II. ÚS 464/17
II.ÚS 464/17 ze dne 11. 4. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Yaroslava Voroshchuka, zastoupeného Mgr. Radkem Suchým, advokátem se sídlem Vinohradská tř. 164, Praha 3 - Vinohrady, kterou se domáhá určení, že provedením domovní prohlídky na základě příkazu k domovní prohlídce vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 7. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1259/2016, a příkazu k prohlídce pozemku a jiných prostor vydaného Okresním soudem Praha - východ dne 9. 12. 2016, č. j. 0 Nt 1260/2016, byla porušena jeho základní práva, vyslovení zákazu Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv stěžovatele a příkazu obnovit stav před porušením těchto základních práv, za účasti Okresního soudu Praha - východ, Krajského státního zastupitelství v Praze a Policie České republiky - Národní centrály proti organizovanému zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá určení, že provedením domovní prohlídky na základě shora označených příkazů byla porušena jeho základní práva. Dále požaduje, aby Ústavní soud zakázal Policii České republiky pokračovat v porušování základních práv a přikázal jí obnovit stav před porušením těchto základních práv tím, že vydá věci zabavené při domovní prohlídce dne 13. 12. 2016 a zničí veškeré pořízené kopie ze zabavených věcí.

2. Důvodnost nařízení inkriminovaných domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor okresní soud shledal ve skutečnosti, že dosud shromážděné poznatky jednoznačně potvrzují podezření, že v příkazu označené osoby (jednou z nichž je stěžovatel) jsou na základě zjištěných údajů z odposlechu telekomunikačního provozu mezi sebou v kontaktu a komunikují ohledně zlegalizování převodu obchodního podílu společnosti IMPLOZIA, s. r. o., přičemž spolupracují mj. s notářskou kanceláří, která vyhotovila notářský zápis o převodu obchodního podílu, na základě něhož byl dne 18. 3. 2016 uskutečněn údajně podvodný převod obchodní společnosti. Tento zápis byl následně zrušen Městským soudem v Praze, neboť bylo prokázáno, že notářský zápis nebyl vyhotoven v souladu s ustanovení § 108 zákona č. 304/2013 Sb., o veřejných rejstřících právnických a fyzických osob a o evidenci svěřenských fondů, ve znění pozdějších předpisů. Zásah do soukromí dotčených osob byl tedy dle soudu odůvodněn, neboť právě v uvedených nemovitostech mohly tyto osoby uchovávat věci, které souvisejí s prověřovanou trestnou činností.

3. Uvedený postup orgánů činných v trestním řízení dle stěžovatele porušil jeho právo na nedotknutelnost obydlí zaručené čl. 12 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje předně ve skutečnosti, že prohlídky provedené na základě napadených příkazů byly uskutečněny jako neodkladný úkon, ačkoliv pro to nebyly splněny zákonné podmínky, neboť stěžovatel spolupracoval s orgány činnými v trestním řízení a před provedením prohlídek měl být vyslechnut dle ustanovení § 84 trestního řádu. Pochybení policejního orgánu, který neprovedl výslech dle citovaného ustanovení trestního řádu, je pak prý umocněno snahou tuto procesní vadu zhojit přípisem prohlídku provádějící policistky Opalecké, a to v reakci na námitky právního zástupce stěžovatele. Dále stěžovatel namítá, že vlastní prohlídka byla zahájena i přes jeho odpor bez přítomnosti obhájce, ačkoliv měl právo, zvláště s ohledem na kvalifikaci trestné činnosti, pro kterou byl zadržen jako podezřelý, na přítomnost obhájce při všech úkonech (navíc obhájce se dostavil s ohledem na vzdálenost i na počasí v přijatelném časovém odstupu, a i proto policejní orgán chybně nevyčkal jeho příjezdu).
4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal, neboť zvážil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem rozhodnutí okresního soudu a postupem orgánů činných v trestním řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud považuje za nutné v prvé řadě připomenout závěry své již ustálené judikatury, dle níž možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu je nutno vykládat restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zcela zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz).

