II. ÚS 512/05
II.ÚS 512/05 ze dne 2. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti Ing. L. P., zastoupeného Jitkou Stanoevovou, advokátkou, se sídlem Chládkova 3, Brno, proti výroku o nákladech řízení rozsudku (výrok II.) Okresního soudu v Nymburku ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. 8 C 545/2002, a usnesení (výrok I.) Krajského soudu v Praze ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 19 Co 211/2005, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Návrhem podaným ve lhůtě podle § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel brojí proti v záhlaví označeným výrokům rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, přičemž se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 36 566, 10,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a stěžovateli jako žalobci byla uložena povinnost uhradit žalované náklady řízení ve výši 18 095,-Kč (výrok II.). Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které směřovalo pouze do výroku o nákladech řízení. Odvolací soud potvrdil napadené usnesení soudu první instance ve výroku o nákladech řízení (výrok I.), přičemž nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II.).

Podstatou ústavní stížnosti je námitka stěžovatele, že ust. § 137 o.s.ř. zakotvuje možnost přičíst k odměně advokáta, který je plátcem daně z přidané hodnoty, rovněž částku odpovídající dani z přidané hodnoty, až s účinností od 1. 5. 2004, přičemž tento den je dle názoru stěžovatele rozhodným pro závěr, zda při určení rozsahu nákladů občanského soudního řízení se postupuje podle dosavadní právní úpravy či nikoli. Pokud bylo řízení zahájeno před dnem 1.5.2004, nevzniká dle stěžovatele nárok na přiznání daně z přidané hodnoty. V průběhu soudního řízení tak mělo být porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces, pokud straně žalované přiznaly soudy obou stupňů právo v rámci nákladů řízení na zaplacení daně z přidané hodnoty.

V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Tento obecný závěr vyplývá z postavení Ústavního soudu, který není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, a to ani pokud jde o věc samu. Jeho úkolem tedy není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud ovšem takové porušení současně neznamená zásah do základního práva či svobody zaručených ústavním zákonem (srov. např. I. ÚS 633/05).

Rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně výlučnou doménou obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. např. I. ÚS 633/05). V dosavadní judikatuře interpretoval Ústavní soud pojem svévole zejména ve smyslu extrémního nesouladu právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními, dále ve smyslu nerespektování kogentní normy, interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (příkladem čehož je přepjatý formalismus), jakož i interpretace a aplikace zákonných pojmů v jiném než zákonem stanoveném a právním myšlením konsensuálně akceptovaném významu, a konečně ve smyslu rozhodování bez bližších kritérií či alespoň zásad odvozených z právní normy (srov. např. III. ÚS 606/04).

Takovéto pochybení ovšem v dané věci Ústavní soud neshledal. Stěžovatelem napadená rozhodnutí považuje Ústavní soud za ústavně konformní, když nezjistil v postupu obecných soudů prvky svévole.

Jak vyplývá z napadeného náhradově nákladového výroku rozhodnutí soudu první instance, okresní soud postupoval dle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., když přiznal náhradu nákladů řízení žalované straně. Podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., "účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl." Vzhledem k tomu, že žaloba stěžovatele byla zamítnuta, byla procesně plně úspěšnou stranou strana žalovaná a soud prvního stupně tak mohl přistoupit k aplikaci ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. v tom směru, že žalované straně přiznal plnou náhradu nákladů řízení. Tento závěr potvrdil následně též soud druhé instance.

Stěžovatel přitom nesouhlasí s napadenými rozhodnutími pouze v tom směru, jak vyplývá z obsahu jeho návrhu, že vzhledem ke skutečnosti, že bylo řízení zahájeno před 1.5.2004, což je den nabytí účinnosti zákona č. 237/2004 Sb., kterým bylo do občanského soudního řádu zavedeno nové ustanovení § 137 odst. 3, nemohlo být toto ustanovení aplikováno v řízení před obecnými soudy. Z tohoto důvodu neměly soudy právo přiznat v rámci nákladů řízení částku odpovídající dani z přidané hodnoty.

Stěžovatel tedy vytyčil jako relevantní pro přezkum Ústavního soudu v dané věci otázku, zda je možné aplikovat ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. pouze na ta řízení, která byla zahájena až dnem 1.5.2004 nebo i na řízení, jež byla zahájena přede dnem 1.5.2004, a která nebyla do 30.4.2004 skončena.

