II. ÚS 4720/12
II.ÚS 4720/12 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudce Stanislava Balíka a soudce Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti Mgr. Břetislava Sebery, PhDr. Michala Sebery a Mgr. Martina Sebery a Mgr. Pavly Modrianské, zastoupených JUDr. Josefem Vítem, advokátem se sídlem Kostelní 146/3, 682 01 Vyškov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3107/2011-409 ze dne 12. 9. 2012, rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 49 Co 316/2006-374 ze dne 23. 2. 2011 a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově č. j. 6 C 357/2001-260 ze dne 20. 1. 2006 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34, 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu", se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora označeným rozsudkem Okresní soud ve Vyškově zamítl žalobu, jíž se žalobci (právní nástupci původní žalobkyně RNDr. H. Seberové, zemřelé v průběhu řízení dne 31. 7. 2007) domáhali určení, že rozhodnutím Městského národního výboru ve Vyškově, odboru výstavby, ze dne 19. 12. 1962, č. j. Výst - 4220/62-Ba, nedošlo k vyvlastnění tam specifikovaných pozemků nacházejících se v katastrálním území Dědice u Vyškova, obci V., že hospodářskou smlouvou č. 31-V-91, uzavřenou dne 23. 5. 1991 předávající organizací Vojenskou ubytovací a stavební správou a dne 10. 7. 1991 přejímající organizací Jihomoravskými vodovody a kanalizacemi, s. p., nenastaly právní účinky přechodu práva hospodaření k předmětným nemovitostem na přejímající organizaci, dále že privatizačním projektem Jihomoravských vodovodů a kanalizací, s. p., odštěpného závodu Vyškov, aktualizovaným ke dni 30. 6. 1993, který schválilo Ministerstvo pro správu národního majetku a jeho privatizaci ČR pod číslem 25671, nedošlo k přechodu vlastnictví k tam označeným pozemkům a konečně, že kupní smlouvou se smlouvou o zřízení zástavního práva a se smlouvou o zřízení věcných břemen, sjednanou dne 31. 10. 1997 mezi prodávajícím Vodovody a kanalizacemi Vyškov, a. s., a kupujícími manžely Pavlem Macháněm a Hanou Macháňovou, nenastaly právní účinky převodu vlastnictví, vzniku předkupního práva, ani vzniku zástavního práva k pozemku ve výroku rozsudku specifikovanému.

K odvolání stěžovatelů Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, v záhlaví uvedeným rozsudkem rozhodl tak, že napadené rozhodnutí nalézacího soudu dle § 219 občanského soudního řádu (dále též "o. s. ř.") jako věcně správné potvrdil s tím, že svým měnícím výrokem opravil chybu v psaní týkající se vymezení katastrálního území, v němž se nachází sporné pozemky. Rozhodnutí odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, které Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. pro nedostatek zásadního právního významu napadeného rozhodnutí odvolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatelé ústavní stížností, domáhajíce se jejich kasace. Stěžovatelé nejprve obsáhle vylíčili okolnosti sporu a namítli, že soudy nalézací i odvolací posoudily jejich žalobu v rozporu s hmotným právem, neposkytly jim řádná procesní poučení (dle § 118a o. s. ř.) a zatížily řízení vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Největší díl svých výhrad pak stěžovatelé směřují proti způsobu, jakým se k dovolání postavil Nejvyšší soud, resp. jak tento mimořádný opravný prostředek vyřídil. V této souvislosti mu vytýkají, že dovolání bylo přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v rozhodném znění, a nikoli jen dle § 237 odst. 1 písm. c) téhož zákona v tehdy platném znění, v jehož rámci soud dovolání projednal a o jehož přípustnosti jsou stěžovatelé přesvědčeni. Všechny tyto své výhrady stěžovatelé v ústavní stížnosti podrobně rozvedli. Závěrem navrhli, aby Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelů i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace jednoduchého práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace norem jednoduchého práva, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. ledna 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud nucen zasáhnout a zrušit naříkaná rozhodnutí, v projednávané věci nenastala. Ústavní soud z níže uvedených důvodů nemohl dospět k závěru o nutnosti přistoupit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí.

