II. ÚS 48/05
II.ÚS 48/05 ze dne 10. 3. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. J. H., zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem, se sídlem Příkop 8, Brno, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 121/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 40 T 13/2003, za účasti 1) Vrchního soudu v Olomouci a 2) Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, 2) Krajského státního zastupitelství v Brně, 3) I. I. P., 4) V. B., 5) Y. Y. R., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 40 T 13/2003, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 121/2004, kterým byla jeho stížnost proti usnesení soudu prvého stupně zamítnuta. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 8 odst. 2 a 5, 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 5 odst. 1 a 2, 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatel namítá, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po předchozím slyšení stěžovatele, a proto se neměl možnost vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby.

Z usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 8. 2004, sp. zn. 40 T 13/2003, Ústavní soud zjistil, že jím byl stěžovatel společně s I. I. P., V. B., a Y. Y. R., ponechán ve vazbě v řízení, vedeném proti nim soudem pro trestný čin únosu podle § 216 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), a pro pokus trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c), odst. 3 tr. z. Soud dospěl k závěru, že u všech obžalovaných existuje vazební důvod podle § 67 písm. a) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). Stížnosti stěžovatele a I. I. P. byly jako nedůvodné zamítnuty usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 5 To 121/2004. Odvolací soud konstatoval, že v platném právním řádu není zakotveno právo obviněného na osobní výslech při rozhodování o trvání vazby. Takový výslech je však třeba mít za vhodný a žádoucí, pokud od předchozího výslechu obviněného uplynula delší doba, případně došlo ke změně skutečností, které mohou mít vliv na existenci jednotlivých vazebních důvodů apod. V posuzované věci však byl stěžovatel v průběhu řízení opakovaně vyslýchán, a to i k důvodům vazby, a od té doby se skutečnosti, v nichž jsou spatřovány vazební důvody, nijak nezměnily. Přitom pokud byla stěžovateli v minulosti dána možnost vyjádřit se ke všem rozhodným skutečnostem, stěžovatel v řízení před soudem se důsledně odmítal k věci vyjadřovat. Proto byl požadavek stěžovatele na osobní slyšení shledán nedůvodným.

Dotazy na Krajský soud v Brně a Vrchní soud v Olomouci Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 9. 2004, č. j. 40 T 13/2003-1154, uznán vinným ze spáchání trestného činu únosu podle § 216 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. z. a z pokusu trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b) a c), odst. 3 tr. z., a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání sedmi let se zařazením do věznice s ostrahou, a trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání stěžovatele bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2005, sp. zn. 5 To 1/2005, zamítnuto. Dne 2. 2. 2005 byl u stěžovatele rovněž nařízen výkon trestu odnětí svobody.

Ústavní soud v minulosti dovodil (např. nález z 25. 11. 2004, sp. zn. IV. ÚS 503/03, in http://www.judikatura.cz/), že pokud je namítáno porušení základního práva na respektování osobní svobody, pak musí být tento zásah odstranitelný případným zrušením rozhodnutí, které je napadáno. V opačném případě zrušení napadených rozhodnutí postrádá jakýkoliv smysl. Proto za situace, kdy se spor stává čistě akademickým, se teorie i praxe jiných ústavních soudů jednoznačně přiklání k odmítnutí v takové věci rozhodovat, neboť zde chybí možnost bezprostředního a přítomného zásahu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele.

Stěžovatel se v současné době již nenachází ve vazbě, o jejímž prodloužení bylo napadenými usneseními rozhodnuto, nýbrž ve výkonu trestu odnětí svobody. Případné zrušení napadených usnesení by proto nemohlo na stávajícím zbavení osobní svobody stěžovatele nic změnit. Proto na posuzovaný případ zcela dopadají závěry shora uvedené judikatury Ústavního soudu.

Z vyložených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněná, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2005

JUDr. Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.