II. ÚS 479/10
II.ÚS 479/10 ze dne 6. 5. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci stěžovatele L. V., právně zastoupeného JUDr. Jaroslavem Kružíkem, advokátem se sídlem Příkop 2a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 10. 2009 sp. zn. 2 T 6/2009 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 1. 2010 sp. zn. 2 To 128/2009, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Dne 17. 2. 2010 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost splňující všechny základní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 8 odst. 2, a 5 a čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že napadeným usnesením krajského soudu bylo rozhodnuto tak, že se podle § 72 odst.3 tr. řádu zamítá jeho žádost o propuštění z vazby na svobodu a podle § 71 odst.4, odst.6 tr. řádu se nadále ponechá ve vazbě z důvodu uvedeného v § 67 písm.a) tr. řádu. Stížnost proti tomuto usnesení byla Vrchním soudem v Praze jako nedůvodná zamítnuta. Soud prvního stupně má zato, že vazební důvod vazby útěkové je na straně stěžovatele dán jednak proto, že je stíhán pro závažnou trestnou činnost a je ohrožen trestní sazbou deset až patnáct let odnětí svobody, a dále poukazuje soud na skutečnost, že stěžovatel již byl jedenkrát soudně trestán. Odvolací soud se s tímto závěrem soudu prvního stupně ztotožnil a rovněž spatřuje ve skutečnosti, že je stěžovatel ohrožen vysokou trestní sazbou, důvod pro existenci útěkové vazby.

Na stěžovatele byla dne 21. 5. 2009 podána obžaloba pro trestné činy loupeže podle § 234 odst. l, odst. 2 písm. a), odst. 3 tr. zákona spáchaný formou účastenství dle § 10 odst. 1 písm. c) tr. zákona, braní rukojmí podle § 234a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákona a poškozování cizí věci podle § 257 odst. 1 tr. zákona.

Dle stěžovatele z ustanovení § 67 písm. a) tr. řádu plyne, že do vazby může být vzat jen ten obviněný, z jehož jednání nebo jiných konkrétních skutečností plyne, že na svobodě by uprchl nebo se skrýval a tak mařil účel trestního řízení. Pouhé ohrožení vysokou trestní sazbou odporuje tomuto ustanovení trestního řádu a je v rozporu i s výše uvedenými články Listiny základních práv a svobod. Žádný jiný konkrétní důvod, který by mohl vést k závěru, že zde hrozí zcela konkrétní obava, že by se choval způsobem předpokládaným tímto ustanovením trestního řádu, není zmiňován. Odvolací soud navíc poukazuje na to, že je stěžovatel stíhán důvodně a poukazuje na analýzu záznamů telekomunikačního provozu, která má prokázat vzájemnou provázanost mezi ním a ostatními spoluobžalovanými. Stěžovatel je ve vazbě již od 8. 10. 2008 a za celou dobu vazebního řízení i celého trestního řízení mu prý nebylo sděleno, co konkrétně vede k závěrům o důvodnosti jeho trestního stíhání.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), není soudem nadřízeným obecným soudům, nevykonává nad nimi dohled či dozor. Jsou to především obecné soudy, které se znalostí konkrétní trestní věci, stadia, ve kterém se nachází a na základě znalostí všech okolností a souvislostí případu musí posoudit, zda existují či trvají vazební důvody. Vzhledem ke svému postavení se Ústavní soud v zásadě přehodnocováním existence či neexistence vazebních důvodů nezabývá. Do vazebních rozhodnutí je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem nebo jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku. V projednávané věci Ústavní soud důvod k zásahu neshledal.

Ústavní soud již opakovaně konstatoval, že rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného, vazba je zajišťovacím institutem, který slouží k dosažení účelu trestního řízení a každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze jen odhadovat (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 161/04 N 74/33 SbNU 229, nález sp. zn. I. ÚS 603/07 a usnesení sp. zn. I. ÚS 2705/07 dostupné na http://nalus.usoud.cz). Tento závěr vyplývá jak z teorie trestního práva, tak z dikce příslušných ustanovení trestního řádu.

