II. ÚS 504/05
II.ÚS 504/05 ze dne 6. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele S. B., zastoupeného Mgr. Ivanou Stlukovou, advokátkou, se sídlem Opletalova 23, Praha, směřující proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 37 Nt 604/2005, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou telefaxem a k poštovní přepravě 9. 9. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 37 Nt 604/2005, kterým byla jako nedůvodná zamítnuta jeho stížnost proti rozhodnutí státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 1 Zt 763/04, kterým byl i nadále ponechán ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Tvrdí, že tímto rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 1 a 2 al. 1, čl. 36 odst. 1, a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Z listin předložených stěžovatelem (jakož i z jeho tvrzení), Ústavní soud zjistil, že je stěžovatel stíhán pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b) a odst. 3 písm. b) tr. z. V tomto řízení byl usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. 12. 2004, sp. Zn. 37 Nt 148/2004, vzat do vazby ze všech zákonných důvodů. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 6 ze dne 10. 6. 2005, sp. zn. 1 Zt 763/04, byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o níž bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání, konaném 11. 7. 2005 za přítomnosti členů senátu, zapisovatelky, stěžovatele a jeho obhájce. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 37 Nt 604/2005, byla stížnost stěžovatele jako nedůvodná zamítnuta.

Stěžovatel namítá, že soud nijak nezohlednil skutečnost, že při předchozím rozhodování o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby nebyl slyšen. Ve svém rozhodnutí se přitom nezabýval jeho argumenty, obsaženými ve stížnosti, a své rozhodnutí opřel v rozporu s presumpcí neviny o eventuální možnost, že bude uznán vinným.

Ústavní soud je vázán ústavní stížností co do návrhu, čeho se stěžovatel domáhá. V nyní posuzovaném případě tedy Ústavní soud není oprávněn nijak přezkoumávat předchozí rozhodnutí o vazbě stěžovatele, ani řízení, která k nim vedla. To se týká i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 37 Nt 420/2005, kterým bylo rovněž negativně rozhodnuto o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ani obecný soud, který v nyní posuzovaném případě rozhodoval o stížnosti stěžovatele proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby, nebyl oprávněn přezkoumávat jakékoliv (předcházející) rozhodnutí soudu ve věci vazby stěžovatele. Proto námitka stěžovatele, že nebylo přihlédnuto k předchozímu procesnímu pochybení ve formě absence slyšení stěžovatele, je zjevně neopodstatněná. Podstatné v této souvislosti je to, že v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel soudem slyšen, což ani on sám nepopírá. Nad rámec shora uvedeného Ústavní soud podotýká, že ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 5. 2005, sp. zn. 37 Nt 420/2005, jejíž stěžejní námitkou byla absence předchozího slyšení, byla usnesením Ústavního soudu ze dne 12. 9. 2005, sp. zn. IV. ÚS 449/05, odmítnuta.

Předstižní důvod vazby [§ 67 písm. a) tr. ř.] je dán v případě důvodné obavy, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Výklad zákonné podmínky "hrozby" vysokým trestem Ústavní soud interpretuje ve smyslu konkretizace a individualizace trestněprávní kvalifikace skutku ve vztahu k obviněnému, a to na základě zjištění konkrétních skutečností, opodstatňujících důvodnost trestního stíhání (např. sp. zn. III. ÚS 566/03 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 48. str. 3). Omezení osobní svobody vazbou v trestním řízení má přitom vždy povahu předběžného opatření k umožnění provedení řádného a spravedlivého trestního řízení (viz např. sp. zn. II. ÚS 198/2004 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 33. N. 73. str. 225). Pokud soud po seznámení se všemi okolnostmi případu (zejména s ohledem na státním zástupcem zdůrazněnou četnost skutků a charakter a místo páchání trestné činnosti) dospěl k závěru, že stěžovateli v případě uznání viny hrozí poměrně důrazný trest odnětí svobody, což označil za důvod pro existenci předstižní vazby, lze mít tento závěr za ústavně souladný. V žádném případě se přitom nemůže jednat o porušení zásady in dubio pro reo jak namítá stěžovatel. K tomu by totiž nemohlo dojít ani v případě, pokud by soud při rozhodování o vazbě dospěl k závěru, že vina stěžovatele je prokázána, k čemuž v žádném případě nedošlo.

Stížnost stěžovatele proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby považuje Ústavní soud za polemiku, a to jak s výkladem právní úpravy na zákonné úrovni (na tom nic nemění poukaz stěžovatele na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Guzzardi v. Itálie z 27. 6. 1990), tak s okolnostmi daného případu. Obecný soud se ve svém rozhodnutí "v podstatě ztotožnil" s odůvodněním rozhodnutí státního zástupce (viz str. 2 napadeného usnesení), a to lze podle názoru Ústavního soudu považovat za nesouhlas s názory stěžovatele. Pokud se ve sporu přikloní soud k názoru jedné ze dvou stran, na jejíž argumentaci se odvolá, nelze to zásadně považovat za ignorování argumentace druhé strany. I námitka stěžovatele, že se soud nezabýval jeho argumenty obsaženými ve stížnosti, je tedy zjevně neopodstatněná. Skutečnost, že orgány činné v trestním řízení vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, totiž nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Ze všech shora vyložených důvodů byla tedy ústavní stížnost stěžovatele mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.