II. ÚS 491/17
II.ÚS 491/17 ze dne 25. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Valentýna Plzáka, zastoupeného Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem nám. Jiřího z Poděbrad 1554/6, Praha 3, proti vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. Vzn 1903/2016 ze dne 28. listopadu 2016, vyrozumění Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem č. j. 1 KZN 372/2016 ze dne 11. srpna 2016, vyrozumění Okresního státního zastupitelství v Mostě č. j. 1 ZN 8117/2016 ze dne 6. června 2016 a sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Most, č. j. KRPU-26158/TČ-2016 ze dne 4. května 2016, za účasti Vrchního státního zastupitelství v Praze, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, Okresního státního zastupitelství v Mostě a Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Ústeckého kraje, Územního odboru Most, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která po jejím kvalifikovaném doplnění splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených vyrozumění Vrchního státního zastupitelství v Praze (dále jen "VSZ"), Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "KSZ"), Okresního státního zastupitelství v Mostě (dále jen "OSZ") a policejního orgánu s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 7 odst. 1, čl. 10, čl. 31 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 16 odst. 5 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti a listin vyžádaných Ústavním soudem se podává, že stěžovatel učinil dne 5. 2. 2016 podání, označené jako "NP - fyzické napadení v Horním Jiřetíně (pošk. Plzák)". Dne 4. 5. 2016 byl napadeným sdělením policejního orgánu vyrozuměn, že po provedeném šetření podle § 158 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), v rámci něhož podali vysvětlení stěžovatel, Ing. Petr Kucka a Mgr. Eliška Župková, rozená Klímová, bylo zjištěno, že ve věci nejde o spáchání trestného činu, a z toho důvodu bylo rozhodnuto o založení věci na součásti Služby kriminální policie a vyšetřování Most.

3. Dne 15. 5. 2016 stěžovatel požádal OSZ o přezkoumání postupu policejního orgánu. OSZ napadeným vyrozuměním stěžovateli sdělilo, že jeho podnět neshledalo důvodným, neboť i dle názoru státního zástupce nebyly provedeným šetřením zjištěny skutečnosti důvodně nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, a odůvodňující zahájení úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu.

4. Dne 28. 6. 2016 bylo na KSZ doručeno podání, v němž stěžovatel vyslovil nesouhlas s postupem OSZ a domáhal se zahájení trestního stíhání s tím, že jednání Ing. Petra Kucky mělo být posouzeno jako pokus ublížení na zdraví, že Mgr. Klímová ho svojí nečinností vystavila riziku závažného úrazu a že je odpovědná i Mgr. Zupková, která činu přihlížela. Státní zástupkyně KSZ posoudila podání jako podnět k výkonu dohledu nad postupem státního zástupce OSZ. Z toho důvodu vyžádala kompletní spisový materiál a po jeho přezkoumání dospěla k závěru, že státní zástupce OSZ vyřídil věc správně, pokud neshledal naplnění přečinu ublížení na zdraví podle § 146 tr. zákoníku ani jiného trestného činu. O tom stěžovatele informovala dalším napadeným vyrozuměním.

5. Dne 6. 10. 2016 stěžovatel požádal VSZ o výkon dohledu nad postupem KSZ. VSZ si vyžádalo dohledový spis KSZ, dozorový spis OSZ a spisový materiál policejního orgánu a po přezkoumání věci došlo k závěru, že výkon dohledu státní zástupkyně KSZ nad činností OSZ byl proveden zcela řádně a v souladu se zákonnými ustanoveními, především s ustanovením § 12d odst. 1 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, ve znění pozdějších předpisů. Své závěry stěžovateli sdělilo napadeným vyrozuměním.

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje přesvědčení, že policejní orgán postupoval v rozporu se zásadou materiální pravdy a zásadou vyhledávací, neboť neprovedl stěžovatelem navrhované důkazy, takže nezjistil skutkový stav prostý důvodných pochybností, čímž porušil jeho ústavně zaručené právo na ochranu zdraví dle čl. 31 Listiny a právo na soudní a jinou ochranu dle čl. 36 Listiny. Pokud je ve sdělení OSZ poukázáno na to, že nevyhledal lékařskou pomoc pro zranění, která měl dne 15. 7. 2015 utrpět, že trestní oznámení podal až dne 5. 2. 2016, a že se nepřipojil jako poškozený se svým nárokem na náhradu škody, dle něj žádná z uvedených výhrad neobstojí. Důvodem, proč nenavštívil lékaře, byla skutečnost, že jeho lékař měl dovolenou, přičemž nedoložení vzniku poškození na zdraví není překážkou pro závěr o tom, že došlo k naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví. Stěžovatel považuje za zcela zásadní, že se podezřelý doznal k tomu, že se násilí na stěžovateli dopustil, a přesto nebylo dosaženo závěru o naplnění skutkové podstaty přečinu ublížení na zdraví. Má za to, že nebyly zohledněny ani předpisy mezinárodního práva, chránící osoby se zdravotním postižením mimo jiné před násilím, a upravující právo na tzv. účinné vyšetřování.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených vyrozumění a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

8. Podstatou projednávané ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem orgánů činných v trestním řízení při šetření jím podaného trestního oznámení.

9. Ústavní soud se v minulosti postupem orgánů činných v trestním řízení ve srovnatelných případech zabýval již opakovaně, přičemž ustáleně judikoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán a jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo na majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343), obě dostupné stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu na http://nalus.usoud.cz].

10. Tento svůj přístup Ústavní soud částečně korigoval v nálezu ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 3196/12 [N 152/74 SbNU 301], v němž konstatoval, že osoba poškozená trestným činem má ústavně zaručené právo na efektivní trestní řízení na ochranu svých práv a svobod. K ochraně tohoto práva pak může (po formálním a materiálním vyčerpání ostatních prostředků, pokud je zákon poškozeným poskytuje) využít ústavní stížnost, směřující proti rozhodnutím, kterými se trestní proces končí, a to včetně rozhodnutí o odložení (či založení) věci.

