II. ÚS 4624/12
II.ÚS 4624/12 ze dne 10. 12. 2013


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti obchodní společnosti ACT FAST, s.r.o., IČ: 45353698, se sídlem Karlovarská 70, 323 00 Plzeň, zastoupené Mgr. Sandrou Podskalskou, advokátkou, se sídlem v Brně, směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 9. 2012, č. j. 5 Afs 39/2012-22, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 3. 2012, č. j. 10 Af 221/2011-35, a potvrzením vyúčtování odvodu z elektřiny ze slunečního záření, vydaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas podaným návrhem podle § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka žádá zrušit v záhlaví označená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích, a krom nich též potvrzení vyúčtování, vydaná Finančním úřadem v Českých Budějovicích podle ust. § 235 odst. 1 daňového řádu, kterými byla uložena plátci daně, obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s., povinnost strhnout a odvést stěžovatelce odvod z elektřiny ze slunečního záření ve výši 26% z výkupní ceny za měsíce srpen 2011 ve výši 404.203 Kč (z výkupní ceny 1.558.010,27 Kč bez DPH), září 2011 ve výši 332.459 Kč (z výkupní ceny l.28l.820,20 Kč bez DPH), říjen 201 l ve výši 264.065 Kč (z výkupní ceny l.0l7.845,86 Kč bez DPH). Cítí se jimi být poškozena na svých základních právech, konkrétně právu na spravedlivý proces, právu vlastnit majetek a právu podnikat, garantovaných čl. 11 odst. 1, 4 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 26 Listiny a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny.

Stěžovatelka je výrobcem elektřiny ze slunečního záření, kterou dodává obchodní společnosti E.ON Distribuce, a. s. Dle zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie a o změně některých zákonů (dále jen "zákon č. 180/2005 Sb."), ve znění novely provedené zákonem č. 402/2010 Sb., je stěžovatelka jako poplatník povinna odvádět od 1. 1. 2011 z prodané elektřiny odvod ve výši 26% z výkupní ceny. Odvod je vyúčtován odběratelem - akciovou společností E.ON Distribuce - jakožto plátcem odvodu a po jeho srážce z nároku poplatníka odveden přímo správci daně. Takto plátce vyúčtoval stěžovatelce odvod z elektřiny vyrobené v lednu až červenci 2011, příslušnou sumu strhl z ceny elektřiny dodané v srpnu, září a říjnu toho roku a odvedl ji správci daně. Stěžovatelka reagovala žalobou, kterou se po krajském soudu domáhala zrušení platebních výměrů, jimiž správce daně uložil plátci (E.ON Distribuce, a. s.) povinnost výše uvedený odvod strhnout stěžovatelce z výkupní ceny a odvést jej na daňový účet.

Krajský soud napadeným usnesením žalobu odmítl s tím, že nebyly splněny podmínky řízení. Stěžovatelka požadovala zrušit nespecifikované platební výměry na srážkovou daň, jejímž plátcem je E.ON Distribuce, a. s.. Žádný takový výměr však vydán nebyl a pro jeho vydání ani nebyl vzhledem k úpravě srážkové daně v daňovém řádu prostor. Nebylo zde tedy žádné rozhodnutí, které by mělo být podle petitu zrušeno. Chyběl tak předmět řízení. Podanou kasační stížnost Nejvyšší správní soud zamítl napadeným rozsudkem jako nedůvodnou. V odůvodnění vyložil, že úprava srážkové daně je úpravou ve vztahu k postupu při vyměření daně podle § 139 a násl. daňového řádu speciální. Daňové řízení, jehož předmětem je odvod za elektřinu ze slunečního záření, je vedeno pouze s plátcem daně, a jako účastníci v něm proto vystupují pouze správce daně a plátce daně, poplatník odvodu nikoliv. Správce daně není v případě srážkové daně povinen vydávat platební výměr. Neodchyluje-li se plátcem vyúčtovaná částka od té, jež má být sražena a odvedena, správce daně nevydává platební výměr, pouze potvrdí plátcem podané vyúčtování. Platební výměr podává jen v případě nesprávného vyúčtování odvodu. V tom případě je platební výměr doručován pouze plátci, který jedině má dle daňového řádu právo napadnout jej odvoláním. Poplatník daně toto oprávnění nemá; pokud s výší sražené daně nesouhlasí, může využít speciálního postupu dle § 237 a násl. daňového řádu (požádat plátce o vysvětlení a v případě nesouhlasu s jeho postupem podat k příslušnému správci daně stížnost). Pokud stěžovatelce nesvědčilo právo brojit opravnými prostředky proti rozhodnutím v řízení u srážkové daně, jejichž prostřednictvím jsou ukládána práva a povinnosti pouze plátci, z důvodu absence aktivní legitimace nemohla podat ani žalobu. Krajský soud proto nepochybil, pokud ji odmítl.

