II. ÚS 4795/12
II.ÚS 4795/12 ze dne 7. 10. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaje) a Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky FINCOM TRADE LTD., se sídlem Akara Bldg., 24 De Castro Street, Wickhams Cay 1, Road Town, Tortola, Britské Panenské ostrovy, společnost zapsaná v rejstříku společností na Britských Panenských ostrovech, IČ: 1380699, zastoupené Mgr. Petrem Schopfem, advokátem se sídlem Praha 1, Václavské nám. 777/12, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 9. 2012 č. j. 10 Co 814/2012-75, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Zdeňka Malce a Veroniky Malcové jako vedlejších účastníků takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Usnesením ze dne 2. 3. 2012 č. j. 26 E 206/2011-51 nařídil Okresní soud v Chomutově pro pohledávku oprávněné (stěžovatelky) ve výši 779 021 Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech (budova a dva pozemky v kat. úz. Chomutov) ve vlastnictví manželky povinného Veroniky Malcové a zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí pro částku 1 558 042 Kč s příslušenstvím, včetně nákladů nalézacího řízení.

2. V odůvodnění usnesení soud prvního stupně mimo jiné uvedl, že podle ustanovení § 143a odst. 4 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák.") se mohou manželé vůči jiné osobě na smlouvu o zúžení rozsahu společného jmění odvolat jen tehdy, jestliže je této osobě obsah smlouvy znám. Ke splnění této podmínky však nestačí pouhá skutečnost, že je smlouva součástí sbírky listin katastru nemovitostí a je vyznačena na příslušném listu vlastnictví (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2006 sp. zn. 20 Cdo 612/2005). Manželé Zdeněk Malec a Veronika Malcová uzavřeli smlouvu ve smyslu § 143a obč. zák. s tím, že se dohodli na zúžení stanoveného rozsahu společného jmění zahrnující též spoluvlastnický podíl ve výši jedné poloviny na nemovitostech; tento podíl již nebude součástí do té doby společného jmění manželů a náleží do výlučného vlastnictví Veroniky Malcové, manželky povinného. Právní účinky vkladu smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 23. 11. 2000, uzavřené formou notářského zápisu, vznikly ke dni 27. 11. 2000. Tato fakta však nebyla v období vzniku pohledávek v letech 2005 a 2006 (ze směnek se zavázal Zdeněk Malec spolu s další fyzickou osobou a právnickou osobou, titul pro výkon rozhodnutí pochází z rozhodčího řízení) osobě oprávněné (věřiteli ze smluvního vztahu) známa.

3. K odvolání změnil výše označeným usnesením Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení soudu prvního stupně v napadené vyhovující části tak, že se návrh oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech manželky povinného zamítá s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Odvolací soud konstatoval existenci písemné smlouvy mezi manželi Malcovými o zúžení společného jmění manželů v intencích § 143a obč. zák. s právním následkem vzniku výlučného vlastnictví manželky povinného k předmětným nemovitostem. Zdůraznil, že pohledávka oprávněného vznikla i stala se splatnou až s podstatným časovým odstupem po nabytí účinků této smlouvy. Interpretací § 262a občanského soudního řádu (dále "o. s. ř.") dovodil, že podstatnou skutečností bylo výlučné vlastnictví manželky povinného Veroniky Malcové již v době (v období) vzniku pohledávky, resp. pohledávek, pro něž má být výkon rozhodnutí nařízen. V tomto období již nemovitosti nenáležely do společného jmění manželů Malcových, a nebyla tak splněna podmínka pro nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech.

5. Stěžovatelka navrhla v ústavní stížnosti zrušit v záhlaví citované rozhodnutí odvolací instance s tím, že bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny, garantované také v čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva").

6. Podle námitek stěžovatelky odvolací soud nesprávně vyložil ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř., jež má navíc kogentní povahu, ve spojení s ustanovením § 143a odst. 4 obč. zák. V posuzované věci šlo o rozhodování o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, při němž nelze - při korektním výkladu citovaných ustanovení, podrobněji viz text ústavní stížnosti - přihlédnout ke smlouvě o zúžení společného jmění vedlejších účastníků. Stěžovatelce nebyl znám obsah smlouvy o zúžení rozsahu společného jmění manželů ze dne 23. 11. 2000. Zasaženo bylo také do práva stěžovatelky na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 11 Listiny a Dodatkového protokolu č. 1 k evropské Úmluvě.

