II. ÚS 47/05
II.ÚS 47/05 ze dne 8. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti společnosti HAMI CENTRUM, s.r.o., se sídlem v Domažlicích, Žižkova 492, zastoupené JUDr. Juditou Jakubčíkovou, advokátkou Advokátní kanceláře v Klatovech, Krameriova 139, Klatovy, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 10. 2004, č.j. 56 Co 508/2004, za účasti Krajského soudu v Plzni, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelka se, s odvoláním na porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 21. 4. 2004, č.j. Nc 1920/2004-22, o nařízení exekuce na majetek povinného, tj. stěžovatelky.

V ústavní stížnosti stěžovatelka především namítá, že usnesení o nařízení exekuce bylo Okresním soudem v Domažlicích vydáno, ačkoliv ve stejné věci, týkající se týchž účastníků, bylo již dne 18. 9. 2003 tímto soudem vydáno usnesení sp. zn. E 965/2003 o nařízení výkonu rozhodnutí na stejnou částku 181 117 Kč, přičemž o dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu dosud nebylo rozhodnuto. V předchozím rozhodnutí byl výkon rozhodnutí nařízen na základě jediného výkazu nedoplatků, v nyní vedeném řízení bylo usnesení vydáno na základě šesti výkazů nedoplatků opět v souhrnné částce 181 117 Kč. Dle stěžovatelky krajský soud nesprávně dospěl k závěru, že oprávněný doložil exekuční tituly, jimiž jsou vykonatelné výkazy nedoplatků, ačkoliv ve výkazech nejsou uvedeny částky, není uvedeno, co tyto částky představují a oprávněný již vůbec nedoložil, že by vykonatelné výkazy stěžovatelce řádně doručil.

Stěžovatelka zdůrazňuje, že zcela neví, co myslel krajský soud tím, že překážka litispendence nemohla obstát, když dosud nebylo před dovolacím soudem skončeno řízení vedené pod sp.zn. E 965/2003, což je věc shodná.

Dále stěžovatelka namítá, že jí nebyl zaslán návrh na nařízení exekuce, usnesení o nařízení exekuce nebylo odůvodněno, stěžovatelce bylo zakázáno nakládat s majetkem patřícím do společného jmění manželů, ačkoliv je právnickou osobou (žádný majetek tedy ve společném jmění manželů nemá) a ve výroku usnesení krajského soudu chybí rozhodnutí o nákladech řízení.

Krajský soud ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení práv stěžovatelky.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Domažlicích, sp. zn. Nc 1920/2004, Ústavní soud zjistil, že na návrh oprávněného, tj. Okresní správy sociálního zabezpečení v Domažlicích (dále jen OSSZ), bylo Okresním soudem v Domažlicích dne 21. 4. 2004, vydáno usnesení č.j. Nc 1920/2004-22 o nařízení exekuce na majetek povinného k uspokojení pohledávky v celkové výši 181 117 Kč a soud pověřil v rozhodnutí jmenovaného exekutora provedením exekuce.

Krajský soud odvolání stěžovatelky nevyhověl a k námitkám v podstatě shodným jako v ústavní stížnosti uvedl, že oprávněný řádně doložil vykonatelné výkazy nedoplatků, které splňovaly náležitosti exekučního titulu ve smyslu ust. § 44 odst. 2 zák. č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (dále jen exekuční řád) a zdůraznil, že z napadeného usnesení zcela jasně vyplývá výše vymáhané pohledávky. K námitce, že usnesení o nařízení exekuce neobsahovalo odůvodnění, uvedl, že toto usnesení splňovalo veškeré náležitosti požadované ust. § 44 odst. 6 exekučního řádu, přičemž z ust. § 169 odst. 2 o.s.ř. vyplývá, že písemné vyhotovení usnesení, kterým se vyhovuje návrhu, jemuž nikdo neodporoval, nemusí obsahovat odůvodnění. K poukazu stěžovatelky, že pod sp.zn. E 965/03 dosud "běží" řízení pro tutéž částku, uvedl, že o překážku litispendence by se jednalo jen pokud by stejné rozhodnutí bylo vymáháno stejným způsobem jak v rámci výkonu rozhodnutí dle občanského soudního řádu, tak i způsobem upraveným v exekučním řádu. O takový případ se nejedná, neboť ve věci vedené pod sp.zn. E 965/03 byl veden výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného, přičemž právní moc usnesení v tomto řízení vydaném nastala dne 13. 4. 2004 a řízení se nadále řídilo ust. § 303 a násl. o.s.ř. Ke dni nařízení exekuce tak překážka litispendence nemohla obstát.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není důvodná.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry soudů, přičemž stěžovatelka uvádí tytéž argumenty, jako v řízení před obecnými soudy a v podstatě tak staví Ústavní soud do role další odvolací instance.

Ústavní soud zdůrazňuje, že při přezkoumání ústavní stížnosti se v souladu se svou konstantní judikaturou (např. sp.zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99), dle které platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení, zabýval jen námitkami, které stěžovatelka uplatnila v řízení u odvolacího soudu a námitkami, které by v případě jejich opodstatněnosti mohly vést k neústavnosti rozhodnutí, tj. námitkou překážky litispendence a námitkou nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.

