centrály proti organizovanému zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Teplice, ze dne 12. 12. 2016 č. j. NCOZ-748/TČ-2016-417400 bylo podle § 160 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zahájeno trestní stíhání stěžovatele pro pokračující zvlášť závažný zločin poškození finančních zájmů Evropské unie podle § 260 odst. 1, odst. 4 písm. a), odst. 5 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, pokračující zločin zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle § 256 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b), písm. c) tr. zákoníku, spáchaný ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku, zvlášť závažný zločin účasti na organizované zločinecké skupině podle § 361 odst. 1 tr. zákoníku, pro organizátorství zvlášť závažného zločinu zneužití pravomoci úřední osoby podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 329 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. a), písm. f) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku a organizátorství zločinu porušení povinnosti při správě cizího majetku podle § 24 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku k § 220 odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) tr. zákoníku, spáchaného ve prospěch organizované zločinecké skupiny podle § 107 tr. zákoníku a pro zločin podplácení podle § 332, odst. 1 první alinea, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Uvedeným usnesením bylo zahájeno trestní stíhání také dalších 23 osob, které se měly různým způsobem a různou měrou podílet na předmětné protiprávní činnosti.

3. Usnesením Okresního soudu v Ústí nad Labem č. j. 40 Nt 686/2016-51 ze dne 14. 12. 2016 bylo k návrhu státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Praze (který spatřoval u stěžovatele důvod vazby útěkové a koluzní) ve vazebním zasedání rozhodnuto tak, že podle § 68 odst. 1 se stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b) tr. řádu.

4. O stížnosti stěžovatele a státního zástupce podané v neprospěch stěžovatele rozhodl Krajský soud v Ústí nad Labem napadeným usnesením tak, že ke stížnosti státního zástupce podle § 149 odst. 1 písm. a) tr. řádu usnesení soudu prvního stupně zrušil v celém rozsahu a znovu rozhodl tak, že se podle § 68 odst. 1 tr. řádu stěžovatel bere do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b) tr. řádu (výrok I.). Stížnost stěžovatele podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl (výrok II.). Krajský soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že u stěžovatele je dán důvod koluzní vazby, neboť s ohledem na charakter, způsob a rozsah páchané trestné činnosti, pro kterou bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, i dle jeho názoru nelze vyloučit, že stěžovatel v případě ponechání na svobodě bude působit na svědky nebo spoluobviněné. Pochybení však zjistil v tom, že soud prvního stupně neshledal důvod vazby útěkové. Tento vazební důvod pak odůvodnil jednak tím, že v případě uznání viny hrozí stěžovateli vysoký trest odnětí svobody uložený v horní polovině zvýšené trestní sazby, která je dána rozpětím 9 let a 2 měsíce až 13 let a 4 měsíce, a dále dostatečným majetkovým zázemím stěžovatele a jeho rodiny v zahraničí.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti s odkazem na obecné principy rozhodování ve vazebních věcech namítá, že stížnostní soud dospěl k závěru, že hrozba citelného trestu bez dalšího zakládá vazební důvod podle § 67 písm. a) tr. řádu. Dle judikatury Ústavního soudu však typová (toliko objektivní) hrozba vysokého trestu sama o sobě pro naplnění útěkové vazby není dostačující. Hrozbou vysokým trestem sice lze odůvodnit útěkovou vazbu, ale pouze v případech, kdy na základě zjištěných skutečností nasvědčujících důvodnosti podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody nejméně kolem osmi let. I zde však musí existovat důvodná obava, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, což stěžovatel s ohledem na svou osobu, bezúhonnost a aktivitu v profesním a osobním životě vylučuje. Dokázal soudu, že má stálé povolání, bydliště i fungující rodinu, pro orgány činné v trestním řízení je dosažitelný, což jsou skutečnosti, které útěkový vazební důvod zeslabují, takže měl být propuštěn na svobodu. Nadto uvádí, že jeho pozice je zcela obdobná postavení dalších obviněných, kteří jsou však stíháni na svobodě.

