II. ÚS 481/13
II.ÚS 481/13 ze dne 29. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti Petruse Hermanuse Marii Winkelmana, zastoupeného Mgr. Peterem Šmehýlem, advokátem se sídlem Praha 8, Na Žertvách 2196/34, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. 10. 2012 sp. zn. C 876-RD15/KSCB, Fj 19288/2012, spojené s návrhem na zrušení části ustanovení § 200c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, část věty za středníkem ve slovech ustanovení § 94 odst. 1 a 2 se nepoužijí, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:

I.

1. Projednávanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti shora uvedenému usnesení, jímž měla být porušena jeho základní práva garantovaná ustanoveními čl. 4, čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod; porušeno mělo být i ustanovení čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky. Návrh na zrušení napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích spojil stěžovatel s návrhem na zrušení ustanovení části ustanovení § 200c odst. 1 občanského soudního řádu za středníkem ve slovech "ustanovení § 94 odst. 1 a 2 se nepoužijí".

2. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Českých Budějovicích vyhověl návrhu společnosti RSJ Private Equity uzavřený investiční fond, a. s., na změnu zápisu společníků společnosti AWIK House Production, s. r. o., v obchodním rejstříku tak, že namísto navrhovatelky jako jediného společníka dané společnosti s ručením omezeným byl zapsán jako společník stěžovatel a další fyzická a právnická osoba, a to na základě - podle tvrzení stěžovatele neplatného - odstoupení navrhovatelky od smlouvy o převodu obchodního podílu.

3. Odvolání stěžovatele (a dalšího ze zapsaných společníků) proti usnesení krajského (rejstříkového) soudu bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 11. 2012 č. j. 7 Cmo 476/2012-780 odmítnuto, neboť odvolatelé nebyli dle ustanovení § 200c odst. 1 občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") účastníky řízení před rejstříkovým soudem, a proto nebyli ani oprávněni napadnout usnesení krajského soudu odvoláním.

4. Ve stížnosti podané stěžovatelem proti usnesení rejstříkového soudu, tedy soudu prvního stupně, je podrobně argumentováno v neprospěch okolností, jež vedly rejstříkový soud k zápisu změny, jak byla shora označenou a. s. navrhována. Změna byla doložena pouze oznámeními navrhovatelky o odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu; nebylo zřejmé, zda byly listiny adresátům (osobám posléze zapsaným) doručeny a zda tedy vyvolaly předvídané účinky. V dalším textu stížnosti analyzuje stěžovatel procesní postup rejstříkového soudu při provádění zápisu a přičítá mu libovůli, kterou mělo být podstatnou měrou zasaženo do stěžovatelových práv. Závěrem stěžovatel zdůvodňuje, proč je podle jeho názoru ustanovením § 200c odst. 1 nežádoucím způsobem omezen okruh účastníků rejstříkového řízení. Je toho mínění, že vypuštění příslušné pasáže (věty za středníkem) zmíněného ustanovení, odkazující na dvě zákonné definice účastenství obsažené v ustanovení § 94 odst. 1, 2 o. s. ř., by zabránilo nežádoucímu stavu, za něhož zůstává společník korporace bez potřebného vlivu na obsah zápisu do obchodního rejstříku, což může vést - a stěžovatel poukazuje na okolnosti svého případu - k zásahu do základního práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny. Stěžovatelem napadaná formulace zákona se v aplikačních důsledcích vztahuje též na základní procesní práva, jak jsou výše vypočtena (právo na soudní ochranu a na použití všech práv spojených s účastí v řízení). Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení rejstříkového soudu ze dne 8. 10. 2012 a současně zrušil s účinky ode dne vyhlášení nálezu část věty za středníkem odstavce 1 § 200c o. s. ř.

II.

5. V rámci argumentace k námitkám stěžovatele je třeba citovat rozhodné ustanovení o. s. ř., resp. jeho část, jež zní:

§ 200c

(1) Účastníky řízení jsou osoba, která podala návrh, k němuž je oprávněna podle zvláštního právního předpisu, a podnikatel; ustanovení § 94 odst. 1 a 2 se nepoužijí.

