II. ÚS 467/05
II.ÚS 467/05 ze dne 2. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti E. S., právně zastoupeného Mgr. Ing. Janem Lerchem, advokátem se sídlem B. Smetany 167/2, Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 5. 2005, sp. zn. 2 To 6/2005, a usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. Nt 101/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení obou shora uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, ze dne 28. 5. 1999, sp. zn. 28 T 2/99, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 23. 11. 1999, sp. zn. 4 To 114/99, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle § 219 odst. 1 trestního zákona, spáchaným výstřelem z pistole, jímž dne 16. 3. 1996 těžce zranil na hlavě poškozenou A. B., která utrpěným zraněním dne 8. 9. 1996 podlehla, dále trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 2 písm. b) trestního zákona, jehož se dopustil tím, že od přesně nezjištěné doby do dne vraždy měl v domě poškozené uschovány pistole se zásobníky a náboji. Za oba trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody podle § 219 odst. 1 za použití § 35 odst. 1 trestního zákona v trvání třinácti roků, pro jehož výkon byl zařazen podle § 39a odst. 2 písm. d) trestního zákona do věznice se zvýšenou ostrahou, podle § 57 odst. 1, 2 trestního zákona mu byl uložen trest vyhoštění na dobu deseti roků z České republiky a dále podle § 73 odst. 1 písm. c) trestního zákona ochranné opatření zabrání věci; též byl zavázán k náhradě škody, to vše podle specifikace uvedené v rozsudcích.

Usnesením Krajského soudu v Ostravě, pobočka Olomouc, byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení ve věci sp. zn. 28 T 2/99 s odůvodněním, že soud neshledal důvody pro obnovu řízení podle § 278 odst. 1 trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, která byla Vrchním soudem v Olomouci zamítnuta.

V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že soudy obou stupňů adekvátně nereagovaly na uvedení zcela nových skutečností ve vztahu k trestnému činu, za který byl odsouzen. Soud I. stupně navržené důkazy bagatelizuje, ačkoli stěžovatel jednoznačně označil pachatele trestného činu. Stěžovatel je naopak přesvědčen, že jím navržené důkazy a nově uváděné skutečnosti plně odůvodňují obnovu řízení v jeho trestní věci. Za těchto okolností nelze ponechat na libovůli soudu, zda obnovu řízení povolí.

Stěžovatel dále v ústavní stížnosti žádá, aby Ústavní soud rozhodl o tom, že náklady jeho právního zastoupení uhradí stát podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o Ústavním soudu), neboť stěžovatel nemá dostatečné prostředky k úhradě svého právního zastoupení.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Její podstatou je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení.

I pro případ řízení o povolení obnovy řízení platí, že Ústavnímu soudu nepřísluší "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly obecné soudy a je zcela na nich, zejména na soudu prvního stupně, aby posoudily předložené důkazy a jejich právní relevanci. Ústavnímu soudu nepřísluší posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvod pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, stejně jako nebylo shledáno stěžovatelem tvrzené porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že rozsah práva na soudní ochranu, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny, není možno vykládat jako garanci úspěchu v řízení. To, že soud rozhodne způsobem, se kterým stěžovatel nesouhlasí, samo o sobě nemůže založit neústavnost takového postupu.

Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny předpoklady zakotvené v ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině.

Stěžovatel označil za skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé zejména výslech několika svědků, jejichž výpovědi v trestním řízení považoval za lživé, a označil osobu, která měla údajně vraždit.

Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v § 278 trestního řádu.

V projednávané věci se obecné soudy zabývaly zákonnými podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení. Návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům nevyhověly, odpovídajícím způsobem zdůvodnily (§ 134 odst. 2 trestního řádu), proč nepovažovaly stěžovatelem navrhované důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu § 278 trestního řádu.

V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

Protože ústavní stížnost byla odmítnuta, nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele podle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 2. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.