II. ÚS 48/17
II.ÚS 48/17 ze dne 7. 8. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti Ing. Tomáše Rothscheina, právně zastoupeného Mgr. Martinem Červinkou, advokátem, AK se sídlem Čechova 396, Česká Třebová, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 11. 2016 č. j. 11 To 348/2016-34, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví označeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, jímž bylo z podnětu státního zástupce zrušeno usnesení Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 3. 11. 2016 č. j. 0 Nt 1825/2016-20 a nově bylo rozhodnuto tak, že se stěžovatel podle § 72 odst. 1 tr. řádu ponechává ve vazbě, neboť nadále trvají důvody vazby podle § 67 písm. c) tr. řádu. Současně bylo rozhodnuto, že se nepřijímají nabídnuté záruky ani písemný slib.

2. Podle stěžovatele došlo vydáním napadeného rozhodnutí k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, zakotveného v čl. 36 odst. 1 v Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle jeho názoru je napadené usnesení zcela vágně odůvodněno a důvody pro pokračování vazby nejsou vůbec dány.

3. Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, jakož i Okresního soudu v Hradci Králové. Oba soudy pouze odkázaly na odůvodnění svých usnesení, Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo. Stěžovatel pak možnosti repliky k uvedeným vyjádřením ve stanovené lhůtě nevyužil.
4. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

5. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 tr. řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 tr. řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá tr. řádu).

7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání [viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10 ze dne 20. 4. 2010 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je přitom Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

8. Platí tedy, že posoudit konkrétní okolnosti každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), a totéž platí ohledně hodnocení těchto zjištění pro potřeby jejich podřazení pod ustanovení § 67 tr. řádu. Rovněž dle Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") je třeba legitimitu ponechání obžalovaného ve vazbě hodnotit v každém případě podle konkrétních okolností dané věci. Pokud jde specificky o nebezpečí, že by mohlo dojít k opakování trestné činnosti, ESLP má za to, že pro soudce mohou mít význam konkrétní ukazatele, jako je škodlivost obviněného; závažnost trestného činu může vést příslušné orgány k tomu, že podezřelého umístí a ponechají ve vazbě, aby zabránily nové trestné činnosti, jestliže s ohledem na okolnosti případu, jako je minulost a osobnost dotyčného, je takové nebezpečí důvodné a takové opatření přiměřené (viz např. rozsudek ESLP ve věci Knebl proti České republice ze dne 28. 10. 2010 č. 20157/05, §§ 62 a 66).

9. Okresní soud v Hradci Králové ve svém usnesení o propuštění stěžovatele z vazby dovodil, že vazební důvod ve smyslu § 67 písm. c) tr. řádu nadále existuje, a to zejména proto, že stěžovatel, který je důvodně trestně stíhán pro pokus zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 21 odst. 1, § 240 odst. 1 a 3 tr. zákoníku, je přesvědčen, že se svým jednáním žádné trestné činnosti nedopustil, přičemž však zcela zřejmě k obchodování v rozporu se zákonem docházelo. Soud však dospěl k závěru, že při trvání tohoto vazebního důvodu lze rozhodnout o přijetí slibu stěžovatele a nabídky převzetí záruky za další chování obviněného poskytnuté Ing. Karlem Rothscheinem a Radomilem Kašparem.

10. Na základě stížnosti státního zástupce krajský soud stěžovatele naopak ve vazbě ze shora uvedeného důvodu ponechal, když nabízené záruky nepřijal jako dostatečnou náhradu vazby. Dospěl k závěru, že je zde reálná obava z toho, že by stěžovatel po svém propuštění opakoval trestnou činnost, pro níž je stíhán. Jeho jednání bylo vysoce plánovité a sofistikované, dlouhodobé, přičemž škoda, jež měla vzniknout, vícenásobně překročila spodní hranici škody velkého rozsah, za což mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 10 let. Motivem stěžovatele k páchání trestné činnosti pak měla být jeho ziskuchtivost.

11. Ústavní soud považuje odůvodnění napadeného rozhodnutí za dostatečné; o vazbě rozhodovaly oprávněné orgány na základě zákonných důvodů a v zákonných lhůtách, přičemž zákonnost tohoto opatření byla již dříve předmětem mnohačetného přezkoumání. K porušení práva na osobní svobodu přitom nemůže dojít tím, že orgán nadaný pravomocí rozhodovat o trvání vazby vyhodnotí okolnosti tak, že stěžovatele ponechá ve vazbě. Je pochopitelné, že stěžovatel s takovým rozhodnutím nesouhlasí, to však samo o sobě není způsobilé založit protiústavnost postupu soudů. V daném případě obecné soudy nepřekročily meze stanovené ústavním pořádkem, pokud napadenými rozhodnutími zamítly žádost stěžovatele o propuštění z vazby a ponechaly jej ve vazbě. Důvody, které je k tomu vedly, zejména obava, že stěžovatel bude trestnou činnost opakovat, se zakládaly na konkrétních poznatcích a lze je považovat za relevantní a dostatečné.

12. Je současně přiléhavé připomenout, že ústavnost vazebního stíhání stěžovatele byla již Ústavním soudem jednou prověřena (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 3334/16 ze dne 25. 10. 2016). Ačkoli Ústavní soud rozhodl o odmítnutí ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost, kritizoval jako nedostatečně odůvodněnou tu část rozhodnutí obecných soudů, jež se týkala právě důvodů vazby předstižné. V nyní projednávaném případě se však již soudy zabývaly výhradně tímto důvodem vazby stěžovatele, přičemž na rozdíl od předchozích rozhodnutí dostály své povinnosti a svá rozhodnutí řádným způsobem a dostatečně odůvodnily. Zejména pak stížnostní soud, jehož usnesení je předmětem této ústavní stížnosti, ve svém 9 stránkovém usnesení podrobně vyložil všechny relevantní skutečnosti, mající vliv na jeho rozhodování. Konečně je třeba rovněž uvést, že stěžovatel byl ani ne do měsíce po podání ústavní stížnosti (31. 1. 2017) z vazby propuštěn za současného přijetí nabízených záruk.

13. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. srpna 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.