II. ÚS 51/05
II.ÚS 51/05 ze dne 26. 4. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké, o ústavní stížnosti J. Ch., zastoupeného JUDr. Koljou Kubíčkem, advokátem, se sídlem Urbánkova 3360, Praha, směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, a usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, spojenou se žádostí o přednostní projednání, za účasti 1) Krajského soudu v Praze, a 2) Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Okresního státního zastupitelství Praha-západ, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, kterým byl vzat z důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř. do vazby, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, kterým byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Tvrdí, že těmito usneseními byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, 4, 8 odst. 1 až 3 a 5, 36 Listiny základních práv a svobod, a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Současně stěžovatel požádal o přednostní projednání věci.

Stěžovatel uvádí, že byl zadržen dne 6. 11. 2004 v 04:35 hodin a příkaz k propuštění ze zadržení za účelem předvedení k Okresnímu soudu Praha-západ byl policejním orgánem převzat dne 8. 11. 2004 v 09:19 hodin. Jeho výslech se přitom konal dne 8. 11. 2004 od 11:35 hodin. Z toho dovozuje, že byl zadržen více než 48 hodin předtím, než byl dodán soudu za účelem rozhodování o vazbě. Přitom za odevzdání podle § 76 odst. 4 poslední věta tr. ř. a ve smyslu § 77 odst. 1 tr. ř. považuje fyzické odevzdání a nikoliv pouze odevzdání prostřednictvím podání návrhu, jak je někdy uváděno.

Vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. ř. přitom nebyl dán, přestože byl odůvodněn tím, že stěžovatel byl za trestný čin krádeže odsouzen a z výkonu trestu odnětí svobody podmíněně propuštěn v roce 2002. Stěžovatel se ale v souvislosti se jmenovaným odsouzením již osvědčil 30. 4. 2004 a je tedy nutno na něj pohlížet, jako by nebyl odsouzen. Pro tento důvod přitom rozhodně nelze vzít nikoho do vazby jen pro obecně pojaté nebezpečí z opakování trestné činnosti, které se v minulosti dopustil, za situace, že je bez zaměstnání.

Ústavní soud se předně zabýval žádostí stěžovatele o přednostní projednání této věci a dovodil, že podmínky pro postup podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jsou dány. Ústavní soud se přiklání k názoru, že v důsledku projednávání ústavní stížnosti nemá docházet k prodlužování vazby, ať už je následné rozhodnutí Ústavního soudu o ústavní stížnosti jakékoliv.

Z připojeného spisu Okresního soudu Praha-západ, sp. zn. 3 Nt 639/2004, Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pod ČTS: ORPZ-681/OOK-2004, a to pro trestné činy krádeže podle § 247 odst. 1 a 2 tr. z., porušování domovní svobody podle § 238 odst. 1 tr. z., a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. z. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl Okresním soudem Praha-západ převzat 7. 11. 2004 v 16:15 hodin. V návrhu na vzetí do vazby je uvedeno, že stěžovatel byl zadržen 6. 11. 2004 v 04:35 hodin v Jílovém a nachází se v cele předběžného zadržení v Kongresové ulici. Protokol o výslechu stěžovatele byl soudem sepsán 8. 11. 2004 v době od 11:35 do 11:50 hodin. Po vyhlášení rozhodnutí o vzetí do vazby byl stěžovatel poučen o povinnosti mít obhájce, jehož ustanovení ponechal stěžovatel na úvaze soudu. Poté byl stěžovateli ustanoven obhájcem advokát Mgr. Michal Janík. Proti rozhodnutí o vazbě podal stěžovatel namístě stížnost, kterou ale nijak neodůvodnil, a to ani následně. Tato stížnost byla odvolacím soudem jako nedůvodná odmítnuta.

Z listin předložených Policií České republiky a Krajským státním zastupitelstvím v Praze vyplývá, že stěžovatel byl zadržen Policií České republiky, Obvodní oddělení Jílové v 04:35 hodin. Návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl předán soudkyni Okresního soudu Praha-západ JUDr. Janě Hrbkové dne 7. 11. 2004, v 16:15 hodin. Ta rozhodla, aby jí byl stěžovatel předveden k rozhodnutí o návrhu na vzetí do vazby dne 8. 11. 2004 v 09:50 hodin. Napadeným usnesením soudce Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. 11. 2004, sp. zn. 3 Nt 639/2004, byl stěžovatel vzat do vazby z důvodu podle § 67 písm. c) tr. ř., a napadeným usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 11. 2004, č. j. 14 To 772/2004-12, byla zamítnuta jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně. Usnesením Okresního soudu Praha-západ ze dne 14. 2. 2005, sp. zn. 14 T 6/2005, byl za současného přijetí slibu stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu.

Ústavní soud ze zprávy Krajského soudu v Praze zjistil, že ve věci stěžovatele byl Okresním soudem Praha-západ vydán dne 7. 3. 2005 pod sp. zn. 14 T 6/2005, rozsudek, proti němuž bylo podáno odvolání, které je odvolacím soudem řešeno pod sp. zn. 13 To 122/05.

Ústavní soud vyzval všechny účastníky řízení, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

Krajský soud v Praze uvedl, že odevzdání zadržené osoby soudu se děje podáním návrhu státního zástupce na vzetí do vazby. O tomto návrhu bylo v posuzovaném případě rozhodováno následující den a "bylo by nesmyslné", aby byl obviněný k soudu předveden již v den podání návrhu. Pokud jde o námitky důvodnosti vazby, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí.

