II. ÚS 453/05
II.ÚS 453/05 ze dne 31. 8. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) K. D. N. a 2) T. V. H., zastoupených JUDr. Petrem Topinkou, advokátem Advokátní kanceláře Hruška Klouček Sládek Topinka & Džmuráňová, se sídlem Národní 11, Praha, směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 44 To 431/2005, a usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. Nt 5249/2005, za účasti 1) Městského soudu v Praze, a 2) Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 3. 8. 2005 se stěžovatelé domáhají zrušení usnesení soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 6. 5. 2005, sp. zn. Nt 5249/2005, kterým nebyla přijata nabídka peněžité záruky obchodní společnosti TRALYCO, spol. s r. o., za stěžovatele, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 44 To 431/2005, kterým byly zamítnuty jejich stížnosti. Tvrdí, že těmito rozhodnutími a řízeními, které jim předcházely, byla porušena jejich základní práva podle čl. 5 odst. 1 písm. c), odst. 3, čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) a písm. d), a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Z listin předložených stěžovateli současně s ústavní stížností Ústavní soud zjistil, že je proti nim a dalším osobám vedeno trestní stíhání pro trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné platby podle § 148 odst. 1 a 3 písm. a) tr. z., neoprávněného podnikání podle § 118 odst. 1 a 2 písm. b) tr. z., a trestného činu účast na zločinném spolčení podle § 163a odst. 1 tr. z. V tomto řízení byli oba stěžovatelé vzati do vazby ze všech zákonných důvodů usneseními soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 1. 2005, sp. zn. 37 Nt 34/2005. Dne 24. 2. 2005 zamítl policejní orgán návrh obhájce stěžovatelů na vydání rozhodnutí o vyloučení tlumočníka A. N. O vyřízení žádostí o přezkum postupu policejního orgánu byl stěžovatel vyrozuměn dopisy ze dne 1. 3. 2005, 8. 3. 2005, 6. 4. 2005 a 18. 5. 2005. O výkonu dohledu nad činností podřízeného státního zástupce byl obhájce stěžovatelů vyrozuměn dopisem ze dne 4. 4. 2005. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. Nt 5230/2005, byla zamítnuta žádost stěžovatelky 2) o propuštění z vazby na svobodu. Dne 18. 4. 2005 bylo státním zástupcem Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 rozhodnuto o tom, že se stěžovatelé a další obvinění ponechávají z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. ř. i nadále ve vazbě. Napadeným usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. Nt 5249/2005, nebyla přijata nabídka peněžité záruky obchodní společnosti TRALYCO, spol. s r. o., za stěžovatele. A napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2005, sp. zn. 44 To 431/2005, byly jejich stížnosti jako nedůvodné zamítnuty. Usnesením soudce Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. Nt 5265/2005, byla zamítnuta žádost stěžovatelky 2) o propuštění z vazby na svobodu, nebyl přijat její písemný slib a nebyl vysloven dohled probačního pracovníka. Usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 4 ze dne 25. 7. 2005, sp. zn. 1 Zt 101/2005, byli stěžovatelé a obviněný H. N. P. T. ponecháni i nadále ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a) a c) tr. ř.

Stěžovatelé nesouhlasí s restriktivním výkladem obecných soudů, podle nějž právnická osoba není oprávněna nabídnout peněžitou záruku, a že nabídka peněžité záruky je v posuzovaném případě neplatným právním úkonem. Pokud mohou peněžitou záruku nabídnout sami obvinění může tak učinit i obchodní společnost, v níž jsou obvinění jednateli, resp. společníky. Původ peněz je přitom transparentní srovnatelně, jako kdyby peněžitou záruku učinila kterákoliv fyzická osoba, přičemž majetkové poměry nebyly obecnými soudy vůbec zjišťovány a tyto mají vliv pouze na výši peněžité záruky. Dále mají zato, že vazbu lze v jejich případě nahradit jinými prostředky, neboť význam trestné činnosti je ze strany obecných soudů přeceňován, a to jak ve vztahu k typové nebezpečnosti vytýkané činnosti, tak z hlediska poměrů stěžovatelů. Trestní stíhání trvá již více než půl roku a trpí průtahy, způsobenými vyhodnocováním důležitosti věcí zajištěných při domovní prohlídce pro trestní řízení. Stěžovatelé nebyli doposud vyslechnuti a dvě ze čtyř výpovědí utajovaného svědka P. P. neodpovídají zákonu. Odposlechy telefonních hovorů mezi obviněnými byly tlumočeny osobou, která není zapsána v seznamu tlumočníků, ačkoliv pro takový postup nebyl důvod. Přestože o dalším trvání vazby bylo již rozhodováno, nebyli v rozporu s čl. 5 odst. 4 Úmluvy vyslechnuti. Trestní stíhání, včetně řízení o vazbě a jejím dalším trvání trpí neodůvodněnými průtahy.

