II. ÚS 489/17
II.ÚS 489/17 ze dne 6. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Janem Vargou, advokátem se sídlem Fügnerovo nám. 1808/3, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 7. 2015, č. j. 71 T 2/2015-119, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 10. 2015, sp. zn. 14 To 106/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou dne 15. 2. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi obecné soudy porušily jeho základní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat důvodností podaného návrhu, je povinen přezkoumat procesní podmínky řízení. Jen v případě, že jsou splněny, se jím totiž může zabývat také věcně.

3. Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je zachování lhůty k jejímu podání. Tato lhůta činí dva měsíce a začíná běžet od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů). Toto zákonné ustanovení je kogentní a neumožňuje proto prominout zmeškání lhůty k podání ústavní stížnosti (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 213/96, veškerá judikatura je dostupná na http://nalus.usoud.cz).

4. V nyní projednávaném případě stěžovatel tvrdí, že vydáním napadeného usnesení Vrchního soudu v Praze vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně jeho práv. Ústavní soud však ze spisu Městského soudu v Praze zn. 71 T 2/2015 zjistil, že předmětné usnesení Vrchního soudu v Praze bylo stěžovateli doručeno již dne 16. 10. 2015, tedy více než rok před podáním ústavní stížnosti, takže ústavní stížnost byla podána zjevně opožděně. K této okolnosti se stěžovatel nijak nevyslovuje a pouze uvádí, že nebyl poučen o žádných lhůtách ohledně podání jakéhokoliv opravného prostředku či ústavní stížnosti. K tomu však Ústavní soud uvádí, že z žádného právního předpisu neplyne povinnost poučit o možnosti podat ústavní stížnost, neboť tento procesní prostředek nemá být vykládán jako "automaticky navazující" na předchozí řízení, nýbrž jako zcela specifický a výjimečný prostředek k ochraně (výhradně) ústavně zaručených základních práv a svobod.

5. Pokud stěžovatel petitem ústavní stížnosti požaduje rovněž vyslovení toho, že je účasten amnestie prezidenta republiky ze dne 1. 1. 2013 a promíjí se mu proto uložený trest odnětí svobody, konstatuje Ústavní soud, že takovouto pravomoc nemá, jelikož jeho výrokový potenciál je v případě vyhovění ústavní stížnosti limitován tím, že rozhoduje kasačním způsobem a napadená rozhodnutí zruší, resp. v případě tzv. jiného zásahu orgánu veřejné moci tomuto orgánu zakáže pokračovat v porušování základního práva [srov. § 82 odst. 3 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu]. V žádném případě mu však nepřísluší rozhodnout pozitivně o tom, že se někomu promíjí trest tak, jak požaduje stěžovatel.

6. Za této situace nelze než uzavřít, že ústavní stížnost byla podána opožděně a zčásti k jejímu projednání není Ústavní soud ani příslušný. Proto ji Ústavní soud soudcem zpravodajem podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. b), d) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. dubna 2017

Vojtěch Šimíček v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.