11. Přesto Ústavní soud k požadavku na účinné vyšetřování (z hlediska postavení poškozeného) uvedl, že mu obecně nepřísluší z podnětu poškozeného přezkoumávat samotné rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, například pokud jde o materiální důvody (opodstatněnost) a důvodnost zahájení či naopak nezahájení trestního stíhání, ale může pouze přezkoumat, zda postup orgánů činných v trestním řízení, kterým ke svému rozhodnutí dospěly, byl v souladu s požadavky na účinné vyšetřování. Zároveň však v těchto případech zdůraznil, že na postup orgánů činných v trestním řízení je třeba klást různé nároky podle závažnosti daného zásahu do práv a svobod poškozeného, respektive vůči němu spáchaného trestného činu. Takto Ústavní soud nejdůrazněji chrání právo na život zaručené čl. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (viz nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015; N 51/76 SbNU 691), popřípadě právo na zachování osobní svobody a lidské důstojnosti, zejména jde-li o nejrůznější typy závažného jednání blížícího se užití jiného k otroctví, nevolnictví, nuceným pracím nebo jiným formám vykořisťování (nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016). Proto Ústavní soud ve své rozhodovací praxi přistoupil k derogaci rozhodnutí z důvodu porušení práva na účinné vyšetřování pouze výjimečně (srov. nález sp. zn. I. ÚS 1565/14 ze dne 2. 3. 2015, nález sp. zn. II. ÚS 3436/14 ze dne 19. 1. 2016, nález sp. zn. I. ÚS 1042/15 ze dne 24. 5. 2016, nález sp. zn. II. ÚS 3626/13 ze dne 16. 12. 2015, nález sp. zn. I. ÚS 860/15 ze dne 27. 10. 2015). Nadále totiž platí, že požadavek účinného vyšetřování je "pouze" procesní povinností tzv. náležité péče a nikoliv povinností dosáhnout určitého výsledku (usnesení sp. zn. I. ÚS 2886/13 ze dne 29. 10. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 540/17 ze dne 4. 4. 2017).

12. V případě zásahů méně závažných, kterým bude v rovině podústavního práva zpravidla odpovídat kategorie "pouhých" přečinů (ve smyslu § 14 odst. 2 trestního zákoníku), je nadto zásah Ústavního soudu možný jen ve zcela mimořádných situacích, a to u extrémních případů flagrantních pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro poškozeného.

13. V projednávané věci Ústavní soud po přezkoumání napadených vyrozumění neshledal, že by byl na místě jeho derogační zásah. Stěžovatel se svým podnětem domáhal zahájení trestního stíhání a trestněprávního postihu za údajné fyzické napadení, při němž měl utrpět zranění vyžadující dle jeho tvrzení třítýdenní léčení. K tomu mělo dojít v rámci týdenního kursu Hnutí duha v Horním Jiřetíně, jehož se stěžovatel zúčastnil, a to při nácviku tzv. přímé akce - nenásilného protestu Hnutí Greenpeace. Jak vyplývá z napadených vyrozumění, policejní orgán provedl ve smyslu § 158 odst. 1 tr. řádu potřebná šetření, v rámci nichž vyslechl vedle stěžovatele další účastníky akce. Pokud poté zjistil, že z podaného oznámení nevyplývá žádné podezření ze spáchání trestného činu, a neshledal proto důvod k zahájení dalších úkonů trestního řízení podle § 158 odst. 3 tr. řádu, z ústavního hlediska nelze jeho postupu nic vytknout. Jak je uvedeno výše, právo na účinné vyšetřování není v judikatuře Ústavního soudu chápáno jako absolutní právo na trestní stíhání osoby označené za pachatele dle představ oznamovatele. Ve stěžovatelově věci je nadto závažnost tvrzeného zásahu snižována nejenom tím, že mělo jít toliko o podezření z přečinu ublížení na zdraví, ale i samotným chováním a jednáním stěžovatele, který, ač tvrdil, že utrpěl poranění, vůbec nevyhledal lékařskou pomoc a trestní oznámení podal až téměř po půl roce od tvrzeného incidentu. Nejde tedy o extrémní případ flagrantního pochybení s intenzivními přetrvávajícími následky pro stěžovatele coby poškozeného, což by jedině mohlo věc posunout do ústavně právní roviny.

14. Nadto bylo rozhodnutí policejního orgánu podrobeno kontrole ze strany OSZ, které v postupu policejního orgánu i jeho závěru, že ve věci nejde o podezření ze spáchání trestného činu, neshledalo žádné pochybení. Ke stejnému závěru dospěla v rámci výkonu dohledu i KSZ a následně VSZ. Z hlediska ústavně právního je rozhodující, že namítaným postupem policejního orgánu fakticky nebyla zkrácena žádná procesní práva stěžovatele, a to ani k podání opravného prostředku, neboť na základě jeho podnětů, v nichž uplatnil všechny své námitky, které mohl vznést v řádném opravném prostředku, byly závěry policejního orgánu přezkoumány OSZ jinou formou, a to v rozsahu odpovídajícím rozhodování o opravném prostředku, přičemž postup a rozhodnutí OSZ byly následně z podnětu stěžovatele podrobeny přezkumu KSZ a VSZ v rámci výkonu dohledu. Vyrozumění OSZ, KSZ i VSZ jsou řádným a přezkoumatelným způsobem odůvodněna a stěžovatel byl s jejich závěry seznámen.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadenými vyrozuměními orgánů činných v trestním řízení byla porušena tvrzená ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Postupoval proto podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.