Stěžovatelka s tím nesouhlasí. Obsáhlou stížností, kterou dodatečně ještě celkem pětkrát doplnila, brojí jednak proti rozhodnutím správních soudů a jednak proti postupu správce daně, který potvrdil sraženou daň. Konkrétně Nejvyššímu správnímu soudu vytýká překvapivost jeho rozhodnutí. Ačkoliv vycházeli ze stejných skutečností, krajský soud dovodil neexistenci napadených rozhodnutí, naproti tomu kasační soud nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Oba správní soudy pak stěžovatelce odepřely spravedlnost. Krajský soud tím, že v neexistenci napadených platebních výměrů shledal neodstranitelnou překážku řízení, místo aby stěžovatelku upozornil na § 235 odst. 1 daňového řádu a ta mohla svou žalobu upravit a petit nasměrovat proti potvrzení vyúčtování. Nejvyšší správní soud pak odepřel spravedlnost v důsledku svého výkladu o postavení poplatníka v řízení týkajícím se srážkové daně. Podle přesvědčení stěžovatelky je to právě poplatník (tedy v daném případě ona), z jehož majetku je daň placena, a plátce je toliko prostředníkem mezi ním státem. Rozhodnutím (potvrzením vyúčtování) se zasahuje především do práv poplatníka, bylo proto namístě se odchýlit od doslovného znění daňového řádu a výkladem dle smyslu a účelu příslušných ustanovení dovodit, že stěžovatelka účastníkem daňového řízení být měla, a tudíž jí svědčila i aktivní legitimace k podání žaloby. Konečně správní soudy dle stěžovatelky nevzaly do úvahy celkový kontext její žaloby. Ustanovení § 7a až 7i zákona č. 180/2005 Sb. totiž provází od samého počátku pochybnosti stran jejich ústavní konformity. Stěžovatelka proto chtěla dosáhnout konkrétní kontroly ústavnosti těchto ustanovení ve vazbě na její individuální případ, ale současně i jejich kontroly abstraktní. Žádá proto, aby tuto kontrolu provedl Ústavní soud. Je si vědoma, že tak již učinil v řízení sp. zn. Pl. ÚS 17/11, když nálezem zamítl návrh na zrušení této části zákona č. 180/2005 Sb. Nicméně skutková zjištění Ústavního soudu, na nichž byly jeho závěry postaveny, nereflektovaly skutečný stav, neboť informace poskytnuté k věci vládou a Energetickým regulačním úřadem byly nesprávné. K tomu stěžovatelka připojila podrobnou argumentaci, kde rozebírá otázku retroaktivity předmětné právní úpravy, otázku legitimního očekávání výrobců elektřiny ze slunečního záření, porušení principu proporcionality, diskriminační charakter odvodů, atd. Rozebírá obsah podkladů, které byly Ústavnímu soudu poskytnuty pro účely uvedeného plenárního řízení, a zpochybňuje jejich správnost. Tvrdí, že odvody mají konkrétně v jejím případě likvidační, rdousící efekt a je připravena to prokázat. Pokud jde o zmiňovaná doplnění včetně četných příloh, všechna upřesňovala či rozšiřovala námitky týkající se ústavnosti zákona č. 180/2005 Sb.
Zákon o Ústavním soudu v § 43 odst. 2 písm. a) rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích stále opakuje, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není vrcholem soustavy obecných soudů ani není ve vztahu k těmto soudům soudem nadřízeným. To platí i pro oblast správního soudnictví završenou Nejvyšším správním soudem. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 33, str. 591 a navazující konstantní judikatura) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu hmotného i procesního správního práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů. Ústavní soud nedovodil, že by tomu zde bylo jinak.