Okresní soud Praha-západ uvedl, že návrh na vzetí stěžovatele do vazby byl podán 7. 11. 2004 v 16:15 hodin, a stěžovatel byl vzat do vazby rozhodnutím z 8. 11. 2004, kdy s protokolací bylo skončeno v 11:50 hodin, proto lhůta uvedená v § 77 odst. 2 tr. ř. byla dodržena. Ze spisového materiálu policejního orgánu přitom vyplývalo, že stěžovatel byl zadržen 6. 11. 2004 v 04:35 hodin, proto i předání stěžovatele soudu bylo včasné. Dále uvedl, že ve věci již byla podána obžaloba, věc je řešena u téhož soudu pod sp. zn. 14 T 6/2005, a ve věci již proběhlo hlavní líčení, při kterém byl stěžovatel propuštěn z vazby na svobodu za současného přijetí písemného slibu.

Krajské státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Okresní státní zastupitelství Praha-západ na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo.

Podle názoru stěžovatele se odevzdání zadržené osoby soudu má dít fakticky, tedy tak, že současně s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby má být ve lhůtě 48 hodin od zadržení předána (dodána) soudu i osoba zadrženého. V opačném případě podle něj dochází k porušování základních práv zadrženého. Takový výklad je formalistický, a jde mimo podstatu základních práv, kterých se stěžovatel v této souvislosti dovolává. Podle názoru Ústavního soudu je nerozhodné, zda se zadržený v průběhu 24 hodin, ve kterých má soud rozhodnout o vazbě zadržené osoby, nachází skutečně v budově soudu (či jiném prostoru, který mu fakticky náleží), nebo zda se nachází v cele předběžného zadržení či na jiném místě v zajištění policejního orgánu. Podstatné je, že v této době je soud dominus litis, a nikdo jiný (tedy ani policejní orgán a státní zástupce) není oprávněn jakkoliv bez přímého pokynu soudu se zadrženou osobou nakládat. Jde tedy o to aby zadržená osoba byla v této době v moci soudu, a to v moci efektivní. Pokud je tato efektivita zajištěna prostřednictvím jiných orgánů činných v trestním řízení, které v potřebném rozsahu pravomoci soudu podléhají, není nutné aby byla tato pravomoc vykonávána bezprostředně. Podáním návrhu na vzetí do vazby zadržený přechází do pravomoci soudu a policejní útvary jsou povinny plnit příkazy soudu z hlediska dalšího omezování osobní svobody zadrženého. K zásahu do základních práv zadrženého by mohlo dojít jen tehdy, pokud by policejní útvary odmítly plnit příkazy soudu.

V posuzovaném případě byl ve lhůtě 48 hodin od zadržení stěžovatele podán soudu návrh na vzetí do vazby, ve kterém bylo mimo jiné uvedeno, že se stěžovatel v době podání návrhu nachází v cele předběžného zadržení v Kongresové ulici (v Praze). To zcela odpovídá výkladu zákonných ustanovení vztahujícím se k tomuto postupu, které byly dovozeny i teorií (Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F.: Trestní řád. Komentář. I. díl. 4. vydání. Praha: C. H. Beck 2002. str. 465). Postup orgánů činných v trestním řízení byl tedy i předvídatelný. Policejní orgán přitom zjevně respektoval příkaz soudu, aby byl stěžovatel předveden k výslechu dne 8. 11. 2004 v 09:50 hodin, neboť protokol o výslechu stěžovatele byl započat 8. 11. 2004 v 11:35 hodin. Proto Ústavní soud shledává postup orgánů činných v trestním řízení a jejich vyústění v rozhodnutí obecných soudů ústavně souladnými.

Pokud stěžovatel namítal, že na stěžovatele bylo nutno hledět jako na osobu soudně zachovalou, neboť se osvědčil v souvislosti s podmíněným propuštěním z výkonu trestu odnětí svobody, evidentně zaměňuje důsledky plynoucí z osvědčení osoby podmíněně odsouzené k výkonu trestu odnětí svobody (§ 60 odst. 3 tr. z.) a osoby podmíněně propuštěné z výkonu trestu odnětí svobody (§ 64 odst. 2 tr. z.). Zatímco v prve uvedeném případě by na takovou osobu bylo nutné hledět jako na osobu soudně zachovalou, v posléze uvedeném případě se na takovou osobu hledí jako na osobu, která vykonala trest odnětí svobody v okamžiku podmíněného propuštění. Pokud však takovouto osobou nějaký trest vykonán byl, a nebyl dosud zahlazen (§ 69 a § 70 tr. z.), není možné na takovou osobu hledět jako na osobu soudně zachovalou.

Z odůvodnění usnesení soudu prvého stupně je zřejmé, že stěžovatel byl v minulosti podmíněně odsouzen za majetkovou trestnou činnost a neosvědčil se ve zkušební době. Z výkonu trestu odnětí svobody, který mu byl v důsledku toho nařízen byl poté podmíněně propuštěn 4. 4. 2002 a poté se ve zkušební době osvědčil ke dni 30. 4. 2004. Stěžovatel to nezpochybňoval ani při výslechu v řízení o návrhu na vzetí do vazby, a nečiní tak ani v ústavní stížnosti. Proto soudy obou stupňů postupovaly ústavně souladně, pokud k tomuto odsouzení přihlížely. Stejně tak lze považovat za ústavně souladné, že obecné soudy daly povahu jednání, za které byl stěžovatel odsouzen, a skutečnost, že nemá stálý zdroj příjmů, do souvislosti s nyní vytýkaným jednáním. V takových souvislostech je podle názoru Ústavního soudu možné shledat důvod předstižní vazby, aniž by se jednalo o důvody obecné, jak uvádí stěžovatel.

Ze všech shora vyložených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 26. dubna 2005 JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.