II. ÚS 509/05
II.ÚS 509/05 ze dne 5. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma ve věci návrhu T. Š., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Václavské nám. 17, Praha 1, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 12. 7. 2005, č. j. KZN 2022/2003-34, a návrhu na zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), vymezenou slovy "obviněný nebo jeho obhájce",

takto :

Návrh se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel napadl ústavní stížností, splňující náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu) shora citované usnesení městského státního zastupitelství, jímž byla jako opožděná zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra a současně navrhuje zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu. V tomto řízení vystupoval stěžovatel jako osoba poškozená.

Policejní orgán usnesením odložil věc týkající se podezření ze spáchání trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 trestního zákona, kterých se měli dopustit npor. P. D. a pprap. M. B. při sepisování úředního záznamu na OŘ Policie ČR pro Prahu 8 vůči T. Š., neboť ve věci nešlo o podezření z trestného činu a nebylo na místě vyřídit věc jinak.

Stěžovatel dne 26. 4. 2005 podal proti usnesení policejního orgánu Inspekce ministerstva vnitra stížnost a požádal o navrácení lhůty dle § 61 trestního řádu. Městské státní zastupitelství stížnost zamítlo, neboť byla podána opožděně (lhůta k podání stížnosti uplynula dne 25. 4. 2005 a stížnost byla podána až dne 26. 4. 2005). V odůvodnění uvedlo, že nelze vyhovět ani žádosti zmocněnce T. Š. o prominutí zmeškání lhůty, neboť dle § 61 odst. 1 trestního řádu lze navrátit lhůtu pouze v případě jejího zmeškání obviněným nebo jeho obhájcem, nikoli poškozeným nebo jeho zmocněncem.

Stěžovatel se domnívá, že zamítavým usnesením Městského státního zastupitelství v Praze bez meritorního projednání bylo porušeno jeho základní právo na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 odst. 1, právo na rovnost v právech dle čl. 1 a právo na rovnost účastníků řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina).

Stěžovatel uvádí, že ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu přiznává právo podat žádost o navrácení lhůty pouze obviněnému, zatímco o právu poškozeného či jiné strany trestního řízení, která se ocitne v obdobné situaci, kdy z vážných a omluvitelných důvodů zmešká lhůtu k podání opravného prostředku, trestní řád mlčí. Je pak dle stěžovatele otázkou, zda lze tento údajný nedostatek právní úpravy překlenout za pomoci analogie, která je v trestním právu procesním zásadně přípustná, a nebo zda je na místě rigidní výklad, který nepřipouští žádné odlišnosti.

V souvislosti se spojeným návrhem na zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu vymezené slovy "obviněný nebo jeho obhájce" navrhovatel uvádí, že ať už jde o chybnou aplikaci jednoduchého práva nebo o zjevný nedostatek právní úpravy, jedná se o stav, který narušuje ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, rovnost v právech a rovnost všech účastníků řízení, kdy není dle jeho názoru žádného rozumného důvodu, aby trestní řád přiznával oprávnění požádat o navrácení lhůty pouze obviněnému a jiným stranám trestního řízení nikoliv.

Ústavní soud konstatuje v souvislosti s danou věcí, že lze rozlišovat dvojí charakter ústavně zaručených práv a svobod - ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci zákonodárné a ústavně zaručená práva a svobody adresovaná moci výkonné a soudní, z čehož vyplývá, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod může dojít jak přijetím zákona, tak i postupem orgánů moci výkonné nebo orgánů moci soudní.

