II. ÚS 480/05
II.ÚS 480/05 ze dne 18. 4. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatelky SOFTY, s. r. o., se sídlem Jinačovice 37, Kuřim, zastoupené JUDr. Petrem Pernicou, advokátem, se sídlem v Brně, Mendlovo nám. 1a, směřující proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. dubna 2005, č. j. 3 Cmo 245/2004-134, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2004, č. j. 46 Cm 100/2002-91, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění: Stěžovatelka se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhala zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 2. dubna 2004, č. j. 46 Cm 100/2002-91, byla zamítnuta žaloba žalobkyně (stěžovatelky), jíž se po žalované (Billa, s. r. o.) domáhala zaplacení částky 1.000.000 Kč s příslušenstvím jako smluvní pokuty za porušení povinnosti mlčenlivosti v obchodním styku. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě nebyly splněny předpoklady pro vznik práva na smluvní pokutu. Smluvní pokuta byla sjednána tak, že měla zajistit plnění závazku mlčenlivosti, sjednaného účastníky v obchodních podmínkách pro rok 2001. Obchodní podmínky se mohou stát závaznými pouze tehdy, pokud na ně smluvní strany v konkrétní smlouvě odkáží. Žalobkyni se však nepodařilo prokázat existenci konkrétního smluvního vztahu, jehož součástí by měly obchodní podmínky být. Obchodní podmínky pro rok 2001 posoudil soud prvního stupně jako určitou dohodnutou strategii dvou obchodujících firem při tvorbě cen zboží včetně platebních a dodavatelských podmínek. K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. dubna 2005, č. j. 3 Cmo 245/2004-134, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně přezkoumal v celém rozsahu a řízení doplnil o výslech jednatele žalobkyně. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně vycházel z toho, že dne 19. června 2001 se uskutečnilo obchodní jednání za účasti zástupců žalobkyně, žalované a společnosti J. Meinl, a. s., při kterém došlo k porovnání obchodních podmínek žalobkyně a žalované s obchodními podmínkami žalobkyně a společnosti J. Meinl, a. s., a že z tohoto jednání nebyl jeho účastníky pořízen žádný záznam nebo zápis. V jednotlivých letech spolupráce nebyly mezi účastníky uzavírány písemné smlouvy, jejichž předmětem by byl prodej a koupě zboží žalobkyně a dohoda o cenách dodávaného zboží, ale žalobkyně zasílala žalované ceníky svého zboží, dle kterých žalovaná určité zboží u žalobkyně objednávala. Odvolací soud se však neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně neprokázala existenci konkrétního smluvního vztahu účastníků. Účastníci jednali v letech 1994 až 2002 podle ústně uzavřené dohody, k níž pak byly písmeně uzavírány obchodní podmínky na období kalendářního roku, jejichž obsahem bylo mj. stanovení smluvní pokuty za porušení povinnosti mlčenlivosti. Odvolací soud však i po doplnění dokazování nedospěl ke skutkovému závěru, že by došlo k porušení povinnosti mlčenlivosti. Jako nepřesvědčivou přitom hodnotil výpověď jednatele žalobkyně ohledně jednání konaného dne 19. června 2001. I když z řízení vyplynulo, že to, co bylo předmětem povinnosti mlčenlivosti, se stalo předmětem jednání obou účastníků se třetím subjektem (společností J. Meinl, a. s.), nebylo možno dojít k závěru, že ze strany žalované došlo k porušení dohodnuté povinnosti mlčenlivosti. Nebylo totiž prokázáno, že se tak stalo jednostranně, proti vůli žalobkyně. Jen v rovině tvrzení zůstalo, že se se skutečnostmi, které měly být utajeny, třetí subjekt seznámil ještě před jednáním dne 19. června 2001. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v dalších mezinárodních dokumentech. Vyjádřila přesvědčení, že rozhodnutí soudu obou stupňů spočívá na nesprávném právním posouzení věci a postup obou soudů v průběhu řízení neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), neboť soudy vzaly do úvahy skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly, ani jinak nevyšly v řízení najevo a pominuly rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány. V další části stěžovatelka rozebírá jednotlivá pochybení obecných soudů. Zde především namítala, že soudy nesprávně vyhodnotily listinný důkaz "Návrh dodatku č. 1 k obchodním podmínkám", a že při hodnocení "Protokolu z výslechu" jednatele žalobce před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže nevzaly do úvahy projev nesouhlasu s porušením smluvní mlčenlivosti. Dále namítala, že soud vzal do úvahy skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly. V této souvislosti polemizovala především s hodnocením důkazu výpovědí svědka P. P.. V další části stěžovatelka nadnesla právní otázky, které obecné soudy dle jejího názoru nesprávně vyhodnotily. Jednalo se zejména o otázku, zda lze považovat účast stěžovatelky u třístranného jednání za souhlas s porušením smluvní povinnosti mlčenlivosti. Dále se jednalo o posouzení a vyhodnocení jednání žalované, spočívajícím ve sdělení obsahu obchodních podmínek třetí osobě, posouzení souhlasu resp. nesouhlasu stěžovatelky s porovnáním obchodních podmínek apod. Stěžovatelka konečně polemizovala s tím, že ačkoliv obecné soudy popírají souvislost projednávané věci s rozhodnutím Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, opírají se v odůvodněních svých rozsudků o výňatky z "Protokolu z výslechu" jednatele stěžovatele a tím tedy připouštějí popíranou souvislost. Stěžovatelka poukázala na to, že porušení principů ochrany hospodářské soutěže bylo důsledkem zpřístupnění nákupních cen spočívajících v porovnání obchodních podmínek, a tudíž v porušení smluvní povinnosti mlčenlivosti žalovanou. V tomto spatřuje