V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na to, že se touto otázkou zabýval již Nejvyšší soud, a to v rozhodnutí ze dne 15.12.2004, sp. zn. 21 Cdo 1556/2004, na který též odkazuje krajský soud ve svém rozhodnutí v dané věci. Nejvyšší soud zde poukázal na obecnou platnost zásady, že nové procesní právo (jeho změny) platí ode dne nabytí účinnosti nové právní úpravy i pro řízení zahájená přede dnem nabytí jeho účinnosti s tím, že právní účinky úkonů, které v řízení nastaly přede dnem nabytí účinnosti nové právní úpravy, zůstávají zachovány. Vzhledem k této zásadě a k tomu, že zákon č. 237/2004 Sb., kterým bylo do občanského soudního řádu doplněno ust. § 137 odst. 3, neobsahuje žádná přechodná ustanovení, dospěl dovolací soud k závěru, že ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. platí i pro ta řízení, která byla zahájena přede dnem 1.5.2004 a která nebyla do 30. 4. 2004 skončena.

V předchozím odstavci uváděný právní názor Nejvyššího soudu považuje Ústavní soud za ústavně konformní, a to s ohledem na obecnou platnost klasické zásady o časových mezích právních předpisů.

Ústavní soud opakovaně judikoval (srov. např. Pl. ÚS 3/94, I. ÚS 662/03), že právní věda rozeznává tzv. retroaktivitu pravou a retroaktivitu nepravou. Pravá retroaktivita zahrnuje případy, kdy právní norma reglementuje i vznik právního vztahu a nároky z něho vzešlé před její účinností. V obecné teorii práva je dlouhodobě zakotven právní závěr o nepřípustnosti tzv. pravé zpětné účinnosti právní úpravy. Pravá zpětná účinnost by znamenala zásadní porušení principu právní jistoty v právních vztazích tím, že by na právní vztahy, které vznikly před účinností příslušného právního předpisu a na skutečnosti v těchto právních vztazích nastalé v době před účinností příslušného právního předpisu, připustila aplikaci tohoto nového právního předpisu. Novou právní úpravou by tak bylo zasahováno zpětně do minulosti a právní posouzení v minulosti existujících právních vztahů i skutečností tehdy vzniklých by se po účinnosti nové právní úpravy měnilo. V této souvislosti je ovšem nutno odlišovat od pravé retroaktivity retroaktivitu nepravou. Nepravá retroaktivita spočívá v tom, že právní vztahy hmotného i procesního práva, které vznikly za platnosti práva starého, se spravují zásadně tímto právem, a to až do doby účinnosti práva nového; po jeho účinnosti se však řídí právem novým. Tato zásada však platí jen potud, pokud ostatní závěrečná ustanovení právní normy nestanoví se zřetelem na zvláštnosti některých právních vztahů něco jiného. Jestliže tedy přechodné ustanovení nepamatuje na specifické řešení určité dílčí konkrétní situace, pak je na místě dospět k závěru, že nová právní úprava ode dne své účinnosti do budoucna upravuje i právní vztahy a jednotlivé skutečnosti, které sice vznikly v minulosti, ale existují dále. Retroaktivita nepravá je tedy v právní teorii i praxi považována za přijatelnou (srov. např. Pl. ÚS 24/98).

Co se potom týče nepravé retroaktivity v procesním právu a názorů v odborné literatuře na ni, z povahy procesního práva vyplývá, že nové procesní právo (jeho změny) má působit ode dne nabytí účinnosti nového zákona, a to i pro řízení zahájená před jeho účinností. Účinky procesních úkonů soudu i účastníků, které s nimi spojovala či nespojovala dřívější úprava, ovšem zůstávají zachovány (srov. např. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M.: Občanský soudní řád, komentář, II. díl, 6. vydání, C.H. Beck, Praha, 2003, str. 1053). V případě procesních vztahů platí nové právo i ve věcech před jeho účinností zahájených, ale dosud neskončených (Steiner: K problematice nepřípustnosti retroaktivity právních norem, Právník č. 1/94-3,5). Přitom je ovšem též na místě poukázat na skutečnost, že tato zásada může být prolomena, neboť rozhodující jsou vždy konkrétní přechodná ustanovení v nových procesních předpisech, která mohou stanovit, že řízení započatá přede dnem účinnosti nového předpisu se dokončí podle dosavadních předpisů (případně něco obdobného). Nestanoví-li však nic jiného, případně pokud nestanoví vůbec nic, výše uvedená zásada platí.

Ústavní soud v této souvislosti konstatuje, že vzhledem k tomu, že v projednávané věci se jednalo o zákon č. 237/2004 Sb., který neobsahuje žádná přechodná ustanovení, obecné soudy, které postupovaly v souladu s výše uvedenou zásadou (vyjádřenou v judikatuře Ústavního soudu, Nejvyššího soudu i v odborné nauce), nijako nevybočily z mezí ústavnosti tím, že aplikovaly v dané věci ust. § 137 odst. 3 o.s.ř. (když zástupce žalované strany doložil osvědčení o registraci plátce daně z přidané hodnoty).

Ústavní soud tudíž dospěl na základě výše uvedených skutečností k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla napadenými rozhodnutími porušena. Proto Ústavní soud, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, návrh stěžovatele svým usnesením odmítl jako zjevně neopodstatněný podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. února 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.