II. ÚS 499/05
II.ÚS 499/05 ze dne 16. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti P. D., zastoupeného JUDr. Milanem Poprachem, advokátem se sídlem Trutnov, Svatojánské náměstí 47, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 10 To 303/2005, a usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 2 T 95/2005, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 7. 9. 2005 a i v ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Trutnově. Tvrdí, že jimi bylo zasaženo do jeho základního práva zaručeného článkem 8 odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03, a vyslovuje názor, že pokud byl při rozhodování o prodloužení vazby slyšen až soudem druhého stupně po uplynutí lhůty stanovené v § 71 odst. 5 trestního řádu, byl držen ve vazbě delší než zákonem stanovenou lhůtu.

Z obsahu listin připojených k ústavní stížností bylo zjištěno, že Okresnímu soudu v Trutnově byla dne 3. 6. 2005 doručena obžaloba na stěžovatele a další obviněné pro podezření ze spáchání rozsáhlé majetkové trestné činnosti, spočívající v krádežích, resp. v pokusu krádeží osobních motorových vozidel. V jednání stěžovatele je obžalobou spatřován trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), odst. 3 písm. b) trestního zákona dílem dokonaný a dílem ukončený ve stadiu pokusu dle § 8 odst. 1 trestního zákona. Podání obžaloby přecházela usnesení Okresního soudu v Trutnově ze dne 9. 3. 2005, jímž byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b, c) trestního řádu, a usnesení okresní státní zástupkyně v Trutnově ze dne 2. 5. 2005, jímž bylo rozhodnuto o odpadnutí důvodu vazby uvedeného v § 67 písm. b) trestního řádu.

Po podání obžaloby Okresní soud v Trutnově rozhodl usnesením ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 2 T 95/2005, tak, že podle § 71 odst. 5 trestního řádu ponechal stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu. Dospěl k závěru, že tento vazební důvod nadále trvá, když u stěžovatele je s ohledem na jeho minulost (byl již 2x odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody pro trestnou činnost obdobného charakteru) dána vážná obava, že bude v trestné činnosti pokračovat, a když vzhledem k množství dílčích útoků na cizí majetek lze mít za to, že tato trestná činnost byla zdrojem jeho příjmů. Stěžovatel podal proti tomuto usnesení stížnost, v níž namítal, že nejsou dány důvody pro jeho ponechání ve vazbě. Dovolával se i nálezu Ústavního soudu, vyhlášeného pod č. 239/2005 Sb. a namítal, že o dalším trvání vazby bylo rozhodnuto bez jeho slyšení. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 10 To 303/2005, poté, co stěžovatele k věci vyslechl, stížnost zamítl jako nedůvodnou. Plně se ztotožnil s argumentací soudu prvního stupně. K namítanému nepříznivému zdravotnímu stavu stěžovatele uvedl, že tento nemůže být sám o sobě důvodem k ukončení jeho vazební izolace, když nutnou zdravotní péči odpovídajícího charakteru lze zajistit ve zdravotnických zařízeních Vězeňské služby.

K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Toliko připomněl, že soud prvního stupně rozhodoval v zákonné lhůtě předpokládané v § 71 odst. 5 trestního řádu. Pokud stížnostní soud přistoupil k výslechu stěžovatele, učinil tak proto, aby dal průchod jeho nároku na slyšení. Okresní soud v Trutnově uvedl, že osobní výslech stěžovatele při rozhodování o jeho ponechání ve vazbě nemohl zásadně ovlivnit rozhodnutí soudu. V této souvislosti poukázal na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 684/04, v němž byla řešena obdobná situace.

Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu § 42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že tato směřuje proti rozhodnutí, které je způsobilé, a to vzhledem ke své povaze a namítaným vadám, porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové a právní stránky věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť možnost porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele zjištěna nebyla.

Nutno předeslat, že stěžovatel v ústavní stížnost nenapadá existenci samotných vazebních důvodů. Výhradně argumentuje tím, že pokud nebyl v souvislosti s rozhodováním soudu prvního stupně vyslechnut ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 5 trestního řádu, nemůže být tato vada zhojena postupem soudu druhého stupně, který rozhodoval až po uplynutí uvedené lhůty.

Podle ustanovení § 71 odst. 5 trestního řádu je soud povinen nejpozději do 30 dnů ode dne, kdy u něj byla podána obžaloba nebo kdy mu byl doručen spis na základě rozhodnutí o postoupení nebo přikázání věci obviněného, který je ve vazbě, rozhodnout, zda se obviněný ve vazbě ponechává, nebo zda se obviněný propouští z vazby na svobodu.

Z obsahu napadeného rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že obžaloba na stěžovatele byla Okresnímu soudu v Trutnově doručena dne 3. 6. 2005. Pokud tento soud vydal své rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě dne 21. 6. 2005, evidentně tak učinil v zákonné lhůtě předpokládané ustanovením § 71 odst. 5 trestního řádu. Na tom nic nemění ani skutečnost, že Krajský soud v Hradci Králové ve stížnostním řízení (které tvoří s řízením před soudem prvního stupně jeden celek) dodatečně stěžovatele vyslechl a o zamítnutí stížnosti rozhodl až po uplynutí této lhůty.

Stěžovatel spatřuje protiústavnost v tom, že nebyl slyšen v uvedené 30ti denní lhůtě, ale až po jejím uplynutí. Ústavní soud považuje za nutné uvést, že se ve své rozhodovací činnosti v nedávné době opakovaně zabýval právem obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana (srov. nálezy I. ÚS 573/02 in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 32, str. 394, Pl. ÚS 45/04, publ. pod č. 239/2005 Sb., IV. ÚS 269/05). Dospěl k závěru, že mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení při rozhodování o pokračování omezení osobní svobody náleží i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení. Z těchto závěrů ovšem nevyplývá povinnost konat výslech obviněného toliko ve lhůtě stanovené v § 71 odst. 5 trestního řádu. Nic takového neukládá ani nález Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03, na nějž stěžovatel v ústavní stížnosti odkazuje, a který se na danou problematiku nevztahuje. Je nutno vyjít z účelu slyšení, jímž je především zajištění toho, aby byl soud jako celek (tedy i soud stížnostní) při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má význam zejména materiální. Pokud tedy stěžovatel byl k důvodům trvání vazby vyslechnut, byť až ve stížnostním řízení , avšak námitky obhajoby nevedly stížnostní soud k závěru, že důvody, pro něž obžaloba shledala nutnost ponechání stěžovatele ve vazbě, neobstojí, je možno konstatovat, že tento závěr stížnostního soudu lze vztáhnout i na rozhodování soudu prvního stupně. Jinými slovy, nekonání slyšení stěžovatele před soudem prvního stupně bylo zhojeno poté, co byl vyslechnut (a měl možnost vyvracet důvody vazby) stížnostním soudem. Jak bylo uvedeno výše, slyšení obviněného nelze v tomto případě posuzovat jako procesně technickou záležitost, vázanou na určitou lhůtu. Jeho smyslem a účelem je nalézt pokud možno co nejvěrnější fakta o tom, zda existují vazební důvody. Byl-li skutkový stav týkající se důvodů vazby, byť až ve stížnostním řízení takto zjištěn, bylo by ryze formální vázat nedostatek slyšení obviněného jen na lhůtu stanovenou v § 71 odst. 5 trestního řádu.



Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno žádné z tvrzených ústavně zaručených základních práv stěžovatele. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

V Brně dne 16. listopadu 2005

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.



J i ř í N y k o d ý m, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.