6. Stěžovatel zpochybňuje i odůvodněnost svého trestního stíhání a věrohodnost spolupracujícího obviněného Ing. Petra Kušnierze, který na něho byl údajně nasazen se záměrem přivodit mu trestní stíhání, a poukazuje na to, že jednáním popsaným v usnesení o zahájení trestního stíhání ani nikomu nevznikla škoda, a že je toto usnesení značně nadhodnocené. Sám se obrátil na policii i na Generální inspekci bezpečnostních sborů, aby upozornil na jednání spolupracujícího obviněného.

7. Stěžovatel odmítá kolektivní vinu a za zcela protiústavní tak považuje závěr soudu, že některý z obviněných údajně disponuje cestovním dokladem na jiné jméno, či že se chce usadit v USA. Stěžovateli nemůže být ani dáváno k tíži, že osoba Alexandra Nováka byla zadržena na základě Evropského zatýkacího rozkazu, o čemž stížnostní soud v době svého rozhodování již věděl. Soud neměl k dispozici žádné relevantní poznatky o tom, že by stěžovatel měl natolik nadstandardní kontakty, které by mu v případě eventuálního útěku umožnily dlouhodobý pobyt v cizině, když tak doposud nikdy neučinil a učinit ani nechce. Dle názoru stěžovatele jsou obecné útěkové závěry krajským soudem absolutizovány a naopak skutečnosti svědčící v jeho prospěch jsou opomíjeny. Stěžovatel s poukazem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva vyslovuje názor, že při posuzování a přezkoumávání existence vazebních důvodů je povinností soudů vzít v úvahu délku trvání vazby s ohledem na specifika konkrétního trestního řízení a musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů, musí tedy po určité době zjistit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody. Riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na hrozbě vysokého trestu, ale musí být ospravedlněno dalšími konkrétními okolnostmi, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřeními. Krajský soud však této povinnosti nedostál, když stvrdil existenci útěkové vazby pouhým odkazem na hrozbu vysokého trestu. Odkazuje přitom zejména na nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015, ale i na další nálezovou judikaturu vztahující se k rozhodování soudů o prodloužení doby trvání vazby, kdy je nutno postupovat velmi restriktivně. Stěžovatel uvádí, že ke dni podání stížnosti je odloučen od rodiny již měsíc a půl, přičemž stav řízení je stejný. Státní zástupce již vyslechl všechny obviněné, přičemž stěžovateli není zřejmé, jaké informace mají uvést nevyslechnutí svědci ve vztahu k jeho osobě a proč by je měl zrovna stěžovatel ovlivňovat, když některé z nich ani nezná. Odmítá, že by páchal stíhané skutky, odmítá právní kvalifikaci a odmítá odkaz krajského soudu, že koluzní vazba je dána charakterem, způsobem a rozsahem páchání trestné činnosti. Namítá porušení zásady presumpce neviny a vnitřní rozpornost napadeného rozhodnutí. Odmítá roli tzv. hlavní postavy. Ke koluzní vazbě ještě uvádí, že nikdy nikoho neovlivnil a ani ovlivňovat nechce. Žádný ze svědků nemůže vypovídat v jeho neprospěch, jelikož řadu svědků ani nezná. Má také za to, že organizační problémy spočívající v neprovedení všech plánovaných výslechů svědků, nemohou jít k jeho tíži, stejně tak ani osoba jeho obchodního partnera Alexandra Nováka.
8. Ústavní soud zvážil stěžovatelem vznesené námitky a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že není součástí obecné soudní soustavy (čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy České republiky), a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností soudů; do této činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušena jeho základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem. Uvedené pravidlo se projevuje i v přístupu Ústavního soudu, jde-li o rozhodování obecných soudů ve vazebních věcech.