Co se týče ústavně zaručených práv adresovaných moci zákonodárné, lze ve vztahu k řízení před Ústavním soudem poukázat jako na v úvahu přicházející posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy (konkretizace v oddíle první hlavy druhé zákona o Ústavním soudu) nebo posuzování souladu zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení s ústavním pořádkem v případě, kdy je spolu s ústavní stížností podán návrh na rušení zákona nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem (ust. § 74 zákona o Ústavním soudu). Právě v předchozí větě v pořadí druhý uvedený případ učinil stěžovatel rovněž předmětem svého návrhu v dané věci. Vzhledem k tomu, že návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení dle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický (dikce ust. § 74 - zejména slovo "spolu"), Ústavní soud je oprávněn zabývat se otázkou možného porušení ústavně zaručených práv a svobod v normativní rovině (návrh na zrušení části ustanovení § 61 odst. 1 trestního řádu) až po posouzení, zda došlo či nedošlo k porušení ústavně zaručených práv nebo svobod v rovině aplikace práva - zda tato byla porušena pravomocným rozhodnutím orgánu veřejné moci (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy). V případě, že je ústavní stížnost odmítnuta z procesních důvodů (ust. § 43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) nebo z důvodu zjevné neopodstatněnosti (ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), Ústavní soud odmítne i připojený návrh na zrušení napadeného ustanovení, a to vzhledem k jeho výše zmiňované akcesoritě.

Nezbytným předpokladem pro to, aby Ústavní soud mohl posuzovat zda v projednávané věci došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele v rovině aplikace práva, je interpretace právně relevantního ustanovení, a to § 61 odst. 1 tr. řádu.

Ustanovení § 61 odst. 1 tr. řádu "zmešká-li obviněný nebo jeho obhájce" považuje Ústavní soud za jednoznačné, jasné a srozumitelné. Jedná se v něm o taxativní výčet okruhu osob, jimž lze povolit navrácení lhůty a doslovným výkladem nelze dospět k jinému závěru, než že tento institut je poskytnut ex lege výlučně osobě obviněné nebo jeho obhájci. Aplikace doslovného výkladu není ani v rozporu se smyslem a účelem daného ustanovení, který spočívá ve vyrovnání faktické nevýhody postavení obviněného v trestním řízení. V této souvislosti je nezbytné poukázat na postavení obviněného v trestním řízení, kterému lze v souladu se zákonem v zájmu úspěšného vedení trestního řízení ukládat různá omezení. Na druhé straně zákon dává některá oprávnění výlučně obviněnému, tzv. výhoda pro obhajobu, které ostatní procesní strany nemají. Jako typický příklad lze pak uvést právě institut navrácení lhůty v trestním řádu.

Nelze přisvědčit názoru stěžovatele o možnosti použití analogie, která je sice obecně v trestním právu procesním přípustná, avšak jejím prostřednictvím se řeší případy, které nebyly v zákoně upraveny a vykrývají se tak mezery zákona. Analogii však nelze použít v rámci ust. § 61 odst. 1 trestního řádu, neboť v tomto ustanovení se nenachází žádná mezera a z povahy tohoto ustanovení je tak analogie vyloučena. V souvislosti se stěžovatelem nastolenou otázkou, zda je na místě rigidní výklad daného ustanovení, který nepřipouští žádné odlišnosti, je třeba opět poukázat na jednoznačné znění ustanovení § 61 odst. 1 tr. řádu.

K namítanému porušení práva na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny je třeba uvést, že neúspěch v řízení nelze sám o sobě považovat za porušení uváděného ústavně zaručeného práva. Ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, právo na soudní či jinou právní ochranu zaručuje každému zákonné a ústavnímu pořádku odpovídající posouzení jeho tvrzeného práva, a to za plného respektování kautel vyplývající z čl. 95 Ústavy, dle něhož je soudce vázán zákonem. Právem na soudní a jinou právní ochranu je třeba rozumět právo na řádný proces, který končí vydáním soudního či jiného rozhodnutí. Právo na soudní a jinou právní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 nelze tedy vykládat jako právo na úspěch v soudním řízení. Tímto ustanovením se rozumí, že se soud či jiný orgán musí návrhem zabývat a nemá právo jej odmítnout, jestliže jsou splněny procesní podmínky, za nichž může ve věci jednat a má povinnost následně zákonným a ústavnímu pořádku odpovídajícím způsobem posoudit tvrzené právo. Samotnou okolnost, že odvolací soud neakceptoval námitky uplatněné stěžovatelem v rámci řízení předcházejícímu řízení před Ústavním soudem, není možné považovat za porušení práva na soudní či jinou právní ochranu. Stěžovatel měl právo svou stížnost uplatnit u státního zastupitelství, což učinil, to však jeho stížnosti nemohlo vyhovět, neboť stížnost byla podána opožděně a dle ust. § 61 odst. 1 trestního řádu lze povolit navrácení lhůty pouze osobě obviněné nebo jeho obhájci.