7. Otázkami domovních prohlídek a prohlídek jiných prostor a pozemků se Ústavní soud zabýval již mnohokrát. Již v nálezu sp. zn. III. ÚS 287/96 ze dne 22. 5. 1997 (N 62/8 SbNU 119) a dále např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 201/01 ze dne 10. 10. 2001 (N 147/24 SbNU 59) Ústavní soud poukázal na charakter domovní svobody jako ústavně zaručeného práva plynoucího z čl. 12 Listiny, jež významem spadá mezi základní lidská práva a svobody, neboť ,,spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jeho individuální integritu, jako zcela nezbytnou podmínku důstojné existence jedince a rozvoje lidského života vůbec". Jestliže proto ústavní pořádek České republiky připouští průlom do ochrany tohoto práva, děje se tak výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti jako takové, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustnost domovní prohlídky, resp. prohlídky jiných prostor a pozemků, je "třeba chápat jako výjimku, která nadto vyžaduje restriktivní interpretaci zákonem stanovených podmínek její přípustnosti." V této souvislosti Ústavní soud vyzdvihuje, že rozhodující obecný soud musí před vydáním příslušného příkazu nejen bedlivě zkoumat, zda v té které věci jsou pro nařízení prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, ale musí také v odůvodnění příkazu dostatečně a zřetelně vyložit své rozhodovací důvody. Ústavnímu požadavku na odůvodnění písemného příkazu přitom nelze rozumět tak, že postačí pouhý odkaz na příslušná zákonná ustanovení (příp. jejich citace), aniž by bylo současně dostatečně zřejmé, z jakých skutkových (a případně i jiných) okolností tento příkaz jako rozhodnutí orgánu veřejné moci vychází, případně čím - a v čem - soud pokládá zákonem stanovené podmínky za splněné [srov. nález sp. zn. I. ÚS 536/06 ze dne 28. 4. 2009 (N 100/53 SbNU 263)].

8. S přihlédnutím ke shora citovaným obecným zásadám Ústavní soud dospěl v nyní projednávaném případě k závěru, že příkaz k domovní prohlídce i k prohlídce jiných prostor byl ve stěžovatelově věci vydán v souladu se zákonem a byl též řádně odůvodněn, a proto nelze provedenou domovní prohlídku pokládat za a priori protizákonnou, resp. protiústavní.

9. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje fakt, že se orgány činné v trestním řízení dostatečně nevypořádaly s otázkou, že má být domovní prohlídka provedena jako neodkladný úkon, Ústavní soud konstatuje, že obdobnými námitkami se již ve své rozhodovací činnosti opakovaně zabýval. V dotčených rozhodnutích zdůraznil, že Ústavní soud, který otázku neodkladnosti vyšetřovacích úkonů posuzuje ex post, někdy se značným časovým odstupem a zpravidla pouze ze spisového materiálu, by měl být ve své aktivitě ohledně přezkoumávání neodkladnosti vyšetřovacích úkonů maximálně zdrženlivý, nejde-li o extrémní případy zjevného zneužití tohoto institutu. Jestliže již Ústavní soud k takovému přezkumu přistoupí, měl by k intervenci do působení orgánů činných v trestním řízení přikračovat jen tehdy, jestliže pro provedení neodkladného (či neopakovatelného) úkonu nebyly dány ani žádné věcné důvody, nikoliv pouze pro nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti [za všechny příklady srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 4183/12 ze dne 24. 7. 2013 (N 131/70 SbNU 211)]. Byť totiž nedostatečné zdůvodnění neodkladnosti úkonu je vadou řízení, nejde zpravidla o takovou vadu, která dosahuje ústavněprávní roviny, a která by proto měla být důvodem pro rušení příslušných rozhodnutí (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Nadměrné formalizování počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost či neopakovatelnost postupu by totiž neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení [viz např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3108/08 ze dne 26. 3. 2009 (U 9/52 SbNU 821)]. Ústavní soud tak za důvod ke svému zásahu ustáleně nepovažuje situaci, kdy se jedná pouze o nižší míru pečlivosti, s jakou byl příkaz vypracován, totiž neobsahuje-li sice předmětné odůvodnění pasáž, která by se výslovně věnovala neodkladnosti (či neopakovatelnosti) dané prohlídky, nicméně tato neodkladnost (či neopakovatelnost) je ze spisového materiálu a z okolností případu dostatečně zřejmá (srov. např. usnesení ze dne 16. 3. 2011, sp. zn. I. ÚS 2816/10, nebo usnesení sp. zn. I. ÚS 3655/14 ze dne 19. 5. 2015).

10. Takováto situace nastala právě v nyní posuzovaném případě, neboť napadené příkazy obsahují sice pouze stručné a obecné odůvodnění, proč je lze realizovat jako neodkladné úkony, přesto ale je pro Ústavní soud klíčové, že alespoň základní důvody jsou z obsahu příkazů dostatečně seznatelné (především hrozící ztráta nebo zničení předmětných důkazních materiálů). Zde navíc Ústavní soud připomíná, že cílem prohlídky mělo být především zajištění důkazů v listinné nebo elektronické podobě, přičemž je notoricky známou skutečností, že se zřetelem k jejich povaze mohly být relativně jednoduchým úkonem zničeny, skryty či modifikovány. Za těchto okolností nelze nic namítat proti tomu, že policejní orgán, ve snaze tomu zabránit, spoléhal na moment překvapivosti domovní prohlídky a pojal prohlídku jako neodkladný úkon.