Ústavní soud je nucen konstatovat, že stěžovatelé naprostou většinu svých výhrad směřují proti způsobu, s jakým se Nejvyšší soud vypořádal s jimi podaným dovoláním v napadeném usnesení. Stěžejní námitkou stěžovatelů je, že dovolání bylo v dané věci přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. v tehdy platném znění, poněvadž odvolací soud prvoinstanční rozsudek svým rozhodnutím změnil. Nejvyšší soud ovšem na tuto skutečnost již zareagoval a konstatoval, že přípustnost dovolání žalobci opírali chybně o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. mimo jiné proto, že vycházeli z poučení daného jim ze strany odvolací instance, avšak s ohledem na obsah napadeného rozsudku odvolacího soudu se jedná o rozhodnutí potvrzujícího charakteru, byť rozšířené o další právní interpretaci nedostatku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě. Nejvyšší soud dále podotkl, že nižší instance shodně návrh žalobců zamítly s tím, že soud druhého stupně formuloval své rozhodnutí jako měnící pouze z toho důvodu, aby opravil chybu v psaní týkající se vymezení katastrálního území, v němž se nachází sporné pozemky (srov. str. 3 napadeného usnesení dovolacího soudu).

Ústavní soud nepokládá takové odůvodnění za ústavně nekonformní, nadto stěžovatelé tento dílčí závěr dovolacího soudu v ústavní stížnosti ani nezpochybňují. Na tomto místě se sluší připomenout, že jednak vadné poučení odvolacího soudu nemůže přípustnost dovolání založit, jednak změna byla vyvolána opravou zřejmé nesprávnosti v psaní, která se ve výrokové části rozsudku prvé stolice vyskytla. Nejde tedy ani o případ skutečné změny, jak ji mělo na mysli tehdy platné ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu, ani o případ, kdy by odvolací soud posoudil věc po právní stránce zcela odlišným způsobem, jak stěžovatelé usuzují z judikátu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2062/2004, poněvadž krajský soud se s právním závěrem soudu prvého stupně o nedostatku naléhavého právního zájmu na určovací žalobě ztotožnil, toliko rozšířil úvahy nalézacího soudu o další právní interpretaci nedostatku naléhavého právního zájmu na podané určovací žalobě, resp. na tento nedostatek usuzoval především z jiných okolností; nejde tedy o případ, kdy by se odvolací soud oproti soudu prvního stupně žalobou nezabýval věcně a žalobu zamítl pro absenci naléhavého právního zájmu, jak tomu i bylo ve věci vedené u dovolacího soudu pod sp. zn. 30 Cdo 2062/2004.

Dále je třeba, ve vztahu k přesvědčení stěžovatelů o přípustnosti dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění, připomenout, že se jedná o rozhodnutí, jímž bylo odmítnuto dovolání opírající se o ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. v rozhodném znění. Dovolací důvod dle tohoto ustanovení do doby jeho derogace nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 29/11 ze dne 21. 2. 2012 (č. 147/2012 Sb.) tedy představoval jeden z nástrojů, jehož prostřednictvím mohl Nejvyšší soud plnit své poslání sjednocovat judikaturu obecných soudů, přičemž přípustnost dovolání z tohoto důvodu závisela na úvaze samotného dovolacího soudu, jelikož na mimořádný opravný prostředek z tohoto důvodu nebyl ex lege nárok.

U odmítacích rozhodnutí o dovoláních postavených na otázce zásadního právního významu lze z ústavněprávního pohledu toliko zkoumat, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil, proč se o takovou otázku v posuzované věci nejedná, což dovolací soud v projednávané věci uspokojivě splnil.