6. Ústavní soud podle své ustálené rozhodovací procedury posuzoval podání stěžovatele, obsahující spolu s ústavní stížností též návrh na zrušení části zákona (§ 74 zákona o Ústavním soudu), podle obsahu a komplexně. I když stěžovatel v petitu ústavní stížnosti nežádá, vzhledem k nemeritorní povaze rozhodnutí odvolací instance, též zrušení usnesení odvolacího soudu, ale pouze soudu prvostupňového (tedy jen zrušení usnesení ze dne 8. 10. 2012, nikoli též usnesení ze dne 15. 11. 2012, srov. záhlaví a bod 4 zde), bylo vzato v úvahu, že usnesení odvolacího soudu je po stránce obsahové součástí tvrzení stěžovatele. Zejména pak je podstatné, že teprve doručením usnesení odvolací instance nabyl stěžovatel jistotu o vyčerpání všech opravných prostředků ve své věci (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, mimořádný opravný prostředek nebyl stěžovateli procesně k dispozici) a že ode dne doručení posledně zmíněného usnesení mu začala běžet lhůta v délce 60 dnů (nyní dvou měsíců) k podání ústavní stížnosti. Podal-li tedy stěžovatel svou stížnost k poštovní přepravě zdejšímu soudu dne 1. 2. 2013 s účinkem zahájení řízení dne 4. 2. 2013 a usnesení odvolacího soudu mu bylo doručeno dne 5. 12. 2012, učinil tak v otevřené lhůtě.
7. Ústavní stížnost je však nutné kvalifikovat jako zjevně neopodstatněnou.

8. Stěžovatel brojil proti zápisu svému a dalších dvou osob provedenému v rámci změny zápisu do obchodního rejstříku; tento zápis měl postrádat nezbytný hmotněprávní titul a měl být učiněn navrhovatelkou zápisu (korporací, viz bod 1) v podstatě svévolně. Stěžovatel však nevzal v úvahu, že řízení ve věcech obchodního rejstříku, jak je dosud upraveno v ustanovení § 200a a následujících o. s. ř., je řízením nesporným, v němž i při nezbytnosti formálního přezkumu podání rejstříkovým soudem (§ 200d o. s. ř.) není místo pro materiální zpochybnění skutečností, které jsou předmětem zápisu, třetí osobou. V tomto ohledu je dosud nauka i judikatorní praxe jednotná (srov. výklad in Holejšovský, J. Obchodní rejstřík a další rejstříky vedené soudy. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2003, s. 514, 519; též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 1481, 1482), přičemž "oprávnění k podání návrhu" podle zvláštních předpisů, poskytuje především, a to převážnou měrou explicitně, obchodní zákoník.

9. Sluší se tu dodat, že ve světle této interpretace je poněkud zavádějící návrh na zrušení (též) odkazu na odst. 2 § 94 o. s. ř. Definice účastenství podle ustanovení § 94 odst. 2 o. s. ř. má totiž ve své podstatě obdobný obsah jako § 200c odst. 1 věta před středníkem o. s. ř., kterou stěžovatel zrušit nenavrhuje.

10. Nepřiléhavá je námitka stěžovatele, že mu zákon nedává možnost jiné nápravy vzniklého stavu, než cestou zrušení příslušného textu zákona. Náprava eventuality nesprávného zápisu do obchodního rejstříku je tu přinejmenším dvojí. První spočívá v podnětu, jenž může být třetí osobou, a tedy i stěžovatelem, podán v intencích § 200b odst. 1 o. s. ř. za účelem dosažení shody mezi zápisem a skutečným stavem. Druhá bude nevyhnutelně znamenat zahájení soudního řízení žalobou stěžovatele, směřující v jeho zájmu k určení neplatnosti toho právního jednání (odstoupení od smlouvy o převodu obchodního podílu), jež se stalo titulem návrhu na změnu zápisu v obchodním rejstříku.

11. Ze všeho řečeného vyplývá, že ústavní stížnost stěžovatele je jako návrh zjevně neopodstatněná, k porušení základních práv stěžovatele vypočtených v bodě 1 nedošlo a Ústavní soud přistoupil k odmítnutí stížnosti, aniž by činil další procesní úkony, zejména pak nařídil jednání [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Návrh stěžovatele na zrušení části zákona pak sdílí právní osud ústavní stížnosti [§ 43 odst. 2 písm. b) téhož zákona].

12. Ke stěžovatelovu návrhu na zrušení části zákona je záhodno podotknout - jako obiter dictum - ještě jednu skutečnost. Vedle ad hoc nepřípadnosti, resp. též neefektivnosti navrhované derogace, tu přistupuje, byť jen subsidiárně, také faktor obecný. Dne 1. 1. 2014 nabývá účinnost zákon č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob. Jeho znění, včetně ustanovení § 84 vymezujícího okruh účastníků řízení, je ovládáno touž zásadou nesporného řízení jako dosavadní právní úprava; jde tedy rovněž o kontinuitu právní regulace.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. října 2013

Ivana Janů v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.