10. Stěžovatel vznáší jednak námitky proti odůvodněnosti jeho trestního stíhání jako zákonného předpokladu omezení osobní svobody vazbou, a jednak poukazuje na neexistenci vazebních důvodů.

11. Základní podmínkou omezení osobní svobody vazbou je důvodné podezření ze spáchání trestného činu. Předpokládá existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Podezření ze spáchání trestného činu musí být důvodné jak v tom směru, zda byl spáchán konkrétní trestný čin, tak i ve směru, zda jej spáchala dotyčná osoba. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemůže být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro obžalobu, natož pak pro pravomocné odsouzení.

12. Jak je konstatováno v napadeném usnesení stížnostního soudu i v rozhodnutí soudu prvního stupně, důvodné podezření z toho, že se mohly stát trestné činy, podrobně popsané v usnesení o zahájení trestního stíhání, a že se jich mohl dopustit i stěžovatel, plyne z doposud shromážděného spisového materiálu, obsahujícího podaná vysvětlení, výpovědi svědků a obviněných a vyjmenované listinné důkazy. Stěžovatel sice trestnou činnost, která je mu kladena za vinu, popírá, přičemž zpochybňuje věrohodnost obviněného Ing. Petra Kušnierze, který ho opakovaně usvědčuje a podrobně vypovídá k trestné činnosti celé zločinecké skupiny, soudy však posoudily jeho výpovědi jako konzistentní a odpovídající tomu, co již vyšlo najevo v předchozí trestní věci obviněného Ing. Kušnierze a dalších osob, projednávané před Krajským soudem v Ústí nad Labem. Pokud s přihlédnutím k ranému stádiu trestního stíhání, kdy o vazbě bylo rozhodováno druhý den po zahájení trestního stíhání stěžovatele, vzaly za podstatné, že důkazy vyplývající z vyšetřovacího spisu toto důvodné podezření zakládají, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněnému závěru nic vytknout. Rozhodně tím žádným způsobem nepředjímaly (ani předjímat nemohly) konečné rozhodnutí ve věci, které přísluší pouze věcně a místně příslušnému soudu v případě, že bude na stěžovatele a další obviněné podána obžaloba. Tomuto pojetí odpovídá i procesní pravidlo, že z rozhodování ve věci samé po podání obžaloby je soudce, který rozhodoval o vazbě v přípravném řízení, vyloučen (srov. ustanovení § 30 odst. 2 věta druhá tr. řádu).

13. I otázka věrohodnosti Ing. Petra Kušnierze a jeho výpovědí bude za předpokladu podání obžaloby zajisté předmětem zkoumání soudu v hlavním líčení a nelze očekávat, že o ní rozhodne s konečnou platností vazební soud. Stěžovatel se sice snaží důkazní situaci zpochybnit i poukazem na svůj postup, kdy na Ing. Kušnierze a Jaroslava Poka podal trestní oznámení, podnět k prošetření věci a podnět ke stížnosti pro porušení zákona, těmito podáními se však soud prvního stupně zabýval, přičemž výsledky šetření příslušných orgánů, kterými nebyl dosavadní skutkový stav věci zpochybněn, ve vazebním rozhodnutí také zmínil.

14. Ústavní soud k tomu pouze dodává, že mu za stavu, kdy soudy opřely odůvodněnost trestního stíhání stěžovatele o konkrétní skutečnosti, které jsou dostatečným a rozumným podkladem pro podezření, že stěžovatel mohl spáchat skutky, pro něž byl obviněn, nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.

15. V souvislosti s výhradami stěžovatele proti již provedeným důkazům, o které soudy opřely nejen důvodnost trestního stíhání stěžovatele, ale i nutnost omezení jeho osobní svobody vazbou, je dále nutné připomenout, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného; vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení, a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje trestního řízení, který lze jen odhadovat [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), usnesení sp. zn. sp. zn. I. ÚS 2705/07 ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. III. ÚS 1837/15 ze dne 1. 10. 2015, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].

