II. ÚS 462/05
II.ÚS 462/05 ze dne 11. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl Jiřím Nykodýmem, soudcem zpravodajem, o ústavní stížnosti JUDr. J. Š., zastoupeného JUDr. Otakarem Kracíkem, advokátem, se sídlem Hálkova 1, Praha, směřující proti průtahům v řízení v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 To 124/197, Městským státním zastupitelstvím v Praze pod sp. zn. KZv 231/2003, a Obvodním státním zastupitelstvím pro Prahu 1 pod sp. zn. Pv 001/93, za účasti 1) Městského soudu v Praze, 2) Městského státního zastupitelství v Praze, a 3) Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 5. 5. 2005, a k výzvě Ústavního soudu doplněnou podáním ze 7. 9. 2005, se stěžovatel domáhal vyslovení, že postupem účastníků řízení bylo porušeno jeho základní právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, zakotvené v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a dále bylo porušeno jeho základní právo "na soudní ochranu" zakotvené v čl. 39 Listiny a v čl. 7 odst. 1 Úmluvy. Dále se domáhal toho, aby účastníkům řízení bylo přikázáno, aby dle platných hmotněprávních předpisů, upravujících ochranu osobnosti, náhradu škody a náhradu nemajetkové újmy v penězích, obnovili stav před porušením jeho ústavně zaručených práv a svobod.

Konkrétně stěžovatel namítá, že ačkoliv byl trestně stíhán pro tři trestné činy s jednoduchými skutkovými podstatami a zcela nekomplikovaným dokazováním trestnosti jednání, které nadto byly k 31. 12. 1997 zrušeny, trvalo jeho stíhání od roku 1993 do roku 2005, tj. 13 let. Přitom u devizového trestného činu podle § 146 tr. z. byl stíhán v rozporu se zákonným zněním skutkové podstaty pro pouhé převzetí valut v cizině, což nebylo nikdy trestné.

Ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti. Jen v případě, že návrh splňuje všechny zákonem stanovené formální náležitosti, může se jím zabývat také věcně.

Ústavní soud má přesně vymezenou pravomoc a působnost, které nemůže překročit. Působnost Ústavního soudu v případě ústavní stížnosti je primárně vymezena v čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Ústavní soud je oprávněn posoudit v řízení o ní mj. jen "pravomocné rozhodnutí" orgánů veřejné moci, kterým se dle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) a odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") rozumí rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje. Ústavní soud je podle § 82 odst. 3 zákona oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti buďto zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci, a pokud porušení ústavně zaručeného práva spočívalo v jiném zásahu orgánu veřejné moci, zakáže příslušnému orgánu, aby v porušování práva a svobody pokračoval a přikáže mu, aby pokud je to možné, obnovil stav před porušením. Posledně uvedený zákaz spojený s příkazem se přitom nutně musí vztahovat k řízení, resp. k postupu, který je napadán.

Z listin předložených stěžovatelem Ústavní soud zjistil, že proti stěžovateli byla 11. 8. 1994 podána k Obvodnímu soudu pro Prahu 1 obžaloba pro trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z., trestný čin ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst. 1 tr. z., a trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. z. Ve věci skutku kvalifikovaného jako trestný čin útoku na veřejného činitele podle § 156 odst. 3 tr. z., bylo konečným způsobem rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 4. 8. 1998, sp. zn. 8 T 69/94, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 22. 10. 1998, sp. zn. 5 To 407/98, kterými byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř. O skutku kvalifikovaném jako trestný čin ohrožení devizového hospodářství podle § 146 odst. 1 tr. z. bylo konečným způsobem rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. 57 T 3/2003, kterým bylo podle § 188 odst. 1 písm. c) tr. ř. zastaveno trestní stíhání. A o skutku kvalifikovaném jako trestný čin ohrožení státního tajemství podle § 106 odst. 1 a 2 písm. c) tr. z. bylo konečným způsobem rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2003, sp. zn. 57 T 7/03, ve spojení usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 2 To 84/2004, kterými byl stěžovatel zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) tr. ř.

Ústavní soud by tedy v posuzovaném případě byl oprávněn se zabývat porušením základních práv a svobod stěžovatele pouze ve vztahu ke shora uvedeným konečným rozhodnutím ve věci. Žádné z uvedených rozhodnutí však nebylo vydáno státními zástupci Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 či Městského státního zastupitelství v Praze. Z ústavní stížnosti rovněž nelze dovodit, že by podle názoru stěžovatele mělo k průtahům dojít v řízeních, které vydání shora uvedených konečných rozhodnutí předcházely (resp. ve všech jeho fázích), protože napadá jen usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 1997, sp. zn. 6 To 124/97, které je jen jedním z řady rozhodnutí v této věci. Pouze řízením, které vedlo k tomuto rozhodnutí, resp. řízením na ně bezprostředně navazujícím, se však Ústavní soud není oprávněn zabývat, a to s ohledem na shora vyloženou zásadu subsidiarity.

Pokud se tedy stěžovatel domáhá vyslovení, že postupem účastníků řízení (kteří zčásti nerozhodovali o věci vůbec a zčásti nerozhodovali o celé věci meritorně) bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, je nutno tuto ústavní stížnost odmítnout, neboť se domáhá rozhodnutí mimo příslušnost Ústavního soudu. Bylo by totiž i v rozporu s principem právní jistoty, pokud by konečné rozhodnutí ve věci zůstalo rozhodnutím Ústavního soudu nedotčeno. Pokud je na místě odmítnout návrh výroku o tom, že došlo průtahy v řízení k porušení základních práv a svobod stěžovatele, je rovněž nutné odmítnout i další návrh výroku, uvedený v ústavní stížnosti. K tomu je také třeba uvést, že pokud jsou namítány průtahy u skončených řízení, je Ústavní soud zásadně oprávněn pouze konstatovat, že k porušení základních práv a svobod došlo (viz sp. zn. IV. ÚS 215/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 7. N. 17). Ani v probíhajících řízeních, u nichž jsou konstatovány průtahy v řízení, přitom není Ústavní soud oprávněn orgánům veřejné moci přikazovat, aby poskytovaly jakoukoliv náhradu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti dle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout, neboť jde o návrh, k jehož projednání není příslušný, aniž by zjišťoval, zda stěžovatel vyčerpal prostředky k odstranění průtahů podle § 172 an. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 11. října 2005

Jiří Nykodým, v. r. soudce zpravodaj



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.