II. ÚS 4921/12
II.ÚS 4921/12 ze dne 15. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vladimíra Kůrky, soudce zpravodaje Jana Filipa a soudce Jana Musila o ústavní stížnosti stěžovatelky Jasny Fetterové, zastoupené JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Praha 5, Ke Klimentce 15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. října 2012 č. j. 30 Cdo 2305/2012-524, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. listopadu 2011 č. j. 23 Co 251/2011-423 a rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 23. listopadu 2010 č. j. 7 C 518/2007-305, za účasti Ing. Martiny Dvořákové, zastoupené Mgr. Robertem Perglem, advokátem se sídlem Praha 6, Na Ořechovce 580/4, jako vedlejší účastnice, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

I. Obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností (podanou k poštovní přepravě dne 28. 12. 2013) se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro tvrzené porušení základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví (podle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod).

2. Okresní soud v Berouně v záhlaví citovaným rozsudkem zamítl žalobu stěžovatelky a jejího bratra na určení, že "žalobci jsou podílovými spoluvlastníky domu čp. X na stp. č. Y a pozemku stp. č. Y, vše v k.ú. Beroun" (výrok I), a "žalobce Rudolf Fetter je vlastníkem zděné garáže bez čp/če na stp. č. Z a stavební parcely č. Z, vše v k.ú. Beroun" (výrok II). Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobci platně uzavřeli s žalovanou kupní smlouvu na prodej nemovitostí, a od kupních smluv platně neodstoupili. 3. K odvolání žalobců Krajský soud v Praze v záhlaví citovaným rozsudkem podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně.

4. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že úkon žalobců, kterým projevili souhlas s uzavřením kupní smlouvy na obytný dům a garáž, byl učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně. Jednání mezi žalovanou a oběma žalobci totiž začala již v březnu 2005 nebo v roce 2006. Zde Ústavní soud poukazuje na skutkové zjištění okresního soudu, podle kterého byla proti žalobcům vedena exekuce a ti se - ve snaze exekuci vyřešit - spojili se žalovanou, která nakonec navrhla řešení, že odkoupí pohledávky za povinnými (žalobci) od oprávněného, což se následně stalo. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně uvedl, že úmysl žalobců prodat nemovitost žalované vyplývá ze smlouvy o smlouvě budoucí ze dne 28. 8. 2006, která byla oběma žalobci podepsána, dále byla podepsána další kupní smlouva dne 2. 10. 2006 obdobného rozsahu (která toliko nebyla vložena do katastru nemovitostí) a konečně byla oběma žalobci podepsána kupní smlouva dne 3. 1. 2007, na základě které byl povolen vklad vlastnického práva pro žalovanou. O tom, že žalobci kupní smlouvu uzavřeli vážně a srozumitelně svědčí i skutečnost, že ihned po podepsání kupní smlouvy, tedy dne 3. 1. 2007, byla uzavřena mezi žalobci a žalovanou dohoda o užívání místností (bytů) v předmětné nemovitosti.

5. Pokud jde o otázku dobrých mravů z hlediska toho, že nemovitost byla prodána za částku 3 200 000 Kč, i když má cenu vyšší, vycházel odvolací soud z toho, že v exekučním řízení byla nemovitost pro účely exekuce (dražby nemovitosti) soudním znalcem odhadnuta na částku 6 700 000 Kč. Nejnižší podání při dražbě by tak činilo zhruba 4 500 000 Kč, v případě nevydražení by nejnižší podání bylo sníženo na polovinu. Za této situace se cena, za kterou byla žalovanou nemovitost koupena, nejeví jako cena v rozporu s dobrými mravy, neboť účastníci kupní smlouvy si mohou sjednat i cenu, která se odchyluje od ceny obvyklé (tržní), a to jde-li i o cenu podstatně nižší. Žalobci si také následně vymínili právo bydlení v nemovitosti, které sice nebylo vloženo do katastru nemovitostí jako věcné břemeno váznoucí na nemovitosti, avšak žalovaná projevila vůli oběma žalobcům v nemovitosti bydlení umožnit, a to za nájemné ve výší 1 Kč ročně. Určité zvýhodnění žalobců oproti tomu, pokud by nemovitost byla prodána v rámci exekučního řízení, lze spatřovat v tom, že v případě dražby v exekučním řízení by takové výjimky nepřicházely v úvahu.

6. K námitce žalobců, že kupní smlouva byla uzavřena v tísni za nápadně nevýhodných podmínek, odvolací soud uvedl, že fakt uzavření smlouvy ve večerních či nočních hodinách nelze považovat za nátlak žalované a tíseň žalobců. Jednání o prodeji domu probíhala po delší dobu, přinejmenším od srpna 2006, kdy byla uzavřena smlouva o smlouvě budoucí o prodeji nemovitosti. Na rozdíl od soudu prvního stupně odvolací soud považuje situaci, kdy byla nařízena exekuce a měla proběhnout dražba nemovitosti, za stav tísně, avšak ne zcela se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně ohledně nápadně nevýhodných podmínek. Žalobci měli možnost nechat proběhnout exekuční řízení, sami se však rozhodli nemovitost prodat jiné osobě, která jim přislíbila možnost budoucího bydlení v nemovitosti. Proto odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako správný, i když posoudil poněkud odlišně otázku tísně a nápadně nevýhodných podmínek.

