II. ÚS 468/10
II.ÚS 468/10 ze dne 25. 2. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti JUDr. Z. A., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, advokátem, se sídlem v Praze, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. Ncd 315/2009-18 ze dne 19. listopadu 2009, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 16. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení, jímž bylo z podnětu Městského soudu v Praze rozhodnuto, že se řízení vedené posledně uvedeným soudem o žalobě pro zmatečnost nepřikazuje Krajskému soudu v Praze. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci nezávislým a nestranným soudem i právo na zákonného soudce, a konečně právo na spravedlivý proces.

2. Stěžovatel rekapituluje, že napadl u Obvodního soudu pro Prahu 1 IV. sněm České advokátní komory, protože byl konán v rozporu s jednacím řádem. V této věci bylo Městským soudem v Praze odmítnuto jeho odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Odmítací usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel žalobou pro zmatečnost. V řízení o žalobě pro zmatečnost bylo z podnětu Městského soudu v Praze vydáno rozhodnutí, které je napadeno ústavní stížností.

3. V ústavní stížnosti je namítáno, že nezávisle na formálním statutu soudce má z psychologického hlediska narušenu důvěru v nestrannost soudu, když je v řízení napadeno rozhodnutí téhož soudu, který o věci rozhoduje - tedy že tentýž soud je stranou sporu. Má také za to, že pokud mu zákon jako opravný prostředek přiznává žalobu pro zmatečnost, je v rozporu s povahou práva na zákonného soudce, aby o tomto opravném prostředku v kterékoli instanci rozhodoval soud, proti jehož rozhodnutí opravný prostředek směřuje. Dále namítá, že nepominutelnou součástí práva na spravedlivý proces je právo na opravný prostředek proti rozhodnutí o zákonném soudci, jímž napadené rozhodnutí je.

4. Současně stěžovatel pro případ, že by předsedovi Ústavního soudu příslušelo provedení jakéhokoliv úkonu v souvislosti s podanou ústavní stížností, vznesl námitku jeho podjatosti.

5. V souladu s § 3 a § 5 rozvrhem práce Ústavního soudu, Org. 1/10 ze dne 26. listopadu 2009, byla ústavní stížnost stěžovatele přidělena soudci Jiřímu Nykodýmovi, a tím v souladu s § 6 rozvrhu práce II. senátu, jehož dalšími členy jsou podle § 1 rozvrhu práce JUDr. Stanislav Balík a JUDr. Dagmar Lastovecká. S ohledem na to nepřísluší JUDr. Pavlu Rychetskému provedení žádného úkonu v souvislosti s projednáním a rozhodnutím ústavní stížnosti a námitka podjatosti je proto bezpředmětná.
6. Ústavní soud ve své judikatuře důsledně uplatňuje zásadu minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci. Jedním z jejích projevů a současně i jedním ze základních atributů řízení o ústavní stížnosti je skutečnost, že Ústavní soud svou přezkumnou pravomoc v rámci řízení o ústavní stížnosti zpravidla uplatňuje až ve vztahu k řízením pravomocně skončeným po vyčerpání všech řádných i mimořádných opravných prostředků. S ohledem na mimořádný význam práva na zákonného soudce pro ústavně souladný průběh řízení je třeba vyjít z toho, že zásadně toliko proti rozhodnutí o přidělení věci jinému soudci neexistuje jiný opravný prostředek, a námitka porušení čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vznesená po skončení celého řízení by zjevně nebyla efektivní (nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. října 2009). Je třeba rovněž připomenout, že k delegaci z obecné místní příslušnosti je třeba přistupovat restriktivně (nález sp. zn. I. ÚS 144/2000, N 172/24 SbNU 281; aj.).

7. Kompetenci soudu a tím zákonného soudce v řízení o žalobě pro zmatečnost vymezuje § 235a odst. 1 občanského soudního řádu. Podle uvedeného zákonného ustanovení ve spojení s § 229 odst. 4 občanského soudního řádu byl k projednání a rozhodnutí věci příslušný právě Městský soud v Praze, resp. jeho určitý senát v souladu s rozvrhem práce tohoto soudu. Napadeným rozhodnutím pak nadřízený soud v podstatě rozhodl jen o tom, že není důvod měnit takto ustanoveného zákonného soudce. Obecný soud vyšel z toho, že vztah mezi soudcem a soudem, u něhož svoji soudcovskou funkci vykonává, není klasickým vztahem mezi zaměstnancem a zaměstnavatelem a tuto úvahu rozvedl. Z toho uzavřel, že není podstatné, zda je účastníkem řízení právě soud, u nějž vykonává soudce svou funkci. Tuto jinak zcela správnou úvahu ve vztahu k § 12 odst. 1 občanského soudního řádu Ústavní soud doplňuje tím, že s ohledem na to, že v původním řízení byli účastníky řízení stěžovatel a Česká advokátní komora (jak sám stěžovatel tvrdí), pak v souladu s § 235a odst. 2 občanského soudního řádu jsou tito účastníci (a nikoliv soud, který napadené rozhodnutí vydal) i účastníky řízení v řízení o žalobě pro zmatečnost. Ostatně v žádném typu řízení před obecnými soudy není soud, který vydal určité rozhodnutí, účastníkem řízení o opravném prostředku proti svému rozhodnutí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že je v napadeném rozhodnutí označen Městský soud v Praze jako žalovaný. Městský soud v Praze tudíž není stranou sporu a argumentace stěžovatele je v tomto směru nepřípadná.

8. Se stěžovatelem lze souhlasit v tom, že zásadně rozhoduje v českém civilním procesu o opravném prostředku soud odlišný od toho, který napadeného rozhodnutí vydal. Z této zásady však existují výjimky, a to právě u mimořádných opravných prostředků - návrhu na povolení obnovy řízení a žaloby pro zmatečnost. Na rovině ústavního pořádku přitom vzdor argumentaci stěžovatele neexistuje norma, která by takové vymezení kompetence neumožňovala.

9. Pokud jde o otázku nestrannosti soudu je nepochybné, že z rozhodování o žalobě pro zmatečnost jsou v souladu s § 14 odst. 3 občanského soudního řádu vyloučeni ti soudci, kteří napadené rozhodnutí vydali. Pokud by vzdor tomuto pravidlu neměli rozhodovat o věci stěžovatele nestranní soudci, je stěžovatel oprávněn podat námitku podjatosti podle § 15a občanského soudního řádu. Tento procesní prostředek je navíc (na rozdíl od rozhodování o přikázání věci jinému soudu v režimu § 12 občanského soudního řádu) v plné dispozici stěžovatele, který jej může uplatnit jak samostatně, tak i v rámci případného odvolání proti meritornímu rozhodnutí. Otázka opravných prostředků ve vztahu k případné podjatosti soudu je tedy v souladu se zásadami spravedlivého procesu na úrovni podústavního práva řešena jinak, než jak by si to patrně představoval stěžovatel. Ten tak evidentně ve vztahu ke svým námitkám o absenci nestrannosti soudu nevyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a proto je jeho námitka ohledně porušení práva na nestranného soudce nepřípustná.

10. Ze shora vyložených důvodů tedy Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 25. února 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.