7. K ústavní stížnosti se vyjádřil jen krajský soud a uvedl toliko, že pohledávka oprávněného vznikla až poté, co nemovitosti již nebyly součástí společného jmění povinného a jeho manželky. Proto by měla být ústavní stížnost nedůvodná.
8. Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu tedy v zásadě právo přezkumu rozhodovací činností obecných soudů, zejména ne po instanční linii. K přezkumu rozhodnutí obecného soudu je Ústavní soud oprávněn jen za situace, kdy obecný soud svým rozhodnutím zasáhl do ústavně zaručeného základního práva jednotlivce. V případě interpretace jednoduchého práva by muselo navíc jít o takový zásah, který dosahuje vysoké intenzity porušení práva jednotlivce, zejména má-li být porušeno (v mimoprocesní rovině) právo na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatelka namítala též zásah do ochrany legitimního očekávání, ten předpokládá podle evropské i české judikatury existenci rušení či omezení vlastnického práva jednotlivce v podstatě na úrovni faktického zbavení majetku či možnosti dispozice s ním (nejde-li o zásah do vlastnické sféry fyzické osoby, při jehož výkladu jsou ve větší míře přítomny sociální akcenty). K tomu podrobněji viz Wagnerová, E.; Šimíček, V.; Langášek, T.; Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2012, zejména body 13-20 k čl. 11 a body 24-26 k čl. 36.

10. Relevantní znění příslušného ustanovení o. s. ř. o výkonu rozhodnutí je následující:

§ 262a [citovány první dva odstavce]

"(1) Výkon rozhodnutí na majetek patřící do společného jmění manželů lze nařídit také tehdy, jde-li o vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manžela se pro účely nařízení výkonu rozhodnutí považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů jen proto, že byl smlouvou zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů nebo že byl smlouvou vyhrazen vznik společného jmění ke dni zániku manželství.

(2) Při výkonu rozhodnutí se nepřihlíží ke smlouvě, kterou byl zúžen zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů o majetek, který patřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky. Totéž platí, byl-li zákonem stanovený rozsah společného jmění manželů smlouvou rozšířen o majetek povinného, který nepatřil do společného jmění v době vzniku vymáhané pohledávky."

11. Účel a smysl zákonného textu je zřejmý. První odstavec § 262a o. s. ř. stanoví v obecné rovině, že ze sféry majetku podléhajícího výkonu rozhodnutí nelze a priori vyloučit tu jeho část, jež sice v době nařízení výkonu rozhodnutí nenáleží do společného jmění manželů, ale stalo se tak jen proto, že došlo k zúžení rozsahu společného jmění manželů smlouvou sjednanou podle ustanovení § 143a obč. zák. Druhý odstavec je konkretizací prvního: plyne z něj, že se ze smluv uvedených v odstavci prvním nepřihlíží k těm, kterými byl oproti stavu, jaký existoval v době vzniku vymáhané pohledávky, dodatečně zúžen (nebo o výlučný majetek povinného rozšířen) rozsah společného jmění manželů (podrobněji např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 2194).

12. Z řečeného je nutné dovodit, že nemovitosti, o něž byl ve prospěch manželky povinného zúžen rozsah společného jmění manželů již dne 23. 11. 2000, tedy s výrazným časovým odstupem před vznikem pohledávek oprávněného proti povinnému, nemohou být předmětem výkonu rozhodnutí. Nespadají totiž a contrario do té majetkové oblasti vztahující se ke společnému jmění manželů, vůči níž může být výkon rozhodnutí některým ze zákonných způsobů nařízen (výše citovanými slovy zákona, "nepřihlíží se" ke smlouvě). Právní závěry odvolací instance ve věci výkonu rozhodnutí, v níž nebylo přípustné dovolání a stěžovatelka byla oprávněn k podání ústavní stížnosti, jsou proto přiléhavé a správné.

13. Ústavní soud závěrem připomíná, že nyní postupoval takřka na hranici ultra vires a doktríny minimalizace zásahů, jestliže interpretoval podústavní právo. Výklad tohoto práva přísluší obecnému soudu a byl proveden řádně, bez přítomnosti excesu či libovůle. Při korektnosti řešení pro věc rozhodné právní otázky nelze dojít ani k závěru, že by snad stěžovatelce svědčilo legitimní očekávání k majetku, který se podle ní měl stát v rozsahu jí požadovaném předmětem výkonu rozhodnutí proti povinnému. Ve věci proto nelze dovodit porušení základního práva na spravedlivý proces ani porušení dalších základních práv, jak je (viz b. 5) stěžovatelka označila.

14. Ústavní soud tedy ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 7. října 2013

Ivana Janů, v. r. předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.