II. ÚS 490/15
II.ÚS 490/15 ze dne 10. 5. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti města Jistebnice, sídlem Náměstí 1, Jistebnice, zastoupeného JUDr. Alexandrem Királym, Ph.D., advokátem, sídlem L. Podéště 1883/5, Ostrava - Poruba, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. prosince 2014 č. j. 3 As 220/2014-17, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Jany Maděrové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, jímž dle jeho názoru došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Vedlejší účastnice se návrhem podaným dne 28. 7. 2014 ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") domáhala zrušení části územního plánu města Jistebnice schváleného usnesením zastupitelstva č. 99 ze dne 23. 6. 2011 (dále jen "územní plán města Jistebnice"). Stěžovatel po prostudování téměř šedesátistránkového advokátem sepsaného návrhu požádal soud o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta, neboť nedisponuje zaměstnancem s právnickým vzděláním a současně mu jeho rozpočet neumožňuje sjednat si smluvní zastoupení advokátem. Tuto stěžovatelovou žádost krajský soud usnesením ze dne 14. 10. 2014 č. j. 10 A 89/2014-136 zamítl, a stěžovatel proto napadl uvedené usnesení krajského soudu kasační stížností.

3. Dříve než Nejvyšší správní soud rozhodl o stěžovatelově kasační stížnosti, krajský soud rozsudkem ze dne 22. 10. 2014 č. j. 10 A 89/2014-143 opatření obecné povahy, kterým byl vydán územní plán města Jistebnice, zrušil, neboť přisvědčil tvrzení vedlejší účastnice, že v rámci procesu přijetí tohoto územního plánu byly porušeny předpisy o posuzování vlivů na životní prostředí a o ochraně zemědělského půdního fondu; současně konstatoval, že bylo porušeno rovněž ustanovení § 172 odst. 5 správního řádu.

4. Nejvyšší správní soud shora označeným usnesením odmítl stěžovatelovu kasační stížnost, jelikož dospěl k závěru, že pravomocným rozhodnutím ve věci samé odpadl předmět řízení o kasační stížnosti, což představuje neodstranitelný nedostatek podmínky řízení.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v době podání kasační stížnosti řízení před krajským soudem stále probíhalo, pročež Nejvyšší správní soud měl o jeho kasační stížnosti meritorně rozhodnout (v této souvislosti se stěžovatel dovolává závěrů usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 5. 2014 č. j. 3 As 125/2012-43). V důsledku Nejvyšším správním soudem i krajským soudem zvoleného postupu (kdy kupř. krajský soud z vlastní iniciativy nepřerušil řízení do doby, než Nejvyšší správní soud rozhodne o stěžovatelově kasační stížnosti) tak dle názoru stěžovatele došlo ke znemožnění přístupu k Nejvyššímu správnímu soudu, a tedy k odepření spravedlnosti. Nadto se stěžovatel domnívá, že Nejvyšší správní soud v napadeném usnesení zvolil interpretaci ustanovení § 36 odst. 3 a § 35 odst. 8 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s.") "vybočující v extrémní míře z rámce vymezeného principy spravedlnosti". Stěžovatel má totiž za to, že krajský soud na něj uplatnil kritéria, jež z uvedených ustanovení soudního řádu správního nevyplývají, resp. na základě ústavně konformního výkladu vyplývat nemohou.

6. Dle mínění stěžovatele měl tedy krajský soud před vydáním meritorního rozhodnutí vyčkat rozhodnutí Nejvyššího správního soudu o stěžovatelově kasační stížnosti, a jelikož tak neučinil, měl Nejvyšší správní soud toto pochybení krajského soudu v napadeném rozhodnutí - ve smyslu závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2010 č. j. 1 As 99/2009-87 - řádně reflektovat.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré dostupné zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Podstatou projednávané věci je nesouhlas stěžovatele se závěrem Nejvyššího správního soudu, že v době, kdy již bylo řízení o věci samé pravomocně skončeno, nemohl rozhodnout o stěžovatelově kasační stížnosti (pro nedostatek podmínky řízení), resp. stěžovatelova kritika směřující k postupu krajského soudu, jenž do rozhodnutí o stěžovatelově kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského sodu o neustanovení advokáta, nepřerušil řízení a rozhodl o věci samé rozsudkem, čímž stěžovateli fakticky odepřel přístup k Nejvyššímu správnímu soudu.

10. Již z obsahu vyžádaného soudního spisu je nicméně zřejmé, že namítá-li stěžovatel, že mu byl odepřen přístup k Nejvyššímu správnímu soudu, nelze mu v tomto ohledu přisvědčit.

11. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se krajský soud návrhem stěžovatele řádně zabýval a z důvodů uvedených na č. l. 137 a 138 mu nevyhověl, když dospěl k závěru, že ustanovení advokáta stěžovateli není třeba.

12. Přestože se Nejvyšší správní soud v ústavní stížností napadeném usnesení nemohl věcně zabývat stěžovatelovou kasační stížností proti usnesení krajského soudu, v rozsudku ze dne 27. 10. 2015 č. j. 3 As 228/2014-59, jímž zamítl stěžovatelovu kasační stížnost proti rozsudku krajského soudu, se rovněž zabýval stěžovatelovými námitkami proti rozhodnutí krajského soudu neustanovit mu advokáta; v tomto ohledu postačí odkázat na odůvodnění uvedeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, zvláště pak na pátý odstavec na str. 4 a první odstavec na str. 5 tohoto rozsudku, ze kterých je zřejmé, proč ani Nejvyšší správní soud neshledal důvod, aby byl stěžovateli ustanoven advokát (srov. též mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 12. 2005 sp. zn. 4 Ads 73/2004). Stěžejní stěžovatelovu námitku, že mu byl odepřen přístup k Nejvyššímu správnímu soudu, je proto třeba označit za nepřípadnou.

13. Pro úplnost Ústavní soud dodává, že stěžovatelovy odkazy na dvě výše uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu nejsou zcela přiléhavé, neboť závěry přijaté v těchto rozhodnutích byly učiněny ve vztahu k navrhovatelům (žalobcům), nikoliv k odpůrcům (žalovaným). V této spojitosti přitom nelze přehlížet, že stěžovatelem dovolávané ustanovení § 35 odst. 8 s. ř. s. se zásadně vztahuje pouze na navrhovatele, byť a priori nelze vyloučit jeho použití - ve výjimečných případech - i na odpůrce (viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2008 č. j. Pst 17/2007-31). Jak ovšem vyplývá z výše uvedeného, stěžovatel v řízení nutnost takové výjimečné aplikace v dané věci neosvědčil.

14. Je tak namístě již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny zjevně neprokázal. Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. května 2017

Jan Filip v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.