II. ÚS 514/05
II.ÚS 514/05 ze dne 5. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti navrhovatelky obchodní společnosti NEDLand COMPANY, s.r.o., se sídlem Zelný trh 1, Brno, IČ 25574566, zastoupené advokátem JUDr. René Huškem, Advokátní kancelář se sídlem Dvořákova 4, Brno, proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 VZN 1511/2004, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Olomouci jako účastníka řízení, t a k t o :


Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 14. 9. 2005 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadla stěžovatelka usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím byl porušen článek 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

Ústavní soud z obsahu přiložených listin a připojeného spisového materiálu zjistil, že usnesením Policie ČR, Útvaru odhalování nelegálních výnosů a daňové kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitura Brno, ze dne 8. 8. 2005, ČTS: FIPO-30/BR-ND-2005, byly v souvislosti s trestním řízením, vedeným proti podezřelému H. A. R., jednateli stěžovatelky, pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 148 odst. 2, 4 trestního zákona, zajištěny na specifikovaném účtu stěžovatelky u Volksbank CZ, a.s., peněžní prostředky ve výši 9.419.000,- Kč. Zjištěné skutečnosti údajně nasvědčovaly tomu, že uvedené prostředky byly vyplaceny jako nadměrný odpočet daně z přidané hodnoty nárokované stěžovatelkou u Finančního úřadu Brno 1 v rámci daňového přiznání za měsíc březen 2005, přičemž jako zdanitelná plnění stěžovatelka uvedla fiktivní obchody se strojírenským zbožím zahrnující vývoz do Libye a Spojených arabských emirátů, a policie je tedy považovala za výnos z trestné činnosti. Proti uvedenému usnesení stěžovatelka podala stížnost.

Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. 5 VZN 1511/2004, stížnost zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatelka napadla usnesení státního zástupce projednávanou ústavní stížností. Svou argumentaci opřela o ustanovení § 146a odst. 2 trestního řádu, podle něhož o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu, kterým jsou zajištěny peněžní prostředky na účtu u banky podle § 79a odst. 1 trestního řádu, má rozhodovat soud. V souladu s tímto ustanovením měl tedy státní zástupce vrchního státního zastupitelství její stížnost předložit příslušnému soudu k rozhodnutí. Namísto toho o ní rozhodl sám, ačkoli k tomu nebyl oprávněn.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníka řízení, Vrchní státní zastupitelství v Olomouci, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřilo. Příslušný státní zástupce ve svém vyjádření přisvědčil námitkám stěžovatelky. Uvedl, že své pochybení již napravil, když stížnost proti usnesení policejního orgánu postoupil k rozhodnutí Městskému soudu v Brně, který usnesením ze dne 11. 10. 2005, sp.zn. 70 Nt 1758/2005, stížnost zamítl jako nedůvodnou. Podle názoru státního zástupce napadené usnesení bylo vydáno orgánem, který k tomu neměl pravomoc, nicméně nyní již nemá žádné právní účinky, a nejedná se tudíž ani o právní akt. Není proto důvod jej vzhledem k uvedeným okolnostem rušit.

Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavním pořádkem zaručených základních práv či svobod, je její subsidiarita vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv. Subsidiarita ústavní stížnosti se odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Vedle toho má princip subsidiarity i dimenzi materiální, z níž plyne, že důvodem subsidiarity jsou samotné kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. V konkrétní a praktické podobě se tak realizuje ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval bez toho, že by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska zohlednil Ústavní soud při aplikaci a interpretaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu v projednávaném případě.

Provedení ústavního imperativu, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, svěřuje ústavní pořádek zákonu (čl. 38 odst. 1 Listiny). Pro oblast trestního soudnictví je tímto zákonem trestní řád. Podle ustanovení § 146a odst. 2 trestního řádu o stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu podle § 79a odst. 1 rozhoduje soud. Věc předkládá soudu k rozhodnutí státní zástupce.

Pokud tedy stížnost stěžovatelky proti rozhodnutí policejního orgánu o zajištění peněžních prostředků na účtu podle ustanovení § 79a odst. 1 trestního řádu státní zástupce nepředložil soudu k rozhodnutí, nýbrž o ní rozhodl sám, nebyl k takovému postupu zákonem zmocněn a porušil tím i ústavně zaručené právo stěžovatelky na zákonného soudce garantované čl. 38 odst. 1 Listiny.

Ústavní soud přes uvedené vážné pochybení státního zástupce v předmětné věci dospěl k závěru, že jeho kasační pravomoc, vzhledem k dalšímu vývoji trestního řízení, nemůže být realizována. Státní zástupce sám svou chybu napravil, když stížnost předložil soudu, který o ní dne 11. 10. 2005 pod, sp. zn. 70 Nt 1758/2005, rozhodl. Vzhledem k výše uvedenému principu subsidiarity by případné navrhované zrušení napadeného usnesení postrádalo za daného stavu věci smysl. Nastala tedy situace, za které se spor stává akademickým a kdy se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Jinak řečeno, je-li namítáno porušení ústavně zaručených práv, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno, což v dané věci splněno není, resp. stav, kdy napadené usnesení vyvolávalo v právní sféře stěžovatelky nežádoucí účinky, již odezněl (srov. zamítavý nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 503/03, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 122/99). Usnesení Městského soudu v Brně ze dne 11. 10. 2005, sp. zn. 70 Nt 1758/2005, stěžovatelka navíc napadla další ústavní stížností vedenou u Ústavního soudu pod, sp. zn. IV. ÚS 722/05, o níž dosud nebylo rozhodnuto.

Z výše uvedeného je zřejmé, že státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci usnesením ze dne 16. 8. 2005, sp. zn. VZN 1511/2004, porušil ústavně zaručená práva stěžovatelky zakotvená v čl. 38 odst. 1 Listiny. Vycházeje však ze zásady subsidiarity a imperativu minimalizace vlastních kasačních zásahů, neboť v mezidobí již bylo následným postupem uvedeného státního zástupce pochybení napraveno, Ústavní soud návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, neboť zde nyní chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelky. Ústavní stížnost již ztratila své opodstatnění.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 5. dubna 2006

S t a n i s l a v B a l í k předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.