11. Uvádí-li přitom stěžovatel, že před provedením domovní prohlídky nebyl policejním orgánem vyslechnut za účelem dobrovolného vydání věcí důležitých pro trestní řízení, konstatuje Ústavní soud, že ani tato námitka není se zřetelem k okolnostem případu způsobilou oprávnit zásah do činnosti orgánů veřejné moci. Smyslem předchozího výslechu podle ustanovení § 84 trestního řádu je především dosáhnout dobrovolného vydání hledané věci, přičemž cílem tohoto úkonu není získání výpovědi (k tomu slouží jiné procesní instituty). Zákon takto zohledňuje, že domovní prohlídka představuje relevantní zásah do osobnostní sféry jednotlivce, a proto poskytuje osobě, u níž má být prohlídka uskutečněna, možnost její konání odvrátit (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 590/06). Jak přitom vyplývá z protokolu o provedení dotčené prohlídky, stěžovatel byl prohlídce přítomen a byl také vyslechnut (viz jeho vyjádření k vlastnictví vozidla), kdy pouze z důvodu formálního pochybení bylo v protokolu o provedení prohlídky chybně označeno, že výslech nebyl proveden, což však bylo opraveno úředním záznamem Policie České republiky ze dne 13. 12. 2016, č. j. NCOZ-3400-235/TČ-2016-411400. O věrohodnosti tohoto záznamu přitom nemá Ústavní soud důvod pochybovat, neboť odpovídá skutečnosti, že stěžovatel byl domovní prohlídce přítomen a že také k některým okolnostem její realizace vypovídal. Policie tedy poskytla stěžovatelovi možnost předchozího výslechu i účasti na prohlídce, přičemž za této situace nemohlo dojít k porušení jeho práv a účel ustanovení § 84 trestního řádu tak byl naplněn.

12. Jestliže stěžovatel v ústavní stížnosti dále brojí proti způsobu provedení dotčené domovní prohlídky z hlediska absence přítomnosti jeho obhájce, musí Ústavní soud v této souvislosti připomenout, že právo na právní pomoc a obhajobu ve své judikatuře považuje za jedno z nejdůležitějších základních práv osob, proti nimž se vede trestní řízení, neboť směřuje k dosažení spravedlivého rozhodnutí, vydaného nejen v zájmu trestně stíhané osoby, ale nepochybně také v zájmu demokratického právního státu, založeného na úctě k právům a svobodám člověka a občana dle čl. 1 Ústavy České republiky [viz za všechny příklady nález sp. zn. I. ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010 (N 77/57 SbNU 43)]. Proto obecně nelze ze strany orgánů činných v trestním řízení podezřelému jakkoliv zabraňovat v efektivním využití tohoto práva na právní pomoc dle čl. 37 odst. 2 Listiny a čl. 40 odst. 3 Listiny, přičemž jeho součástí je též oprávnění, aby se obhájce účastnil i úkonů přípravného řízení, včetně domovní prohlídky. A to i přesto, že zákonná úprava trestního řádu nevyžaduje přítomnost advokáta při provádění domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, přičemž Ústavní soud tento stav považuje za konformní s požadavky spravedlivého procesu (viz též usnesení sp. zn. IV. ÚS 1937/11 ze dne 7. 11. 2011).

13. Ve stěžovatelově věci nicméně Ústavní soud neshledal důvod pro zásah do činnosti orgánů činných v trestním řízení, neboť připomíná, že by na ochranu základních práv prohlídkou dotčené osoby mohl zasáhnout toliko v případě zjevného excesu při jeho realizaci. Absenci přítomnosti obhájce stěžovatele na počátku provedení dané domovní prohlídky však Ústavní soud nepovažuje za natolik zásadní pochybení, pro které by byl nezbytný jeho derogační zásah, protože stěžovatel mohl následně prostřednictvím svého obhájce vznést námitky proti dané prohlídce a jejímu provedení, což také učinil (viz s. 4 protokolu o jejím provedení). Zároveň nelze přehlédnout, že pro daný postup policie svědčily též okolnosti dané domovní prohlídky (viz též shora), která byla prováděna jako neodkladný úkon, pročež i z tohoto důvodu mohl být dán důvod neposečkání s její realizací až do příjezdu obhájce stěžovatele. Při prověřování této trestné činnosti, což zahrnovalo i prováděnou domovní prohlídku, totiž hrozilo nebezpečí, že dojde ze strany podezřelého či dalších osob v domě ke zničení důkazního materiálu, neboť hledané důkazy mohly být nalezeny v elektronické či listinné formě a současná výpočetní technika umožňuje v podstatě v několika vteřinách takové důkazy zničit. Pokud by se tedy v tomto případě po nikoli krátkou dobu čekalo na příjezd stěžovatelova obhájce, nebylo by zaručeno, že nedojde ze strany nějaké osoby k absolutnímu odstranění důkazů, které měly být získány, což ospravedlňuje daný postup policie jako orgánu činného v trestním řízení.

14. Lze tedy konstatovat, že Ústavní soud neshledal v postupu obecného soudu při vydání příkazů k dotčené domovní prohlídce či prohlídce jiných prostor ani při jejich realizaci žádné hmotněprávní nebo procesní excesy dosahující ústavněprávní roviny. Ze všech shora uvedených důvodů tak Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. dubna 2017

Jiří Zemánek v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.