Nejvyšší soud nejprve přisvědčil dovolací námitce stěžovatelů v tom, že argumentace odvolacího soudu o zákazu obcházení speciálních restitučních předpisů cestou obecné určovací žaloby není v daném případě přiléhavá, když z obsahu spisu je zřejmé, že strana žalující nabyla vědomost o existenci duplicitního zápisu v katastru nemovitostí (a tím také o v minulosti provedeném vyvlastnění) až v roce 1999, kdy byla duplicita zápisů provedena, tj. v době po uplynutí prekluzivní lhůty k uplatnění restitučního nároku dle § 13 a § 8 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb. Nejvyšší soud pak v tomto ohledu uzavřel, že jmenované právní předchůdkyni stěžovatelů proto nevyužití speciálního restitučního nároku nelze klást k tíži, když vyloučení soudní ochrany cestou aplikace obecné právní úpravy (§ 80 písm. c/ o. s. ř.) "by bylo přepjatým formalismem a současně odepřením spravedlnosti (denegatio iustitiae), které je z ústavněprávního hlediska zakázáno" (srov. str. 4 napadeného usnesení dovolacího soudu). Nejvyšší soud ovšem dospěl k závěru, že původní žalobkyně získala v roce 1971 podle výsledku dědického řízení majetek po zemřelé Heleně Plhalové, s tím, že sporné pozemky do dědictví zahrnuty nebyly a dosud nebyly jako dědictví ani dodatečně projednány. V katastru nemovitostí je od roku 1999 evidována pro Helenu Plhalovou a žalované 2) až 5) duplicita vlastnických zápisů.

Ve spojitosti s tím pak dovolací soud zopakoval svoji judikaturu, z níž plyne, že lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká, tj. je-li posouzení platnosti či nicotnosti právního úkonu (popř. rozhodnutí) otázkou předběžnou v relaci k řešení otázky (ne)existence práva nebo právního vztahu, který měl být tímto právním úkonem založen, změněn či ukončen, pak na takovém určení není dán naléhavý právní zájem, jenž je nezbytným předpokladem úspěšnosti určovací žaloby ve smyslu § 80 písm. c) o. s. ř. Soud dále objasnil, že petit žaloby napadá účinky správního rozhodnutí o vyvlastnění, hospodářské smlouvy i jiných právních úkonů, ale přitom samotná duplicita zápisů v katastru nemovitostí opravňuje kolidující (potenciální) vlastníky k určovací vlastnické žalobě. Nejvyšší soud uzavřel, že obecné soudy nepochybily, pakliže žalobu stěžovatelů zamítly, poněvadž ti měli za situace duplicitního zápisu v katastru nemovitostí v prvé řadě žalovat na určení vlastnického práva. Takové odůvodnění nepokládá Ústavní soud za rozporné s požadavky kladenými na odůvodnění soudního rozhodnutí jednotlivými komponenty práva na spravedlivý proces.

Stěžovatelé sice se závěrem dovolacího soudu polemizují a jeho odkaz na žalobu na určení vlastnického práva zpochybňují, když tvrdí, že koncipovat žalobní návrh podle právního názoru soudu prvního stupně, případně soudu dovolacího by znamenalo domáhat se určení skutečností, které "již byly pravomocně rozhodnuty orgánem státní moci soudní" (tj. usnesením tehdejšího Státního notářství ve Vyškově ze dne 17. 12. 1956, č. j. D 335/56-9, které nabylo právní moci 13. 1. 1957 - pozn. ÚS). To by totiž dle stěžovatelů "nutně narazilo na překážku věci rozsouzené {res iudicata) a na zásadu nepřípustnosti dvojího rozhodnutí v téže věci {ne bis in idem). Zamítnutí žaloby již z těchto důvodů by bylo velmi reálné" (str. 11 ústavní stížnosti). Ústavní soud se však s těmito vývody stěžovatelů, které beztak postrádají ústavněprávní charakter, nemohl ztotožnit ani v rovině podústavního práva, poněvadž v daném případě by jednak žaloba na určení vlastnického práva nebyla procesním prostředkem směřujícím k revizi pravomocného rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak to mají na mysli stěžovatelé, nýbrž procesním prostředkem ochrany před duplicitním zápisem v katastru nemovitostí, jež vznikl až v roce 1999, jednak nelze přehlédnout, že předmětné pozemky nebyly v roce 1971 (nikoli v roce 1956, jak mylně argumentují stěžovatelé na str. 13 své stížnosti, kdy předmětem dědictví vskutku byly, čehož se však rozhodnutí dovolacího soudu vůbec netýká) vypořádány v rámci dědictví po zemřelé H. Plhalové, jejíž (jiný) majetek jinak nabyla právní předchůdkyně stěžovatelů a původní žalobkyně RNDr. H. Seberová, jak na to upozornil dovolací soud (str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Již z toho důvodu nelze a priori dospět k závěru o bezúspěšnosti žaloby na určení vlastnického práva.

