II. ÚS 488/05
II.ÚS 488/05 ze dne 8. 11. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl dne 8. listopadu 2005 v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) a Stanislava Balíka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Krajského státního zastupitelství ze dne 17. 6. 2005, č. j. 1 KZv 4/2005 - 145, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 7. 7. 2005, sp. zn. 9 To 280/2005, za účasti Krajského soudu v Brně jako účastníka řízení,

t a k t o :

Ústavní stížnost s e o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že těmito rozhodnutími byla porušena jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2, 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Výše citovaným usnesením zamítl krajský soud stížnost stěžovatele proti v záhlaví citovanému usnesení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně, kterým bylo rozhodnuto, že u stěžovatele odpadá důvod vazby uvedený v § 67 písm. b) tr. ř. (výrok I.), a že z důvodů uvedených v § 67 písm. a), písm. c) tr. ř. se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě (výrok II.).

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti namítá, že orgány činné v trestním řízení rozhodující o jeho ponechání ve vazbě svým postupem porušily jeho základní práva garantovaná čl. 8 odst. 2 a 5 a čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Toto porušení stěžovatel spatřuje v tom, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po jeho slyšení, a proto se ani nemohl vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby. Své tvrzení dále stěžovatel opírá o ustanovení čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02. V doplnění ústavní stížnosti pak stěžovatel toliko uvedl, že chtěl při jednání před soudem argumentovat proti důvodům vazby, které byly shledány orgány činnými v trestním řízení, a dále polemizoval s právní kvalifikací skutku, který je mu kladen za vinu. Vzhledem k výše uvedenému navrhuje, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí svým nálezem zrušil.

K podané ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Brně, který ve věci rozhodoval. Ten uvedl, že v rozhodném období existoval na obecných soudech neujasněný právní názor na ústní jednání o podané stížnosti, kdy praxe soudů vycházela i z nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 544/03, a výslech obviněných byl prováděn pouze na jejich osobní žádost. Dále uvedl, že v současné době je ve stížnostech proti usnesení o ponechání obviněného ve vazbě konáno neveřejné zasedání, v jehož průběhu je obviněný vyslechnut.

Ústavní soud shledal, že včas podaná stížnost splňuje všechny formální náležitosti a že nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Stěžovatel v podané ústavní stížnosti spatřuje porušení svých základních práv v absenci jeho slyšení k důvodům vazby, což je jeho jediná námitka.

K tomu Ústavní soud uvádí, že k právu obviněného být při rozhodování o vazbě slyšen soudem jako procesní strana bylo v poslední době opakovaně judikováno (srov. např. nálezy ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02, Pl. ÚS 45/04, IV. ÚS 269/05).

Ve svém nálezu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (publikován pod č. 239/2005 Sb.) Ústavní soud uvedl, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízením, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby, patří mezi institucionální záruky spravedlivého soudního řízení. V dalším svém rozhodnutí (nález ve věci sp. zn. IV. ÚS 269/05) Ústavní soud judikoval, že účast potenciálně dotčené osoby na řízení patří mezi důležité záruky ochrany základních práv, neboť právě vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska spravedlivého procesu prvotním účelem soudního řízení. Taková institucionálně garantovaná možnost dotčených osob svými námitkami a návrhy účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární zásady soudního řešení sporů.

V konkrétním případě byl stěžovatel vzat do vazby usnesením Městského soudu v Brně ze dne 19. 3. 2005, č. j. 70 Nt 3563/2005 - 5. O dalším trvání vazby pak rozhodl státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně v záhlaví citovaným usnesením, proti kterému si stěžovatel podal stížnost s tím, že ji ve lhůtě deseti dnů odůvodní. V dané lhůtě právní zástupce stěžovatele podanou stížnost neodůvodnil. Krajský soud v Brně, s odkazem na dosud neujasněnou judikaturu, v neveřejném zasedání bez výslechu stěžovatele rozhodl o zamítnutí podané stížnosti.

V době probíhajícího řízení o podané ústavní stížnosti proti citovaným rozhodnutím bylo znovu ve věci rozhodováno, a to tak, že usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství ze dne 5. 10. 2005, č. j. 1 KZv 4/2005 - 228, byl stěžovatel i nadále ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. ř. Proti tomuto rozhodnutí si podal stěžovatel dne 10. 10. 2005 stížnost, o níž rozhodl Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 9 To 432/2005, tak, že ji dle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl. Jak zjistil Ústavní soud dotazem učiněným na Krajský soud v Brně, dne 27. 10. 2005 byl stěžovatel předveden k tzv. informativnímu výslechu, při němž uvedl, že se nehodlá vyhýbat trestnímu řízení, že hrozící vysoký trest nemůže být sám o sobě důvodem vazby a že v trestné činnosti by pokračovat ani nemohl, protože se nemůže opětovně zaregistrovat v obchodě Makro.

Ústavní soud k tomu konstatuje, že pokud v posledně jmenovaných rozhodnutích, resp. rozhodnutí krajského soudu, byly shledány důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě, lze mít za to, že tyto závěry, k nimž dospěl obecný soud po slyšení stěžovatele, dopadají i na předcházející rozhodování v této konkrétní vazební věci. Jestliže stížnostní soud později, již po slyšení stěžovatele, dospěl k závěru, že důvody vazby nadále trvají, znamená to, že tyto důvody nepochybně existovaly i v době přijetí rozhodnutí napadených ústavní stížností. Je tedy zřejmé, že případné pochybení orgánů činných v trestním řízení spočívající v absenci slyšení stěžovatele před vydáním napadených rozhodnutí, bylo zhojeno poté, co byl stěžovatel vyslechnut při projednávání jeho posledně podané stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce.

Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele tak, jak tvrdil v ústavní stížnosti.

Ústavní soud dodává, že přezkumem samotných důvodů omezení stěžovatelovy osobní svobody se nezabýval, neboť stěžovatel je v ústavní stížnosti nezpochybnil, resp. netvrdil jejich protiústavnost. Jeho polemika s právní kvalifikací skutku, jehož se měl dopustit, není pro posouzení vazebních důvodů z hlediska posouzení ústavní stížnosti rozhodná.

Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný [ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. listopadu 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.