II. ÚS 5/16
II.ÚS 5/16 ze dne 27. 3. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele M. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Vladimírem Vaňkem, advokátem, se sídlem Karlovo nám. 28/559, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 974/2015-69 ze dne 29. září 2015, usnesení Vrchního soudu v Olomouci č. j. 5 To 97/2014-4178 ze dne 22. dubna 2014 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 46 T 8/2013-3915 ze dne 28. srpna 2014, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně uznán vinným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a podle § 240 odst. 3 tr. zákoníku mu za to byl uložen trest odnětí svobody v trvání 8 let a 6 měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Dále mu byl podle § 70 odst. 1 písm. c) tr. zákoníku uložen trest propadnutí věci nebo jiné majetkové hodnoty. Uvedeným rozsudkem bylo rozhodnuto také o vině a trestu spoluobviněných R. M. a M. Ch.

3. Odvolání stěžovatele a spoluobviněného M. Ch. Vrchní soud v Olomouci napadeným usnesením podle § 256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítl.

4. Stěžovatel i spoluobviněný M. Ch. podali proti rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci dovolání, které stěžovatel opřel o důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. b), g), k) a l) tr. řádu. Nejvyšší soud obě dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněná.

5. Stěžovatel po rozsáhlé rekapitulaci průběhu trestního řízení v podstatě namítá, že orgány činné v přípravném řízení, a to policejní orgán i státní zástupce, zahájením trestního stíhání porušily právo na spravedlivý proces, včetně práva být stíhán jen z důvodů a způsobem stanoveným zákonem, neboť trestní stíhání stěžovatele a dalších osob zahájily až v okamžiku, kdy vzniklá škoda dosáhla řádově desítek milionů korun. Přitom však již z telefonního odposlechu prováděného u obviněného M. bylo jasné, že byl sledován policejními orgány. Skrytá forma vyšetřování měla být proto ukončena a mělo být přistoupeno k otevřené formě s cílem zabránit pokračování trestné činnosti. Stěžovatel a spoluobvinění byli označeni za osoby, které společnost Tabák Plus, spol. s r.o., uváděly v omyl, ve skutečnosti však sama tato společnost s cílem dosažení co největšího zisku vědomě porušovala zákon o DPH, když antedatovala doklady, jak vypověděl svědek Aleš Kovář. Dle stěžovatele byl takový způsob prodeje, včetně antedatování potvrzení o vývozu dobíjecích kuponů, policejním orgánům znám od roku 2010, což vyplývá z listin založených v insolvenčním řízení vedeném proti společnosti Tabák Plus, spol. s r.o. V této souvislosti stěžovatel namítá, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodoval vyloučený státní zástupce Mgr. Petr Mazálek, který policejnímu orgánu "pardonoval", že neprověřil v šestiměsíční lhůtě skutečnosti, že byl spáchán trestný čin. Policejní orgány výběrově stíhaly pouze stěžovatele a spoluobviněné, přičemž ostatním osobám, zejména statutárním zástupcům slovenských firem jejich trestní jednání "pardonovaly".

6. Stěžovatel dále poukazuje na skutečnost, že dobíjecí kupony mobilních operátorů jsou pro účely DPH ve smyslu judikatury Soudního dvora Evropské unie poskytnutím služby, nikoliv zbožím. Orgány činné v trestním řízení však tento stav ignorovaly až do rozhodnutí velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013-I-134 ze dne 8. 1. 2014. I krajský soud použil k označení předmětných kuponů termínu "zboží". Nejvyšší soud ve svém usnesení nepřipustil ani jeden z dovolacích důvodů a dovolání odmítl, a to i přesto, že krajský soud ve výroku i v odůvodnění rozsudku označoval dobíjecí kupony za zboží, čímž se stal rozsudek zmatečný a nepřezkoumatelný. V jiné trestní věci ovšem Nejvyšší soud shledal naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu s odůvodněním, že v případě dobíjecích kuponů nejde o zboží, ale o službu.

7. V uvedených souvislostech pak stěžovatel považuje uložený trest odnětí svobody za nepřiměřeně přísný ve srovnání s trestem, který byl uložen R. M., jenž k páchání trestné činnosti využíval i další osoby než stěžovatele a obviněného Ch., které však trestně stíhány nebyly.

8. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že senát Městského soudu v Brně (správně senát Krajského soudu v Brně), který rozhodoval v jeho věci ve složení předsedy senátu Mgr. Aleše Novotného a přísedících Ing. Dobromily Hronové, Edity Theimerové a Ivana Procházky (náhradníka), nebyl jeho zákonným soudem. Odkazuje přitom na rozvrh práce Krajského soudu v Brně na r. 2013. Zda měla být věc přidělena do senátu 46 T, nemůže stěžovatel posoudit, neboť nemá k dispozici dostatek podkladů. V tomto směru žádá Ústavní soud, aby si od Krajského soudu v Brně vyžádal přehled přidělených vazebních nápadů za období 2. poloviny měsíce září 2013, kdy napadla obžaloba. Stran přísedících uvedených v příloze seznamu přísedících, který je nedílnou součástí rozvrhu práce na rok 2013, pak tvrdí, že součástí rozvrhu práce krajského soudu není veřejně přístupný seznam přísedících soudního oddělení 46 T, když je pouze uvedeno oddělení 46 T, předseda senátu Mgr. Aleš Novotný, přísedící "podle seznamu v příloze". Nejsou zde tedy jmenovitě určení přísedící, působící na trestním úseku 46 T. Z toho důvodu nepovažuje přísedící, kteří rozhodovali v jeho věci, za zákonné soudce ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

10. V souvislosti s námitkami stěžovatele proti způsobu vedení vyšetřování předmětné věci orgány činnými v přípravném řízení Ústavní soud zdůrazňuje, že trestní řízení je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Je přitom věcí orgánů činných v přípravném řízení, jakou taktiku a procesní postup zvolí při vyšetřování konkrétní kauzy. Ústavnímu soudu rozhodně nepřísluší, aby se vyjadřoval k otázkám, kdy konkrétně měly policejní orgány zahájit trestní stíhání stěžovatele, zda mělo být vyšetřování vedeno skrytou formou či mělo být přistoupeno k formě otevřené, či proč nebyly stíhány i další osoby podílející se na páchání trestné činnosti. Připomíná však, že přípravné řízení trestní prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti i ústavnosti. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem.

11. Po přezkoumání napadených soudních rozhodnutí však nelze konstatovat, že by závěry soudů představovaly nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, především do práva na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 a násl. Listiny. Průběh řízení před soudy nenese znaky libovůle, naopak poskytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy soudy I. a II. stupně náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke svým skutkovým a právním závěrům.

12. Soud prvního stupně musel v souvislosti se zjištěním mechanismu vzniku daňové povinnosti u jednotlivých zúčastněných subjektů řešit otázku, zda se v daném případě jedná o zboží (jak bylo původně dovozováno), či o službu, a to specificky službu telekomunikační. Respektoval přitom názor vyslovený v usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 902/2013 ze dne 8. 1. 2014 a vycházel z toho, že jakákoliv obchodní transakce s dobíjecími kupony do mobilů, zde konkrétně jejich prodej, má charakter nikoli dodání zboží, ale poskytnutí telekomunikační služby. Proto oproti obžalobě následně v souladu s provedenými důkazy částečně pozměnil skutkovou větu výroku svého rozsudku, když v obžalobě popsaný skutek, při zachování jeho totožnosti, popsal s přihlédnutím k charakteru dobíjecích kuponů a s tím souvisejícím užitím příslušných ustanovení zákona o DPH (viz odůvodnění na str. 56 - 58 rozsudku). Uvedenou problematikou se znovu zabýval odvolací soud (viz str. 32 usnesení) a shodně se soudy obou stupňů ji řešil i soud dovolací, který nadto shledal, že námitka stěžovatele - nesprávné právní posouzení povahy dobíjecích kuponů, které soudy v některých souvislostech označily za zboží, nikoli za službu, nemá v projednávané věci žádné opodstatnění pro vyvození trestní odpovědnosti všech pachatelů. I dle názoru Ústavního soudu je rozhodující, že soud prvního stupně zcela v souladu s obsahem provedeného dokazování přiléhavě popsal ve výroku o vině i v odůvodnění svého rozhodnutí skutečný způsob zacházení s předmětem obchodování v této věci dodavatelem, jenž byl odběratelskými subjekty (zastoupenými jedním z obviněných) uveden v omyl předstíráním vývozu dobíjecích kuponů (tento předmět obchodních transakcí byl fakticky distribuován na území České republiky), i roli stěžovatele a spoluobviněných v těchto transakcích.

13. Pokud stěžovatel v této souvislosti poukazuje na vadu rozsudku soudu prvního stupně, kterou shledává ve výroku obsahujícím chybné pojmy a formulace, s totožnými námitkami se vypořádal již odvolací soud (viz str. 30 a 31 usnesení) a znovu je podrobně řešil i dovolací soud (viz str. 8 jeho usnesení). Z hlediska ústavního je relevantní, že tvrzená pochybení soudu prvního stupně nelze považovat z hlediska správnosti výroku o vině za jakkoliv zásadní.