Pokud jde o další námitky stěžovatelů týkající se neprojednání dovoláním namítaných procesních vad Nejvyšším soudem, nutno zde poznamenat, že v dovolacím řízení založeném ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebylo lze dle tehdy platné právní úpravy přihlížet k vadám, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [tj. k dovolacímu důvodu tehdy stanovenému v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.].

Pokud pak jde o výhrady stěžovatelů stran jimi tvrzených procesních vad (pochybení), zejména potom absence poučení dle § 118a o. s. ř., jimi se již Ústavní soud nezabýval, poněvadž i kdyby shledal jejich opodstatněnost, nemohlo by to vést ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí, to proto, že za těchto okolností je Ústavní soud povinen vážit, zda by jen pro tuto vadu či vady bylo nezbytné přikročit ke kasaci stěžovaných soudních rozhodnutí. V případě subjektivního práva na soudní a jinou právní ochranu je totiž třeba vždy zkoumat, jak porušení procesních práv zkrátilo účastníka řízení na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit mu příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. srpna 2003 (U 19/31 SbNU 327)]. Jedním z kritérií k úspěšnému uplatnění ústavní stížnosti je totiž i její racionalita [k tomu blíže viz nález sp. zn. II. ÚS 169/09 ze dne 3. března 2009 (N 43/52 SbNU 431)]. Tam, kde by realizace procesního oprávnění účastníka nemohla přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka. Naopak kdyby Ústavní soud stížnosti vyhověl, pak by paradoxně sám přispěl k porušení základních práv stěžovatelů tím, že by jen z důvodu dodržení "procesní čistoty" prodlužoval řízení. Taková situace nastala i v případě stěžovatelů, kdy ani řádné poučení o odlišném právním posouzení soudy ve smyslu § 118a o. s. ř. by nemohlo vést ke změně rozhodnutí v jejich prospěch, poněvadž realizace této procesní povinnosti soudy by nemohla vést k poučení o tom, jak mají stěžovatelé za dané situace žalovat, aby jejich nároku bylo vyhověno.

Obdobně to platí i ve vztahu k výtce stěžovatelů, že rozsudek nalézacího soudu nebyl řádně vyhlášen, kdy v rámci jeho vyhlašování měl soudce dle mínění stěžovatelů přečíst jen jeho část. Nadto toto tvrzené pochybení okresního soudce bylo jednou z odvolacích námitek, přičemž krajský soud ji vypořádal a za účelem verifikace této námitky též provedl i dokazování. Stěžovatelé však tuto argumentaci odvolacího soudu nijak nezpochybnili, pouze uvedli, že "Odvolací soud legitimizoval zákonu odporující postup soudu I. stupně, pokud jde o nevyhlášení rozsudku tak, jak ukládá zákon" (srov. str. 11 ústavní stížnosti). Ústavní soud za této situace konstatuje, že samotný nesouhlas či nespokojenost se způsobem, jakým obecné soudy věc vyřešily, v ústavní stížnosti blíže nerozvedený, ji důvodnou nečiní.

Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.