7. Odvolací soud změnil rozsudek okresního soudu ve výroku o náhradě nákladů řízení tak, že žalované se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Ani náhradu nákladů odvolacího řízení žalobci platit nemuseli, byť byli procesně neúspěšní.

8. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání žalobců odmítl, neboť neshledal v rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Uvedl, že skutkový stav umožňoval odvolacímu soudu přistoupit k danému právně kvalifikačnímu závěru, jak byl zákonu odpovídajícím způsobem vyložen v odůvodnění, přičemž zde nebyl zjištěn skutkový podklad pro úvahy směřující k závěru o lichevním charakteru předmětných kupních smluv (k otázce tzv. lichevních smluv srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. ledna 2010 sp. zn. 30 Cdo 4665/2009).

II. Argumentace stěžovatelky

9. Stěžovatelka v ústavní stížnosti především relativně rozsáhle reprodukuje průběh dosavadního řízení před obecnými soudy, a obsah jejího dovolání. Vlastní argumentace ústavní stížnosti je pak podstatně stručnější. Je názoru o extrémní povaze napadených rozhodnutí po stránce věcné, o jejich objektivní racionální neakceptovatelnosti a extrémním formalismu.

10. Vedlejší účastnice (žalovaná) v replice k ústavní stížnosti vyslovila zejména názor, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla a že obecné soudy napadená rozhodnutí odůvodnily řádně a vypořádaly se i s námitkami žalobců. Stěžovatelka práva repliky k tomuto vyjádření nevyužila.
III. Formální předpoklady projednání návrhu

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou coby žalobkyní v řízení před soudy, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocným rozhodnutím a jiným zásahům orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

13. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

14. Ústavní soud aplikoval vyložená zúžení (oproti přezkumu před obecnými soudy) z hlediska ústavněprávního přezkumu, na která přitom stěžovatelka přiléhavě poukazovala, na nyní posuzovanou věc. Dospěl k závěru, že základní práva stěžovatelky porušena nebyla. Napadená rozhodnutí jsou odůvodněna racionálně, pročež jsou objektivně akceptovatelná, prostá libovůle či snad dokonce svévole nebo jiné pochybení v intenzitě extrémnosti. Ústavní soud na odůvodnění napadených rozhodnutí pro stručnost odkazuje.

15. V konkrétnostech Ústavní soud dodává následující.

16. Rekapitulace dosavadního průběhu řízení v ústavní stížnosti (i s ohledem na obsah v minulosti předkládané argumentace) vyznívá, že stěžovatelka (spolu s dalším žalobcem - bratrem) namítá zneužití jejich důvěry ve vztahu k žalované. To může vyznívat tak, jako by snad stěžovatelka a její bratr nemovitost prodat nechtěli a byli nějak žalovanou podvedeni. Avšak tato námitka se neslučuje s faktem, že úmysl žalobců prodat nemovitosti žalované vyplývá z více postupných jednání samotných žalobců (stěžovatelky a jejího bratra). Zde lze poukázat na smlouvu o smlouvě budoucí ze dne 28. 8. 2006, která byla oběma žalobci podepsána, dále na kupní smlouvu ze dne 2. 10. 2006 a konečně na kupní smlouvu ze dne 3. 1. 2007. Těžko tak lze objektivně usuzovat na to, že by si stěžovatel a jeho sestra během tak dlouhé doby nebyli s to uvědomit, co vlastně chce (prodat nemovitosti) a co činí. Kontextuálně nahlíženo, o podpisu zkoumané kupní smlouvy pouze v důsledku nátlaku žalované (a podobně) proto řeč být nemůže.

17. Další okolnost, kterou brala rozhodnutí obecných soudů v úvahu, byly okolnosti prodeje, který souvisel s tím, že na nemovitost byla vedena exekuce a bylo nařízeno dražební jednání, v rámci něhož byla nemovitost ohodnocena (pro účely dražebního jednání), a to právě tak, jak uvedl odvolací soud, tj. částkou 6 700 000 Kč. A z této částky pak exekutor vypočítal nejnižší podání; pokud by exekuce nebyla zastavena na popud žalované, nemovitost by byla dražena, vycházeje právě z citované částky.