14. Nejvyšší soud řešil i námitku, že o stížnosti stěžovatele proti rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání rozhodoval státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, který údajně v souvislosti se schválením návrhu policejního orgánu na provedení domovní prohlídky dal souhlas k jeho zadržení a neformálně tak dal pokyn k zahájení jeho trestního stíhání. Shledal sice, že tato námitka je zcela mimo rámec základní podmínky pro naplnění důvodu dovolání podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. řádu, když stěžovatel považuje za podjatého státního zástupce pro jeho neformální úkony provedené v přípravném řízení, tedy osobu, která nevydala rozhodnutí ve věci samé, nad tento rámec však konstatoval, že zmíněný postup státního zástupce při přezkumu stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatele nebyl v rozporu s pravidly uvedenými v § 146 odst. 2 písm. a) tr. řádu, neboť z obsahu trestního spisu nevyplývá, že by tento dozorující státní zástupce vydal výslovný pokyn či souhlas k zahájení trestního stíhání stěžovatele. Ústavní soud neshledal důvod k tomu, aby tento řádně odůvodněný závěr dovolacího soudu jakkoliv zpochybňoval.

15. Stěžovatel brojí i proti uloženému trestu odnětí svobody, který považuje za nepřiměřeně přísný. Jak již však v minulosti Ústavní soud mnohokrát rozhodl, přiměřenost trestu není zásadně oprávněn přezkoumávat (viz nález ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. II. ÚS 455/05, N 74/49 SbNU 119, usnesení ze dne 22. 7. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1124/09, usnesení ze dne 23. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1928/16, usnesení ze dne 11. 10. 2016 sp. zn. II. ÚS 2708/16, usnesení ze dne 9. 8. 2016 sp. zn. II. ÚS 2996/15, usnesení ze dne 19. 5. 2015 sp. zn. II. ÚS 1429/14 a mnohá další dostupná na http://nalus.usoud.cz).

16. Ústavní soud totiž není oprávněn ukládat či přezkoumávat tresty, neboť tuto pravomoc svěřil ústavodárce toliko soudům (srov. čl. 40 odst. 1 Listiny). Tomu odpovídá i procesní úprava trestního řízení, v němž, na rozdíl od řízení před Ústavním soudem, mají obecné soudy širokou možnost procesem dokazování zjistit všechny skutečnosti, které jsou pro úvahu o uložení trestu v konkrétním případě relevantní. Ústavní soud může do tohoto procesu či jeho výsledku zasáhnout pouze v případě, kdy zjistí zjevnou libovůli při aplikaci příslušných zákonných norem. V případě stěžovatele však byl trest odnětí svobody uložen v souladu s podmínkami tr. zákoníku a ve výměře, kterou tento zákoník umožňuje. Vzhledem k charakteru trestné činnosti (délce páchání, sofistikovanosti), podílu na páchané trestné činnosti (rozhodující řídící úloze) i s ohledem na výši škodlivého následku, který řádově přesahuje kvalifikační znak kvalifikované skutkové podstaty, nejde o výměru zjevně excesivní. Stěžovatel pomíjí při srovnání svého trestu s trestem spoluobviněného R. M. významnou polehčující okolnost, kterou soud u spoluobviněného R. M. zohlednil, a to jeho doznání (byť neúplné) jako formu pomoci při objasňování celé trestné činnosti.

17. Doplnění ústavní stížnosti o námitku porušení čl. 38 odst. 2 Listiny (správně má být uveden čl. 38 odst. 1 Listiny) shledal Ústavní soud nepřípustným s ohledem na nevyčerpání opravných prostředků ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelovy námitky o porušení práva na zákonného soudce aplikováním nejasných pravidel pro přidělování věcí do senátu 46 T a přísedících u Krajského soudu v Brně byly totiž stěžovatelem vzneseny až v řízení o ústavní stížnosti. Má-li být však tato otázka úspěšně vyřešena, je nutno ji vznášet již v průběhu řízení před soudy (nejlépe co nejdříve po tom, co se dotyčný dozví o přidělení jeho věci do rozhodujícího senátu), kdy je vzhledem k délkám soudního řízení ještě reálně možné ji vyřešit. Tuto tezi formuloval Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2430/15 ze dne 3. 8. 2016, v němž uvedl, že "stěžovatel ji (tuto námitku - pozn. Ústavního soudu) totiž v dovolacím řízení (ani v řízení před soudy prvního a druhého stupně) neuplatnil, byť tak nepochybně mohl učinit již v řízení před nalézacím soudem. Tzv. "nova", jež mohla být tvrzena v předchozím řízení, totiž nemohou být vznášena až v řízení před Ústavním soudem (nova ex post), [k tomu viz nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367), usnesení sp. zn. III. ÚS 496/13 ze dne 18. 6. 2013], a není proto možné se jimi meritorně zabývat". Takové uplatnění ústavněprávních námitek považuje tedy Ústavní soud za nepřípustné (srov. též nález sp. zn. II. ÚS 3383/14 ze dne 6. 9. 2016, usnesení sp. zn. II. ÚS 73/16 ze dne 22. 11. 2016).

18. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými soudními rozhodnutími byla porušena základní práva zaručená čl. 36 a násl. Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích, lze proto považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

19. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. března 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.