Ústavní soud především konstatuje, že z obsahu spisu je zřejmé, že v dané věci překážka litispendence vydání usnesení o nařízení exekuce nebránila. K argumentaci krajského soudu dodává, že dle judikatury Nejvyššího soudu (např. Cpj. 159/79, sp.zn. 20 Cdo 1481/2003, 20 Cdo 1751/2002) ani probíhající řízení o soudní výkon rozhodnutí podle občanského soudního řádu nebrání nařízení exekuce dle § 44 odst. 2 exekučního řádu, neboť pro posouzení věci z hlediska ustanovení § 83 o.s.ř. je určující až obsah exekučního příkazu. V něm bude určeno, jakým způsobem bude exekuce provedena a teprve poté bude moci být posouzena případná totožnost způsobu postižení majetku povinného a totožnost předmětu, jehož se soudní výkon případně exekuce bude týkat. Existence pravomocného rozhodnutí dle občanského soudního řádu o nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky, byť dosud v této věci nebylo rozhodnuto Nejvyšším soudem o dovolání, nezaložila překážku litispendence pro zahájení řízení o vydání usnesení o nařízení exekuce dle § 35 exekučního řádu a vydání usnesení dle § 44 exekučního řádu.

Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v usnesení o nařízení exekuce byla uvedena jen souhrnná dlužná částka a nebylo uvedeno, na jakou částku zní jednotlivé výkazy nedoplatků, Ústavní soud uvádí, že by rovněž považoval za vhodné, aby v zájmu přehlednosti ve výroku rozhodnutí u výkazů nedoplatků, specifikovaných datem a číslem jednacím byly uvedeny i příslušné částky, nicméně s ohledem na to, že výkazy nedoplatků byly jednoznačně konkretizovány a byla uvedena celková dlužná částka, Ústavní soud nepovažuje tento tvrzený nedostatek za způsobilý zapříčinit nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí. (V soudním spise jsou založeny tyto jednotlivé výkazy tak, jak byly v souladu s ust. § 38 odst.2 exekučního řádu oprávněným přiloženy k návrhu na zahájení řízení, ze kterých je zřejmé na základě jakého ustanovení (§ 104g odst. 1 z 582/1991 Sb.) je předepisována dlužná částka k úhradě, kolik činí pohledávka a jaká je výše penále, je uveden účet, na který má být částka poukázána a poučení o dni splatnosti, tj. dni doručení výkazu nedoplatků, přičemž na výkaze je uvedeno, kdy byl výkaz stěžovatelce doručen a jsou opatřeny potvrzením o vykonatelnosti.) V této souvislosti Ústavní soud zdůrazňuje, že stěžovatelka nepopírala existenci výše dluhu v uvedené částce, ani se v řízení před obecnými soudy nedovolávala toho, že by jí uvedených 6 výkazů nedoplatků nebylo řádně doručeno a byly by tedy nevykonatelné, a rovněž netvrdila, že by již část uvedeného dluhu, v důsledku provedení již nařízeného výkonu rozhodnutí, byla uhrazena.

K námitce stěžovatelky týkající se nedostatku odůvodnění rozhodnutí o nařízení exekuce Ústavní soud uvádí, že náležitosti rozhodnutí o nařízení exekuce jsou stanoveny v ustanovení § 44 odst. 6 exekučního řádu, které nepředpokládá, že by usnesení o nařízení exekuce obsahovalo odůvodnění (odůvodnění by muselo usnesení obsahovat, jen pokud by návrh byl částečně nebo zcela zamítnut nebo řízení bylo částečně či zcela zastaveno, či bylo rozhodováno dle § 343 odst. 3 o.s.ř., případně se k věci nesouhlasně vyjádřil povinný např. poté, co po zrušujícím rozhodnutí odvolacího soudu o věci opětovně rozhodoval soud prvého stupně - §169 odst. 2 o.s.ř.). Tato právní úprava nepochybně vychází ze specifičnosti řízení o výkonu rozhodnutí, které není řízením nalézacím ve věci samé, ale jehož účelem je pouze zajistit zákonem stanoveným způsobem splnění povinnosti, o níž bylo v nalézacím řízení rozhodnuto pravomocným a vykonatelným rozhodnutím.

Pokud jde o poukaz na to, že rozhodnutí o nákladech řízení nebylo uvedeno ve výroku rozhodnutí, ale bylo uvedeno jen v odůvodnění rozhodnutí, Ústavní soud uvádí, že stěžovatelka nevyužila možnosti dané ust. §166 ve spojení s ust. § 167 o.s.ř. a nenavrhla vydání doplňujícího rozhodnutí.

Ústavní soud zdůrazňuje, že mu nepřísluší posuzovat celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí či dokonce jejich správnost (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Jinými slovy, ne každá nezákonnost zakládá protiústavnost (II.ÚS 45/94 Ústavní soud: Sbírka nálezů a usnesení, sv.3 nález č.5). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že Ústavní soud není nadřízenou instancí, jejímž úkolem je perfekcionalisticky "předělávat řízení", které proběhlo před obecnými soudy, pokud eventuální porušení tzv. jednoduchého práva nedosahuje intenzity způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Argumentace stěžovatelky v ústavní stížnosti neprokázala, že v projednávané věci, kde není sporu o tom, že stěžovatelka předmětnou částku dlužila a dobrovolně neuhradila, došlo v souvislosti s vedením exekuce k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dle příslušných ustanovení exekučního řádu a občanského soudního řádu, a krajský soud se v odůvodnění rozhodnutí řádně zabýval námitkami stěžovatelky uvedenými v odvolání, své právní závěry odpovídajícím způsobem odůvodnil a uvedl, jaké právní předpisy na věc aplikoval, Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci došlo k stěžovatelkou namítanému porušení čl. 36 Listiny, neboť jím chráněné právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR, jichž se stěžovatelka také dovolává pak přímo negarantují základní práva a svobody, neboť upravují principy činnosti soudů, přičemž jinak jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny a jeho rozhodnutí nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.