II. ÚS 456/05
II.ÚS 456/05 ze dne 23. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. Marií Piekarzovou, advokátkou v Šenově, směřující proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne 3. 7. 2002, č. j. 19 C 336/99-199, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 3. 2004, č. j. 8 Co 22/2003-302, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 5. 2005, č. j. 25 Cdo 2620/2004-338, za účasti Okresního soudu ve Frýdku Místku, Krajského soudu v Ostravě a Nejvyššího soudu ČR jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavnímu soudu byl Okresním soudem ve Frýdku - Místku postoupen přípis stěžovatele, jehož obsah naznačoval stěžovatelův úmysl podat ústavní stížnost. K výzvě soudce zpravodaje pak stěžovatel doložil, že jej v řízení zastupuje advokátka, a jejím prostřednictvím své podání doplnil o chybějící formální náležitosti. Tvrdí, že v záhlaví uvedenými rozhodnutími obecných soudů, která navrhuje nálezem zrušit, byla zasažena jeho základní práva zaručená Úmluvou o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina"); konkrétně uvádí právo na spravedlivé řízení, právo na respektování soukromého života, právo domáhat se účinnými prostředky nápravy. Soudy podle názoru stěžovatele v řízení dále v rozporu s Úmluvou zneužily právo v jeho neprospěch. Zároveň stěžovatel žádá, aby Ústavní soud zavázal účastníky k náhradě nákladů řízení.

Jak zjistil Ústavní soud z obsahu stížností napadených rozhodnutí, předmětem řízení byla stěžovatelova žaloba na náhradu škody, kterou mu měly způsobit soudy nesprávným úředním postupem, spočívajícím v příliš dlouhém vyřizování jeho dřívějšího sporu s bývalým zaměstnavatelem o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru, neboť řízení trvalo téměř devět let. Po celou tuto dobu žalobce nepracoval, žaloval proto rozdíl mezi starobním důchodem, o který musel z důvodu průtahů v řízení požádat, a mezi výdělkem, jehož by u bývalého zaměstnavatele dosáhl.

Soud prvého stupně žalobu zamítl s tím, že na straně soudů jednajících v pracovněprávní při neshledal žádné porušení procesních pravidel, a nebyl tak naplněn základní předpoklad pro vznik odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným úředním postupem. Pokud spor trval řadu let, byl to naopak stěžovatel, kdo průtahy v řízení zapříčinil. Soudu předkládal obsáhlá zmatečná a nesrozumitelná podání, se soudem nespolupracoval a neplnil jeho výzvy, nepředkládal vyžadované listiny. K nařízeným jednáním se nedostavoval a obvykle se omluvil telegraficky těsně před jejich zahájením, ačkoliv soud musel provádět důkaz jeho výslechem. Neustále činil právně nijak nezdůvodněné procesní návrhy, proti jakémukoliv rozhodnutí podával opravné prostředky, často dokonce přes poučení, že proti nim opravný prostředek přípustný není. Stěžovatel podle názoru okresního soudu sám svým přístupem odváděl pozornost soudců od merita věci a on také nese odpovědnost za to, že pracovněprávní spor mohl být skončen po tak dlouhé době.

Odvolací soud rozhodnutí prvé instance potvrdil, neboť učiněná skutková zjištění i přijaté právní závěry považoval za správné a ztotožnil se s nimi.

Dovolání stěžovatele shledal Nejvyšší soud ČR nepřípustným a odmítl je. V dané věci mohla být posuzována přípustnost dovolání leda podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu; dovolání přípustné pouze v případě, pokud dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí soudu odvolacího má po právní stránce zásadní význam. Jediným možným dovolacím důvodem je proto nesprávné právní posouzení věci. Stěžovatel ale v dovolání namítal pouze to, jak soudy předchozích dvou instancí hodnotily provedené důkazy a jaký zjistily skutkový stav. Ovšem námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, jež nemají dle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, přípustnost dovolání založit nemohla.

V ústavní stížnosti a jejím doplnění konstruuje stěžovatel po výčtu článků Úmluvy a Listiny, k nimž obecné soudy opomněly v řízení přihlédnout a které jsou zmíněny již v úvodu odůvodnění, tři druhy námitek. Za prvé stěžovatel nesouhlasí se skutkovými závěry, jaké soudy učinily z provedeného dokazování. Soudy nevzaly dostatečně v úvahu, že doba vyřizování jeho pracovněprávního sporu neodpovídala jeho jednoduchosti. Věc měla být dle názoru stěžovatele rozhodnuta během jediného jednání. Soudy prý vůbec nehodnotily důkazy, nasvědčující nesprávnému postupu soudců při vyřizování pracovněprávní věci. Stěžovatel odmítá, že by on sám nesl na průtazích vinu. Zamítnutí žaloby znamená podle stěžovatele nepřípustný zásah do práva na spravedlivý proces. Za druhé cítí stěžovatel jako nepřípustný zásah do práva na spravedlivý proces postup Nejvyššího soudu ČR, který jeho dovolání nepřezkoumal věcně. Za třetí pak stěžovatel namítá, že do jeho základního práva - opět hovoří o právu na spravedlivý proces - nepřípustně zasáhl Nejvyšší soud ČR opomenutím jeho námitky, že soud krajský konal odvolací jednání v nepřítomnosti stěžovatele, ačkoliv ten svou neúčast omlouval zdravotními důvody a zároveň si nepřál, aby se jeho advokát účastnil jednání sám.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí v rozsahu stěžovatelem vymezeném a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení již ve věci nečinil další procesní úkony a o návrhu rozhodl.

