II. ÚS 477/17
II.ÚS 477/17 ze dne 21. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudce Vojtěcha Šimíčka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti stěžovatelky, obchodní korporace, ACTUAL AVER CZ, a.s., sídlem Jiráskovo náměstí 1981/6, Praha 2 - Nové Město, zastoupené Mgr. Milanem Vraspírem, advokátem, sídlem Jugoslávská 620/29, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2016 č. j. 53 Co 323/2016-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas učiněným podáním, splňujícím formální náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ve věci nákladů řízení. Stěžovatelka se domnívá, že ústavní stížností napadené usnesení porušuje její základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem České republiky. Konkrétně stěžovatelka uvádí, že v jejím případě došlo k porušení principů demokratického právního státu, jak je zaručeno ustanovením čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a jak plyne také z její Preambule. Dále stěžovatelka uvádí, že došlo k porušení principu stanovícího, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví, jak plyne z ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka se také domnívá, že v jejím případě byla porušena dílčí práva plynoucí z práva na spravedlivý proces, jak jsou zaručena ustanovením čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.

Z ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a dalších stěžovatelkou přiložených dokumentů zjistil Ústavní soud následující skutečnosti pojící se k předmětu ústavní stížnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 31. 5. 2016 č. j. 26 C 350/2014-77 výrokem I. zastavil řízení, výrokem II. vrátil žalobkyni (stěžovatelce) část soudního poplatku a výrokem III. žalované a vedlejší účastnici stanovil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení. Jako důvod pro tyto výroky obvodní soud uvedl, že stěžovatelka vzala návrh zpět. Ve věci nákladů řízení, které jsou předmětem řízení před Ústavním soudem, uvedl, že žaloba byla podána důvodně, a proto je povinností žalované a vedlejší účastnice nahradit stěžovatelce účelně vynaložené náklady. Usnesení obvodního soudu není ústavní stížností napadáno. Městský soud ústavní stížností napadeným usnesením výrokem I. změnil výrok III. usnesení soudu prvního stupně tak, že ve vztahu mezi žalobkyní (stěžovatelkou) a žalovanou a žalobkyní (stěžovatelkou) a vedlejší účastnicí žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrokem II. stanovil stěžovatelce povinnost zaplatit vedlejší účastnici na nákladech odvolacího řízení 1 270,50 Kč. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatelka nijak neodůvodnila zpětvzetí žaloby a tento důvod není ani patrný ze spisu. Soud proto konstatoval, že nejsou splněny podmínky předvídané ustanovením § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že městský soud extrémně vybočil z pravidel občanského soudního řízení a porušil tím její základní práva a svobody. Stěžovatelka je přesvědčena, že městský soud bez jakéhokoli důvodu nepřihlédl k rozhodným skutečnostem a faktickému stavu a jako odvolací soud přímo změnil správné rozhodnutí soudu prvního stupně o nákladech řízení tak, že jí nepřiznal náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a naopak jí je uložil hradit za odvolací řízení. Stěžovatelka tvrdí, že žalobu vzala zpět pro jednání žalované. To je ostatně, dle jejího tvrzení, patrné i z veřejně přístupného rejstříku. Ústavní stížností napadené usnesení městského soudu je tak podle názoru stěžovatelky založeno na stavu opačném, než jaký ve skutečnosti byl zjištěn. To má za následek, že městský soud aplikoval právo v příkrém rozporu s tím, jak by aplikováno správně být mělo. Stěžovatelka také uvádí, že usnesení městského soudu bylo vydáno bez její přítomnosti, čímž jí byla upřena možnost se usnesení bránit, případně daný stav zvrátit.
Zákon o Ústavním soudu vymezuje zvláštní kategorii návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné [viz ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], o kterých je zpravidla přípustné rozhodnout bez dalšího pouze na základě obsahu napadených soudních rozhodnutí a sdělení obsažených v ústavní stížnosti. Pokud Ústavní soud dospěje k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, je bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené usnesení městského soudu z hlediska porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvádí, rozhodnutí o splnění zákonem stanovených předpokladů pro přiznání nákladů soudního řízení, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů. S ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (viz čl. 82 Ústavy České republiky) Ústavní soud nedisponuje pravomocí přehodnocovat jejich závěry, ke kterým při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospějí [viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 2856/08 ze dne 9. 2. 2009 (N 20/52 SbNU 197), případně usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) - všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou přístupná v internetové databázi http://nalus.usoud.cz]. V dané věci Ústavní soud neshledal, že by došlo k extrémnímu vybočení z principů spravedlnosti, což by vyžadovalo jeho zásah (viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1545/16 ze dne 18. 10. 2016).

Z napadeného rozhodnutí, ani z ústavní stížnosti neplyne, že se stěžovatelka k podanému odvolání, které zpochybňuje její tvrzení a dle odůvodnění usnesení městského soudu naopak konstatuje, že žaloba nebyla podána důvodně, vyjádřila. Nezpochybňuje, že by jí nebyl dán dostatečný prostor pro předložení svých argumentů a vysvětlení, proč by odvolací soud měl potvrdit usnesení obvodního soudu. Na tom nic nemění její tvrzení, že napadené usnesení byla vydáno bez její přítomnosti. K tomu Ústavní soud podotýká, že stěžovatelka neuvádí, že by o řízení nebyla informovaná nebo že by jinak byla porušena její práva účastníka řízení, a nelze tak nijak usuzovat na zásah do jejích základních práv a svobod. V případě civilního řízení je uplatňována zásada dispoziční a zásada projednací a je tedy na stranách sporu jak budou řízení vést, případně, jaké důkazy pro svá tvrzení předloží.

Ústavní soud také připomíná nálezy sp. zn. III. ÚS 2741/16 ze dne 17. 1. 2017 a sp. zn. III. ÚS 3592/16 ze dne 17. 1. 2017, v nichž jasně stanovil, že důvodnost žaloby nelze zkoumat výlučně procesně. Pokud stěžovatelka dostatečně nevyužila svých procesních práv a nijak nezpochybnila tvrzení žalované a vedlejší účastnice, které důvodnost podání žaloby zpochybňuje, nelze z toho bez dalšího vyvodit zásah do jejích základních práv a svobod. Ústavní soud proto nemůže dospět k závěru, který předkládá stěžovatelka, že by napadaným postupem obecných soudů došlo k odepření jejího přístupu k soudu či k odepření možnosti domáhat se ochrany svých práv.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. června 2017

Ludvík David v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.