16. Pokud jde o samotné důvody vazby, obecně platí, že posouzení konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod některý z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 tr. řádu. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem nebo jestliže tvrzené důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 18/96 ze dne 26. 9. 1996 (N 88/6 SbNU 145), nález sp. zn. IV. ÚS 137/2000 ze dne 20. 11. 2000 (N 174/20 SbNU 235), nález sp. zn. III. ÚS 121/02 ze dne 6. 6. 2002 (N 68/26 SbNU 203), nález sp. zn. I. ÚS 585/02 ze dne 7. 4. 2005 (N 77/37 SbNU 83) a další].

17. Vazbu je tedy nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody. Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

18. Jde-li pak konkrétně o důvod útěkový podle § 67 písm. a) tr. řádu, Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že byť hrozba vysokým trestem sama o sobě zakládá důvodnost obavy před vyhýbáním se trestnímu stíhání, musí se jednoznačně jednat o konkrétní hrozbu vysokého trestu, tedy hrozbu podloženou jedinečnými okolnostmi spáchaného skutku, ve spojení s dalšími aspekty dané trestní věci, a to v rámci rozpětí trestí sazby stanovené trestním zákonem. Typová hrozba vysokého trestu bez dalšího pro naplnění daného vazebního důvodu dostačující není. Hrozbou vysokým trestem lze tak odůvodnit uložení útěkové vazby pouze v těch případech, v nichž na základě zjištěných okolností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody nejméně kolem osmi let (srov. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013, N 217/71 SbNU 545, nález sp. zn. I. ÚS 217/15 ze dne 4. 5. 2015).

19. Zároveň však, jak Ústavní soud upozornil např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014 (N 146/74 SbNU 241), posledně uvedený závěr "nelze chápat jako 'bianko šek', do kterého stačí vepsat odhad možného budoucího trestu za konkrétní stíhanou věc ve výši nejméně osm let odnětí svobody, a na jeho základě pak odůvodnit vzetí do vazby nebo následné ponechání ve vazbě, bez přihlédnutí k dalším konkrétním okolnostem posuzované věci". I v takovém případě totiž při zvažování důvodnosti uvalení (dalšího trvání) vazby musí soud posuzovat také případné námitky obviněného, který má právo prokazovat existenci konkrétních skutečností (silných důvodů), jež důvodnou obavu z následků uvedených v § 67 písm. a) tr. řádu eliminují (srov. shora uvedené nálezy sp. zn. I. ÚS 217/15 a sp. zn. I. ÚS 2665/13, nález sp. zn. I. ÚS 2876/15 ze dne 9. 12. 2015).

20. Právě uvedeným požadavkům vyplývajícím z ustálené judikatury Ústavního soudu a potvrzovaným i v právní doktríně (srov. Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 741) krajský soud v napadeném usnesení dostál. Důvodnost vzetí stěžovatele do útěkové vazby totiž opřel o skutečnost, že s ohledem na míru účasti stěžovatele na spáchané trestné činnosti je zřejmé, že mu při případném uznání viny hrozí uložení vysokého trestu, neboť tento bude nezbytné ve smyslu § 108 odst. 1 tr. zákoníku ukládat v horní polovině zvýšené trestní sazby, která je dána rozpětím na 9 let a 2 měsíce až 13 let a 4 měsíce. Zvažoval přitom i okolnosti svědčící ve prospěch stěžovatele, konkrétně že je občanem České republiky, má rodinné zázemí a stálé bydliště v M., s ohledem na další zjištěné skutečnosti vyplývající ze spisu však shledal, že tyto okolnosti nelze výrazně přeceňovat, jak mylně učinil soud prvního stupně. V tomto směru zohlednil naprosto specifickou situaci stěžovatele, spočívající ve velmi úzkém majetkovém, podnikatelském i osobním propojení jeho osoby s obviněným Alexandrem Novákem, kdy je zřejmé, že oba byli hlavními organizátory závažné trestné činnosti, a jejich propojení je prokazatelné jak na území České republiky, tak i v USA a týká se nejen jejich osob, ale i blízkých rodinných příslušníků. Pokud i z těchto majetkových i osobních vazeb dovodil riziko, že by se stěžovatel při ponechání na svobodě mohl zachovat způsobem, jak již učinil Alexandr Novák, na nějž musel být vydán Evropský zatýkací rozkaz, nelze jeho závěrům cokoliv vytknout.