porušení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., když obecné soudy nevycházely z rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, čímž pominuly zásadní skutečnosti zjištěné tímto úřadem, které jsou významné pro správné posouzení sporu. Stěžovatelka vyjádřila přesvědčení, že pravomocné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže je pro soud závazné a soud ho měl brát při svém rozhodování v úvahu. Pokud bylo vydáno pravomocné rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže o uzavření zakázané dohody a z jeho obsahu je zřejmé, že nárok na smluvní pokutu vznikl v příčinné souvislosti k zakázané dohodě, neměl by soud provádět dokazování, zda zakázaná dohoda skutečně byla uzavřena (zda k porovnání smluvních podmínek - porušení smluvní povinnosti mlčenlivosti došlo), ale brát takovou skutečnost za prokázanou dle § 135 o. s. ř. Soudy také nerespektovaly § 134 o. s. ř., z něhož vyplývá, že rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže má charakter veřejné listiny. Vrchní soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti odkázal na spisový materiál, doklady v něm založené a na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí. Uvedl, že skutečnosti, z nichž při svém rozhodování vycházel, jsou z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, stejně jako závěry právní, pro které bylo rozhodnutí soudu prvního stupně shledáno jako věcně správné. Dále vyslovil přesvědčení, že v řízení nebyla porušena procesní práva účastníků. Ústavní stížnost stěžovatelky se týká především nesouhlasu s hodnocením provedených důkazů. V této souvislosti Vrchní soud v Praze konstatoval, že při hodnocení důkazů postupoval v souladu s § 132 o. s. ř. Dále uvedl, že ve stížnosti nejsou ani správně reprodukovány některé názory odvolacího soudu. Námitky stěžovatelky, že nebyl respektován § 134 o. s. ř. a nebylo postupováno v souladu s § 135 o. s. ř. svědčí o ne zcela správném pochopení těchto ustanovení i skutečností rozhodujících pro toto řízení. Krajský soud v Praze ve vyjádření účastníka řízení rovněž odkázal na svá skutková zjištění i právní závěry obsažené v odůvodnění svého rozhodnutí. Zdůraznil, že se řídil zásadou projednací, přičemž vycházel z předpokladu, že účastník musí nejprve splnit povinnost tvrdit pro věc právně významné skutečnosti a k těmto tvrzením pak označit patřičný důkaz k jejich prokázání. V rozporu se zásadou projednací je takový postup účastníka, který navrhuje výslech účastníka, popř. svědka, za účelem zjištění skutečností rozhodných pro věc, které účastník ve svých tvrzeních neuvedl. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval a v tomto případě to musí obzvlášť zdůraznit, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka se dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Ústavní stížnost stěžovatelky, byť byla poměrně obsáhle odůvodněna, obsahovala pouze minimální ústavněprávní argumentaci. Její podstatnou část tvořila polemika stěžovatelky s hodnocením důkazů, které provedly obecné soudy a s jejich následným právním posouzením. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, jak bylo naznačeno i výše, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Pokud jde o hodnocení důkazů učiněné soudem prvního i druhého stupně, je třeba zdůraznit, že z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v § 132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané § 132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominul, nebo že by tyto důkazy v rozporu ze zásadami logiky mylně hodnotil. Jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud všechny potřebné důkazy provedly a závěry z nich plynoucí v odůvodnění řádně objasnily. U důkazů, které neprovedly resp. které hodnotily jako nepřesvědčivé (např. výpověď jednatele Šedy v řízení před odvolacím soudem), svůj postup a důvody, proč navrhované důkazy neprovedly, resp. jakou jim daly váhu, řádně zdůvodnily. Co se týče tvrzeného porušení § 135 odst. 1 a 2 o. s. ř., způsobeného nerespektováním správního rozhodnutí, považuje Ústavní soud za nutné uvést, že § 135 odst. 1 o. s. ř. sice stanovuje soudu v občanskoprávním řízení vázanost rozhodnutím jiného orgánu (ať již trestního soudu, či správního orgánu), avšak tato vázanost se týká pouze výroku rozhodnutí a nikoliv jeho odůvodnění, natož pak protokolů z jednání či jiných listin předložených v předcházejícím správním řízení. Obecný soud může tyto listiny v civilním řízení použít jako důkaz, ale je samozřejmě oprávněn je vyhodnotit nezávisle, tzn. posoudit je i odlišně od předchozího správního řízení. Výše uvedené platí i pro údajné nerespektování § 134 o. s. ř. Správní rozhodnutí má nepochybně povahu veřejné listiny, u níž nemusí soud přezkoumávat její správnost. Avšak to jak je soud v občanskoprávním řízení, které má za úkol řešit jiné otázky než řízení správní, vyhodnotí a zda mu vůbec přisoudí důkazní relevanci, závisí opět na jeho volné úvaze. V daném případě odvolací soud zkoumal, zda došlo či nedošlo k porušení povinnosti mlčenlivosti vyplývající ze závazkového vztahu. Na základě provedených důkazů (zejména výpověď svědka J. Š.) dospěl k závěru, že žalobkyně neprokázala porušení dohodnuté povinnosti mlčenlivosti. Touto výpovědí, která měla objasnit i výpověď téhož svědka ve správním řízení před Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, učinil odvolací soud dostatečné zjištění ohledně skutkového stavu, které odůvodnilo závěr o neprokázaní porušení povinnosti mlčenlivosti. V postupu odvolacího soudu nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona). V Brně dne 18. dubna 2006 Stanislav Balík. v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.