Kasační pravomoc Ústavního soudu se může uplatnit teprve tehdy, byly-li v řízení porušeny ústavní procesní principy, či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem. Ve věcech týkajících se omezení osobní svobody vazebním stíháním Ústavní soud především vyžaduje náležité odůvodnění příslušných rozhodnutí s poukazem na zákonem požadovanou existenci ,,konkrétních skutečností". Výklad těchto ,,konkrétních skutečností" je však především věcí obecných soudů, jež musejí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit nezbytnost dalšího trvání vazby. Rozhodování o vazbě může být ze své podstaty vedeno toliko v rovině určité pravděpodobnosti (nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě, přičemž je třeba, aby závěry soudu o nezbytnosti dalšího vazebního stíhání logicky plynuly z dosud zjištěného skutkového stavu. Důvodem pro zrušení napadených rozhodnutí Ústavním soudem tak může být např. zcela paušální odůvodnění vazby obviněného. Kasace na základě ústavní stížnosti však nebude připadat v úvahu, lze-li z napadených rozhodnutí jasně vysledovat objektivní východiska, způsob uvažování soudu a jejich vztah k závěrům, k nimž se obecné soudy při hodnocení osoby obviněného dobraly.

Námitka stěžovatele směřuje konkrétně proti odůvodnění vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu, v jeho případě toliko hrozbou vysokým trestem.

Dle § 67 písm. a) tr. řádu smí obviněný být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest. Z jazykového a logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne, nebo v důvodné obavě, že se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní alternativní výčet zahrnuje skutkové podstaty nemožnosti zjištění jeho totožnosti, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu.

Požadavek vyčerpávajícího odůvodnění označujícího konkrétní skutečnosti, na jejichž podkladě je učiněn závěr o existenci vazebního důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu, je zvláště významný v situaci, kdy rozhodnutí o vzetí obviněného do tzv. útěkové vazby či o dalším trvání tohoto důvodu vazby je podloženo "hrozbou vysokého trestu". Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 566/03 (N 48/33 SbNU 3) vymezil prostor ústavně konformní interpretace citovaného ustanovení tak, že důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, přičemž důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž výčet citované ustanovení obsahuje, přičemž každá z těchto skutkových podstat je tou konkrétní skutečností, jež zakládá důvodnou obavu, že se obviněný bude trestnímu stíhání vyhýbat. Ústavní soud konstatoval, že pojem "vysokého trestu" je spjat s nejzávažnějšími trestnými činy, které zákonodárce řadí do kategorie "zvlášť závažných trestných činů" a vyvodil, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit existenci uvedeného vazebního důvodu toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností, opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu, lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let. Ústavní soud současně zdůraznil subjektivní hledisko, kdy se musí jednoznačně jednat o konkrétní reálnou hrozbu vysokého trestu, a to v rámci rozpětí trestní sazby stanovené trestním zákonem, která se vztahuje ke stíhanému trestnému činu.

Povinnosti přezkoumatelným způsobem odůvodnit své rozhodnutí soudy v projednávané věci dostály.

Stěžovatel byl obžalován pro shora uvedené trestné činy, za které mu reálně hrozil trest odnětí svobody v rozmezí od 10 do 15 let (nyní dle § 173 odst. 3 tr. zákoníku mu hrozí trest odnětí svobody v rozmezí od 8 do 15 let). V souladu s judikaturou Ústavního soudu a s ohledem na důvodnost trestního stíhání, které vyústilo v podání obžaloby, je v daném případě oběma obecnými soudy dostatečně odůvodněn závěr, že i nadále trvá důvod vazby dle § 67 písm. a) tr. řádu. Posoudit konkrétní okolnosti každého případu se zřetelem na dosavadní skutková zjištění přitom náleží obecným soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy), stejně jako hodnocení v této fázi trestního řízení ve věci provedených důkazů co do jejich relevance ve smyslu podřazení z nich plynoucích skutkových zjištění pod ust. § 67 písm. a) tr. řádu, aniž by tím jakkoliv prejudikovaly konečné rozhodnutí v otázce viny a trestu.

V souladu se zásadou minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů proto dospěl Ústavní soud k závěru, že postupem obecných soudů nebyla porušena zákonná ustanovení promítající se do roviny protiústavnosti. Obecné soudy interpretovaly a aplikovaly trestní řád ústavně konformním způsobem, proto Ústavní soud nemohl přisvědčit tvrzení stěžovatele o porušení jeho základních práv zaručených ústavním pořádkem.

Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.

V Brně dne 6. května 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.