21. Krajský soud své stanovisko k důvodům útěkové vazby dostatečným způsobem odůvodnil, čímž navzdory stěžovatelově nesouhlasné argumentaci dostál požadavkům uvedeným v ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu i mezím zásad a judikatury Ústavního soudu vztahujícím se na daný vazební důvod. Dostatečně se vypořádal i s námitkami, které jsou opakovaně uplatněny také v ústavní stížnosti, včetně údajné nečinnosti a liknavého postupu policejních orgánů.

22. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro další rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě. Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu lze prodloužit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika či důvodné obavy musí mít jasnou vazbu k danému riziku (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014). Samotná hrozba vysokého trestu přitom ke zdůvodnění dlouhotrvající útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním apod. [srov. nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353), nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Obviněný je navíc oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud se s nimi musí vypořádat.

23. V projednávané věci však nešlo o rozhodování o dalším trvání vazby stěžovatele, ale o uvalení vazby, takže nepřicházelo v úvahu posuzování délky trvání vazby se zřetelem na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Základní zásady vazebního rozhodování však měl krajský soud, jak je uvedeno výše, na paměti, včetně zjištění, že obavu z útěku a tedy zmaření dalšího průběhu trestního řízení nebyly způsobilé eliminovat ani uspořádané osobní a rodinné poměry stěžovatele.

24. Z napadeného usnesení stížnostního soudu i z rozhodnutí soudu prvního stupně se též zřetelně podává, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, pro který byl vzat do koluzní vazby. Tento vazební důvod je podmíněn existencí konkrétních okolností spojených s předpokládanou aktivní činností obviněného, jež směřuje k maření skutečností závažných pro trestní stíhání. Této podmínce oba soudy ve věci stěžovatele dostály, neboť uvedly okolnosti, z nichž se lze důvodně obávat, že by spoluobvinění a dosud nevyslechnutí svědci mohli být stěžovatelem jakožto organizátorem a řídícím prvkem zločinecké skupiny i nadále ovlivňováni, přičemž motivace stěžovatele zabránit objasnění stíhané trestné činnosti je mimořádně vysoká právě s ohledem na popsanou míru jeho účasti na spáchání trestné činnosti. Uvedený vazební důvod nelze nahradit žádným alternativním opatřením, proto soudy důvodně nerozhodovaly o předloženém písemném slibu stěžovatele ani o jiných opatřeních nahrazujících vazbu.

25. Ústavní soud nemohl akceptovat ani argument stěžovatele, že jiní obvinění jsou stíháni na svobodě, neboť rozhodnutí o vazbě je nutno učinit s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu. Je proto běžné, že v rámci stejné trestné činnosti jsou někteří obvinění ponecháni na svobodě, zatímco jiní jsou stíháni vazebně. K porušení ústavních práv by naopak mohlo docházet tehdy, pokud by o vazbě bylo rozhodováno u všech obviněných vždy shodně, bez ohledu na okolnosti týkající se každého z nich.

26. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup krajského soudu, vedoucí k vydání napadeného rozhodnutí, umožnil konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadené rozhodnutí dostatečně uvádí důvody, na nichž je založeno, a nelze je označit za rozhodnutí svévolné. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, ani další ústavní práva stěžovatele tak porušeny nebyly.

27. Ústavní soud proto postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

28. O žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti (dle § 39 zákona o Ústavním soudu) Ústavní soud výslovně nerozhodoval, neboť jí vyhověl fakticky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.