18. Žalobci si vymínili právo bydlení v nemovitosti, které sice nebylo vloženo do katastru nemovitostí jako věcné břemeno váznoucí na nemovitosti, avšak žalovaná projevila vůli oběma žalobcům v nemovitosti bydlení umožnit. Určité zvýhodnění žalobců oproti tomu, pokud by nemovitost byla prodána v rámci exekučního řízení, lze tedy spatřovat v tom, že v případě dražby v exekučním řízení by takové výjimky nepřicházely v úvahu. Dražba by stěžovateli a jeho sestře nezajistila právo doživotního bydlení, a to dokonce za symbolické nájemné v pouhé výši 1 Kč ročně, tedy v podstatě zadarmo. To má rovněž majetkovou hodnotu, a to nezanedbatelnou.

19. Je třeba vnímat i širší souvislosti věci, a nikoli usuzovat jen v rovině obecné (o přiměřenosti kupní ceny). Tyto širší souvislosti předestřely obecné soudy, a tím celou věc objektivizovaly. Probíhalo tehdy exekuční řízení, za účelem vydražení předmětné nemovitosti. Proto se žalobci sami rozhodli prodat nemovitost žalované, kterou znali; bylo pro ně přijatelnější prodat nemovitost osobě známé, která se nadto (resp. hlavně) smluvně zavázala umožnit jim v budoucnu bydlení v nemovitosti v podstatě zadarmo. Tím žalobci dosáhli jistých výhod oproti vydražení nemovitosti. Již v tomto konkrétním kontextu je třeba nahlížet na přiměřenost kupní ceny.

20. Před obecnými soudy bylo žalobci argumentováno tzv. propadnou zástavou. Ta měla být naplněna tím, že došlo k uzavření kupní smlouvy mezi zástavní věřitelkou [žalovanou a zástavními dlužníky (stěžovatelka a její bratr)] proto, aby byla uspokojena pohledávka zástavní věřitelky, která se má dle ustanovení kupní smlouvy započítat na kupní cenu s tím, že na zástavního věřitele má přejít vlastnické právo k nemovitostem zástavních dlužníků. Je pravdou, že obecné soudy se námitkou stěžovatele o tzv. propadné zástavě nezabývaly; to včetně Nejvyššího soudu, i když taková námitka v dovolání byla uplatněna. Nejvyšší soud tuto námitku ani nerekapituluje v narativní části odůvodnění napadeného usnesení, tím méně pak na ni reaguje. Nicméně za podstatné v projednávané věci Ústavní soud považuje, že posuzovaná kupní smlouva znaky institutu tzv. propadné zástavy ve smyslu judikatury obecných soudů nenaplňuje. Naopak judikatura vrcholného soudního orgánu, kterému ex lege přísluší sjednocování rozhodovací praxe obecných soudů (vyjma soudnictví správního), dovodila závěr opačný - že jde o smlouvu platnou. Zde lze citovat rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006 sp. zn. 29 Odo 728/2003: "Případy, kdy je smlouva o převodu zástavy do vlastnictví zástavního věřitele uzavřena ještě předtím, než nastane realizační fáze zástavní smlouvy (dříve, než vzniklo právo zástavního věřitele na uspokojení ze zástavy způsoby uvedenými v zákoně), lze kvalifikovat jako nepřípustné (a proto dle § 39 obč. zák. neplatné) sjednání tzv. propadné zástavy. Oproti tomu tam, kde zástavní věřitel má za osobním dlužníkem neuhrazenou pohledávku po lhůtě splatnosti, vskutku není vyloučeno ani to, aby se zástavní dlužník povinný splnit svůj závazek ze zástavního práva dohodl se zástavním věřitele, že na něj převede vlastnické právo k zástavě a že dohodnutá kupní cena či (dle výše pohledávky zajištěné zástavním právem) její část bude použita (započtena) jako plnění zástavního dlužníka z titulu osobního dlužníka z výtěžku zpeněžení zástavy. Takovému postupu úvahy, jež se pojí k institutu "propadné zástavy", nebrání (srov. shodně např. též rozsudek Nejvyššího soudu z 27.1.2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 3, roč. 2005, pod č. 27)." Ostatně i nález Ústavního soudu ze dne 8. 8. 2006 sp. zn. IV. ÚS 383/05 uvedl, že institut propadné zástavy nelze z hlediska ústavního považovat za přijatelné omezení vlastnického práva už proto, že umožňuje zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši zůstatku nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje. Uvedené podmínky však v nyní posuzované věci naplněny nebyly, protože došlo k prodeji nemovitosti právě až v situaci, kdy byla známa výše dluhu, což vytvořilo prostor pro přihlédnutí k výši dluhu v konstrukci kupní ceny.

21. Ústavní soud dodává, že nelze nevidět i to, že odvolací soud byl vůči žalobcům vstřícný v tom, že aplikoval jinak výjimečně použitelný institut podle § 150 o. s. ř., a proto nepřiznal procesně úspěšným žalovaným náhradu nákladů řízení před soudem prvního i druhého stupně.

22. Na základě výše uvedeného proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. října 2013

Vladimír Kůrka v. r. předseda senátu Ústavního soudu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.