V souladu se zásadou ultra petitum partium iudex condemnare non potest se Ústavní soud nezabýval námitkami ve vztahu k průtahům ve vyšetřování a v jiných vazebních řízeních, způsobu vedení vyšetřování, stejně jako námitkou absence slyšení stěžovatelů v jiných vazebních řízeních, neboť ve vztahu k těmto řízením a rozhodnutím se stěžovatelé ničeho nedomáhají. Ve vztahu k namítaným pochybením v průběhu vyšetřování Ústavní soud jako obiter dictum zdůrazňuje, že podle své ustálené judikatury do této části trestního stíhání zasahuje jen ve výjimečných případech, neboť k nápravě případných pochybení jsou určeny jiné zákonem stanovené postupy, zejména pak řízení u obecného soudu.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti především polemizují s odůvodněním napadených rozhodnutí, pokud jde o naplnění podmínek pro přijetí či nepřijetí peněžité záruky. Staví tak Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, se kterým se stěžovatelé neztotožňují, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz též sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Ústavní soud ve své judikatuře již několikrát zdůraznil, že není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry. Jeho úkolem je však zjistit, zda aplikace a interpretace práva nemá za následek porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. V projednávané věci Ústavní soud důvod ke svému zásahu neshledal.

V obecné rovině nelze opomenout, že na přijetí peněžité záruky ze strany soudu není výslovný nárok, což je zřejmé z užitého slova "může", zakotveného zákonodárcem v prvé větě ustanovení § 73a odst. 1 tr. ř. Rozhodnutí podle § 73a odst. 2 písm. b) tr. ř. lze odůvodnit alternativně, a to buď s ohledem na okolnosti případu nebo závažností skutečností odůvodňujících vazbu. Je tedy zcela v pravomoci obecného soudu, aby na základě konkrétních okolností daného případu rozhodl o tom, zda, a případně jaká záruka dostatečně odstraní odůvodněnou obavu, vedoucí k uvalení vazby (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu Slovenské republiky sp. zn. To 6/91 in Sb.NS 91, 7-8: 332).

Soud prvého stupně dospěl k závěru, že peněžitá záruka není dostatečná k nahrazení vazby stěžovatelů s ohledem na okolnosti případu, které podrobně rozebral. K tomu dodal, že obchodní společnosti TRALYCO, spol. s r. o., která je navrhovatelem peněžité záruky, mělo být využíváno při páchání vytýkané činnosti a stěžovatel 1) je jejím jednatelem. Pokud soud druhého stupně ke stížnosti stěžovatelů posledně uvedené skutečnosti rozváděl ve vztahu k předmětu řízení, nijak tím nepopřel původní právní názor a rozhodnutí soudu prvého stupně. Ani z rozhodnutí soudu druhého stupně, nelze dovodit, že by podle jeho názoru bylo obecně v rozporu se zákonnou úpravou, aby peněžitou záruku za obviněné nabízela obchodní společnost, jejímiž jsou obvinění společníci či jednatelé. Z podstaty obou napadených rozhodnutí zcela jasně vyplývá, že tato skutečnost samotná nebyla důvodem pro nevyhovění návrhu na přijetí peněžité záruky za obviněné. Pokud se obecné soudy nezabývaly konkrétně majetkovými poměry obchodní společnosti TRALYCO, spol. s r. o., nelze to považovat za pochybení v situaci, kdy na daný případ aplikovaly § 73 odst. 2 písm. b) tr. ř., z jehož hlediska jsou poměry navrhovatele k přijetí peněžité záruky irelevantní.

Ústavní soud tedy v posuzovaném případě neshledal, že by došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelů, a proto ústavní stížnost mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.