II. ÚS 501/05
II.ÚS 501/05 ze dne 29. 6. 2006

U 9/41 SbNU 619
K přípustnosti ústavní stížnosti

Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Usnesení

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 29. června 2006 sp. zn. II. ÚS 501/05 ve věci ústavní stížnosti K. družstvo proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. června 2005 č. j. 32 Odo 590/2005-18, jímž bylo odmítnuto stěžovatelovo dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 9 Co 41/2003-45, kterým krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedeného usnesení. Tímto usnesením odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 9 Co 41/2003-45, kterým krajský soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že po právní moci usnesení bude věc postoupena Krajskému soudu v Ústí nad Labem jako soudu věcně příslušnému. Nejvyšší soud konstatoval, že dovolání v dané věci není přípustné. Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani podle § 239 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), který umožňuje podat dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. V dané věci byla věc postoupena věcně příslušnému soudu, nikoliv jinému orgánu, do jehož pravomoci měla náležet.

Proti usnesení Nejvyššího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu zakotveného v čl. 90 Ústavy České republiky a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Opíral se přitom o usnesení Ústavního soudu ze dne 1. června 2005 sp. zn. I. ÚS 95/05, jímž byla jeho předchozí ústavní stížnost odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků, přičemž Ústavní soud zde vyslovil zřetelný názor, že proti výše citovanému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 9 Co 41/2003-45 je přípustné dovolání. Rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým odmítl dovolání stěžovatele pro nepřípustnost pak nemůže obstát s právním názorem uvedeným v usnesení Ústavního soudu.
Za této procesní situace se Ústavní soud zabýval ústavní stížností směřující proti usnesení Nejvyššího soudu. Ústavní soud běžně judikuje, že pokud je dovolání odmítnuto pro nepřípustnost a posouzení přípustnosti nezáviselo na uvážení dovolacího soudu, počíná lhůta pro podání ústavní stížnosti běžet od okamžiku doručení posledního procesního prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje, tj. obvykle od doručení rozhodnutí odvolacího soudu. V dané věci se jedná o výše uvedený případ a lhůta pro podání ústavní stížnosti by se tedy měla počítat ode dne doručení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. listopadu 2004 č. j. 9 Co 41/2003-45, takže ústavní stížnost by měla být odmítnuta pro opožděnost. Avšak s ohledem na předchozí usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 95/05 (nepublikováno) neposoudil Ústavní soud tuto ústavní stížnost jako opožděně podanou, protože by ve vztahu ke stěžovateli došlo k odepření spravedlnosti (denegatio iustitiae). Na základě výše uvedeného tedy Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost považuje v tomto konkrétním případě za přípustnou, nikoliv ovšem za důvodnou.

Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti brojil především proti závěru Nejvyššího soudu o nepřípustnosti dovolání, přičemž argumentoval předchozím usnesením Ústavního soudu, aniž by ovšem svou argumentaci blíže vybavil tvrzeními s ústavněprávní relevancí. Ústavní soud běžně judikuje, že posouzení přípustnosti dovolání, ať již přípustnosti, resp. nepřípustnosti dovolání obecně, nebo posouzení otázky zásadního právního významu v případě potvrzujícího rozhodnutí odvolacího soudu, je zásadně věcí dovolacího soudu, přičemž Ústavní soud si neosobuje právo do této jeho pravomoci zasahovat. V dané věci Nejvyšší soud konstatoval, že § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř., který připouští dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží, nelze aplikovat, neboť v daném případě byla věc postoupena věcně příslušnému soudu, nikoliv jinému orgánu, do jehož pravomoci měla náležet, jak má na mysli § 239 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost na základě jiného ustanovení nepřicházela v úvahu. Proti tomuto závěru nemá Ústavní soud žádné výhrady. Rozhodnutí o postoupení věci jinému soudu je rozhodnutím o věcné příslušnosti soudu, a nikoliv rozhodnutím, jímž by se řízení postupovalo do pravomoci jiného orgánu.

Nad rámec uvedeného vyslovuje Ústavní soud pochybnosti, zda byla ústavní stížnost vůbec podána oprávněnou osobou, protože osoby (označené jako členové představenstva), které vystavily plnou moc pro právního zástupce družstva, nejsou osobami, které by podle obchodního rejstříku byly oprávněny za družstvo jednat. Vzhledem k tomu, že obecné soudy s nimi jako osobami zastupujícími družstvo jednaly, přidržel se i Ústavní soud jejich názoru a ústavní stížnost neodmítl pro neoprávněnost navrhovatele.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.