Z ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatelka je hrubě nespokojena s právní úpravou podpory výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, jak byla zakotvena změnou zákona č. 180/2005 Sb. provedenou zákonem č. 402/2010 Sb. a novelizacemi souvisejícími. Hledá právní možnost, jak se vyvázat z nově zakotvené povinnosti odvádět počínaje 1. 1. 2011 z prodané elektřiny 26% z výkupní ceny správci daně. V přezkoumávaném případě se pokouší tuto cestu otevřít novátorským výkladem ustanovení daňového řádu týkajících se srážkové daně. Stěžovatelčino podání, včetně jeho doplnění, je konstruováno tak, že většina argumentace směřuje právě proti uvedené právní úpravě jako takové a proti závěrům nálezu sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kterým byla shledána ústavně konformní. Námitky proti postupu správních soudů v řízení, z nichž vzešla napadená rozhodnutí, se v porovnání s uvedenou argumentací jeví jako učiněné spíše pro forma. Ale obecně je právě rámec daný příslušnými procesním pravidly, který umožňuje správním soudům vstoupit do právních vztahů založených daňovými předpisy. Zde se správní soudy vůbec nedostaly do fáze řešení merita věci, neboť pro přezkum nebyly splněny předpoklady - podmínky řízení. Tím je vymezen i prostor, v jakém se může věcí zabývat Ústavní soud.

Ve vztahu k rozhodnutím správních soudů stěžovatelka namítá, že jí byla odepřena spravedlnost, že rozhodnutí kasačního soudu bylo překvapivé a že nebyl brán v potaz celkový kontext žaloby. Neopodstatněnost těchto námitek je zřejmá již z odůvodnění napadených rozhodnutí. Rozsudek kasačního soudu předně nebyl pro stěžovatelku překvapivý v tom smyslu, že by to zakládalo porušení jejího práva na spravedlivý proces. Není pravda, že by každý ze soudů vyhodnotil její případ po právní stránce jinak, jakkoliv svůj závěr zdůvodnily jinými slovy. Naopak, oba soudy konstatovaly, že z právní úpravy správy daně vybírané srážkou neplyne povinnost správce daně vydávat platební výměr a doručovat jej poplatníkovi. Nejvyšší správní soud důvody rozhodnutí rozvedl podrobněji, což je pochopitelné, neboť reagoval na konkrétní námitky stěžovatelky uplatněné v kasační stížnosti. Pokud krajský soud stavěl důvod pro odmítnutí na neexistenci platebních výměrů, odpovídalo to reáliím řízení, jehož předmět vymezila stěžovatelka petitem své žaloby. Nyní vznesená námitka, že krajský soud odepřel spravedlnost, když stěžovatelku nepoučil, aby namísto platebních výměrů napadla potvrzení vyúčtování, je nepřípadná ze dvou důvodů. Jednak poučení účastníka (nota bene zastoupeného advokátem) v tom smyslu, že má napadat zcela jiná rozhodnutí, vybočuje z rámce obecné poučovací povinnosti soudů. Zadruhé takto soud nemohl stěžovatelku poučit proto, že tento postup - tedy možnost poplatníka brojit proti potvrzení správce daně o správnosti sražené a odvedené částky plátcem daně - nepřipouští daňový řád, jelikož poplatník není účastníkem řízení. K ochraně poplatníka (tedy i stěžovatelky) je zakotven jiný institut. Ostatně, jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu, stěžovatelka tuto procesní možnost - kromě napadení platebních výměrů - rovněž využila, když proti postupu plátce daně podala stížnost dle § 237 daňového řádu. Obdobně není opodstatněné tvrzení, že spravedlnost stěžovatelce odepřel Nejvyšší správní soud svým výkladem účastenství v řízení o dani vybírané srážkou. Jak bylo shora řečeno, Ústavní soud nemůže přezkoumávat to, jak je Nejvyšším správním soudem interpretován ten který procesní institut. Příslušné závěry jsou adekvátně odůvodněny a není k nim co dodat. Konečně námitka nezohlednění celkového kontextu žaloby je zcela irelevantní, neboť nesplnění podmínek řízení, mezi něž patří i aktivní legitimace, uzavírá možnost řešit námitky obsažené v návrhu věcně.

Protože Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky, její ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pokud návrh směřuje proti shora specifikovaným potvrzením vyúčtování odvodu z elektřiny ze slunečního záření, vydaným Finančním úřadem v Českých Budějovicích, je návrh odmítán jako podaný osobou zjevně neoprávněnou podle § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatelka vůbec nebyla a nemohla být účastníkem daňového řízení, z něhož tato potvrzení vzešla.

Ačkoliv to neuvedla výslovně v petitu svého návrhu, z jeho obsahu vyplývá, že spolu s ústavní stížností učinila stěžovatelka současně návrh na konkrétní kontrolu ústavnosti shora označených ustanovení zákona č. 180/2005 Sb. (nově nahrazených § 14 - § 22 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a změně některých zákonů). Vzhledem ke způsobu rozhodnutí o ústavní stížnosti se ovšem Ústavní soud nemohl akcesorickým návrhem zabývat a odmítl jej podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. prosince 2013

Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.