Pokud jde o prvý okruh výhrad, jde o pouhou polemiku stěžovatele s obecnými soudy o skutkových závěrech učiněných z provedených důkazů, které se týkaly zejména chování stěžovatele během pracovněprávního sporu, jež mělo ovlivnit jeho délku. Zde Ústavní soud opakuje, jak to učinil již v mnoha svých předchozích rozhodnutích, že není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky), je tedy povolán chránit základní práva nebo svobody osob, která jsou zaručena ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy České republiky.

V posuzované věci soud prvé instance provedl pečlivé dokazování a závěry, které z něho učinil, v rozsudku podrobně zdůvodnil. Popsal konkrétní úkony, kterými stěžovatel komplikoval průběh jednání a oddaloval jeho skončení. Na základě toho učinil soud logický závěr, že nebyl splněn jeden ze základních předpokladů pro vznik odpovědnosti a žalobě nevyhověl. Obdobně i soud odvolací ve svém rozsudku vyložil, z jakého skutkového základu vycházel a jakými úvahami se při posuzování důvodnosti stěžovatelova odvolání řídil.

Se stěžovatelem tedy nelze souhlasit, že by nebylo respektováno jeho právo na spravedlivý proces. Jeho žalobou se zabýval nezávislý a nestranný soud, který postupoval podle procesních předpisů, do nichž se promítají principy obsažené v Úmluvě i v hlavě páté Listiny. Postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů. K této části stěžovatelovy argumentace Ústavní soud uzavírá, že rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení.

Neopodstatněná je také druhá stěžovatelova námitka, neboť pravidla přípustnosti dovolání jsou obsažena v běžném zákoně, a jejich interpretace je proto věcí dovolacího soudu, nikoliv Ústavního soudu. V posuzované věci občanský soudní řád právo napadnout rozsudek krajského soudu dovoláním nezakládá a Nejvyšší soud ČR v odůvodnění usnesení vyčerpávajícím způsobem vyložil proč. Jeho argumenty zde není nutné opakovat. Stěžovatelem naznačeným tvrzením, že má ústavou chráněný nárok na věcné posouzení dovolání, nelze přisvědčit. Článek 36 odst. 1 Listiny zahrnuje právo účastníka soudního řízení pouze na zákonem připuštěný přezkum soudních rozhodnutí soudem instančně nadřízeným. Paušální právo na meritorní přezkum rozhodnutí odvolacích soudů v řízení o mimořádných opravných prostředcích z Listiny ani z jiného předpisu, tvořícího součást ústavního pořádku, dovodit nelze.

K poslední stěžovatelově námitce budiž uvedeno, že dovolací soud nijak nepochybil, pokud se v odůvodnění svého usnesení nezabýval stěžovatelovou výtkou, že odvolací soud konal jednání a rozhodl věc v jeho nepřítomnosti. Předně, hodnocením vlastních dovolacích důvodů se Nejvyšší soud ČR zabývá teprve poté, co dovolání shledá přípustným, což se v posuzované věci nestalo. Navíc stěžovatelem uváděné pochybení je důvodem zmatečnosti (viz ustanovení § 229 odst. 3 občanského soudního řádu), a pro takové případy dává občanský soudní řád účastníkům řízení k obraně práv jiný procesní prostředek než dovolání. V posuzovaném případě ovšem o pochybení nemůže být řeč, neboť stěžovatelův advokát se odvolacího jednání nezúčastnil na pokyn stěžovatele, aniž by mu v účasti bránila nějaká překážka objektivní povahy. Nevyužít svých procesních práv se tedy rozhodl sám stěžovatel a nebyl v tomto ohledu nijak zkrácen postupem soudu.

Pokud stěžovatel namítal zásah do "práva na respektování soukromého života", pak ve svých podáních vůbec neuvedl, v čem konkrétně takový zásah spatřuje, a ani Ústavní soud jakoukoliv souvislost mezi obsahem tohoto základního práva a předmětem sporu neobjevil. Nemohl se tedy touto námitkou zabývat jakkoliv blíže.

Konečně Ústavní soud nepovažoval za nutné odstraňovat rozpor vyplývající z doplnění ústavní stížnosti, datovaného dnem 15. 9. 2005, mezi stížnostními tvrzeními, kde stěžovatel z důvodu nepříznivých majetkových poměrů žádá podle § 83 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), náhradu nákladů zastoupení advokátem od státu, a mezi stížnostním návrhem, kde po Ústavním soudu žádá, aby ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zavázal k náhradě vzniklých nákladů řízení účastníky. Vzhledem k rozhodnutí o vlastní stížnosti by totiž Ústavní soud nemohl vyhovět ani jednomu z těchto návrhů.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.