Ke stěžovatelově námitce týkající se porušení principu rovnosti v právech Ústavní soud v souladu se svou konstantní judikaturou uvádí, že tuto zásadu, zakotvenou v článku 1 Listiny, nelze pojímat absolutně a rovnost chápat jakožto kategorii abstraktní, nýbrž jako rovnost relativní, která požaduje pouze odstranění neodůvodněných rozdílů s tím, že je věcí státu, aby rozhodl, že určité skupině poskytne méně výhod než jiné, avšak musí prokázat, že tak činí ve veřejném zájmu a pro veřejné blaho. Zásadě rovnosti v právech je třeba rozumět tak, že právní rozlišování v přístupu k určitým právům mezi právními subjekty nesmí být projevem libovůle. Proto existence právní úpravy, která dává účastníkům řízení různá práva, nezakládá sama o sobě porušení zásady rovnosti v právech jakožto principu ústavního.

Úvahu o rovnosti v právech je třeba vztáhnout na konkrétní úsek řízení. V konkrétní fázi řízení, o níž se jednalo, nebyl nikdo obviněn, tudíž zde nebyla žádná osoba obviněná, nýbrž jen osoby podezřelé ze spáchání trestné činnosti. Jak vyplynulo z interpretačního závěru Ústavního soudu, dané ustanovení se vztahuje pouze na obviněného a jeho obhájce, nikoliv na osobu podezřelou, z čehož plyne, že ani osoba podezřelá neměla právo na navrácení lhůty. Není proto správné dovozovat nerovnost na ty, kteří stejně jako stěžovatel neoplývaly právem, kterého se stěžovatel domáhal.

Shora uvedená argumentace se vtahuje i k ústavnímu principu rovnosti účastníků řízení, který garantuje rovné postavení účastníků řízení co do práv, jež účastníkům určitého typu řízení přiznává právní řád. Neznamená tedy, že by byla všem účastníkům řízení zaručena stejná práva, neboť je věcí zákonodárce, zda zakotví určité preferenční zacházení.

V souvislosti s namítaným porušením práva na spravedlivý proces a rovností účastníků řízení je vhodné podotknout ve smyslu předchozí judikatury (III. ÚS 587/04), že stěžovatel byl v trestním řízení v postavení poškozeného, kdy čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny zajišťují však zachování základních práv a svobod v rámci trestního řízení zejména vůči obžalovanému. Právo na soudní a jinou právní ochranu dle čl. 36 odst. 1 a princip rovnosti účastníků řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny zaručuje především trestně stíhanému nezávislé a nestranné posouzení věci u orgánu soudní moci, kde postavení státu (reprezentovaného státním zástupcem) a postavení obžalované osoby je rovné. Dodržení ústavního požadavku rovnosti účastníků řízení se proto zkoumá zejména z hlediska rovnosti mezi státním zástupcem a obžalovaným. Stěžovatel byl však v trestním řízení v postavení strany adhezní a nemohl být tedy nositelem konstatovaných základních práv v plné míře.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud dospěl k závěru, že v dané věci státní orgány předmětné ustanovení aplikovaly procesně správně a ústavně konformně, ústavně zaručená práva stěžovatele nebyla tedy napadeným rozhodnutím Městského státního zastupitelství v Praze porušena. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Protože Ústavní soud odmítl ústavní stížnost, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu podaného podle ust. § 74 zákona o Ústavním soudu, tzn. do návrhu na zrušení části ust. § 61 odst. 1 trestního řádu. Návrh na zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení, který představuje ve vztahu k ústavní stížnosti návrh akcesorický, sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. dubna 2006





Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.