II. ÚS 452/05
II.ÚS 452/05 ze dne 16. 2. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. K., zastoupeného JUDr. Pavlou Kubičovou, advokátkou Advokátní kanceláře Ostravě-Porubě, Generála Sochora 6176, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci sp. zn. 5 Cmo 480/2004, ze dne 28. 4. 2005 a usnesení Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 28 Cm 25/2004, ze dne 28. 6. 2004,

takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina), čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, kterými nebylo vyhověno žalobě o určení, že u osob, kterým byla převedena do vlastnictví bytová jednotka dle zák. č. 72/1994 Sb., došlo k zániku členství.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že žalovaného - Stavební bytové družstvo Poruba (dále jen družstvo) - v řízení u obecných soudů zastupoval advokát, kterému byla udělena plná moc k zastupování místopředsedkyní družstva a členem představenstva, ačkoliv představenstvo udělilo generální plnou moc pro zastupování právníku družstva. Soudy se nezabývaly námitkou, že právní zástupce družstva - advokát - nebyl družstvem řádně zmocněn, neboť neexistuje zápis z jednání představenstva družstva, umožňující zastoupení externím právním zástupcem. Advokát byl navíc členem družstva a vlastníkem bytu, tudíž se v jeho případě jednalo o konflikt zájmů. Stěžovatel upozorňuje, že dle § 21 odst. 4 o.s.ř. za právnickou osobu nemůže jednat ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy právnické osoby.

Tím, že zastoupení družstva převzal advokát, vznikly stěžovateli větší náklady řízení. Dle názoru stěžovatele advokát v rozporu s dobrými mravy trval na nařízení jednání před odvolacím soudem (stěžovatel se z tohoto jednání omluvil), čímž úmyslně zvýšil náklady na své zastoupení. Stěžovatel dále nesouhlasí se způsobem výpočtu nákladů řízení, má zato, že soudy měly postupovat podle vyhl. 177/1996 Sb., neboť částka odměny přiznaná dle vyhl. 484/2000 Sb. je nepřiměřená tomu, co advokát vykonal. V návrhu odkazuje na přílohu č.10 svého podání, ve které uvádí, že navrhuje i zrušení § 374a zák. č. 30/2000 Sb. a vyhlášky 484/2000 Sb. ve znění vyhl. 49/2001 Sb. V petitu návrhu již zrušení uvedených předpisů nenavrhuje.

V další části stěžovatel vyjadřuje nesouhlas se závěry soudů, že stěžovatel neprokázal věcnou legitimaci pro podání určovací žaloby a neosvědčil naléhavý právní zájem, neboť není účastníkem právních vztahů, ohledně kterých se domáhá vydání určovacího rozhodnutí a ani se nejedná o osobu, pro kterou by vyhovění návrhu mohlo mít příznivý dopad. Stěžovatel uvádí, že mu není jasné, o jakém právním vztahu se v rozhodnutí píše, neboť žádná smlouva nebo ustanovení stanov neexistuje. Současné vedení považuje vlastníky bytů za členy družstva, což stěžovatel popírá, vlastníci nemají k družstvu právní vztah a stěžovatel tedy nemůže být mimo neexistující vztah.

Stěžovatel dále zejména tvrdí, že vedení družstva považuje vlastníky bytů za členy družstva, ačkoliv většina z nich se za členy družstva nepovažuje a družstvo ani nemá projev vůle nabyvatelů převáděných bytů, že mají nadále o členství v družstvu zájem. Správou bytů vlastníků vznikají družstvu větší náklady na správu družstva, čímž se stěžovatel cítí ekonomicky ohrožen. Vlastníci bytů spolurozhodují o majetku družstva a nakládání s ním, ač jim příslušná část majetku byla převedena do vlastnictví, rovněž volí delegáta na shromáždění delegátů, který pak rozhoduje i o záležitostech nájemců bytů.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Ústavní soud ověřil, že rozhodnutím krajského soudu byl zamítnut návrh stěžovatele (podaný spolu s dalšími navrhovateli), který je členem družstva a nájemcem bytu, aby soud určil, že osobám, kterým byl převeden byt nebo garáž do jejich vlastnictví na základě smlouvy o převodu jednotky dle zákona 72/1994 Sb., ve znění platném do 30. 6. 2000, a nesložily ve lhůtě 30 dnů od vkladu smlouvy do katastru nemovitostí na účet družstva částku 500 Kč jako základní členský vklad, a dále osobám, kterým byl převeden byt nebo garáž do jejich vlastnictví na základě smlouvy o převodu jednotky dle zákona 72/1994 Sb., ve znění platném od 1. 7. 2000, zaniklo dnem vkladu této smlouvy do katastru nemovitostí členství v družstvu. Vrchní soud rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, změnil výrok rozhodnutí o nákladech řízení tak, že nepřiznal částku představující daň z přidané hodnoty, neboť advokát nedoložil, že byl v době konání řízení před soudem prvého stupně plátcem daně z přidané hodnoty a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, že vrchní soud se skutečně v odůvodnění rozhodnutí konkrétně nevyjádřil k námitce stěžovatele, že plná moc vystavená advokátovi družstva nebyla udělena celým představenstvem družstva, nicméně s ohledem na to, že plná moc byla podepsána v souladu s platnou právní úpravou statutárním orgánem družstva, nejedná se v projednávané věci o nedostatek, který by dosahoval ústavní roviny. V dané věci se ani nemohlo jednat o konflikt zájmů ve smyslu ust. § 21 odst. 4 o.s.ř., neboť je zřejmé, že advokát ve sporu vystupoval na té straně, s níž jeho zájmy nebyly v rozporu. Požadavek stěžovatele, aby zájmy advokáta protistrany nebyly v rozporu se zájmy žalobce, nemá v sporném řízení opodstatnění. Skutečnost, že účastník řízení v plném rozsahu využívá svých procesních práv, včetně práva osobní účasti advokáta na řízení u odvolacího soudu, pak nelze považovat za porušení dobrých mravů a nemůže být důvodem pro nepřiznání nákladů odvolacího řízení.

Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se způsobu výpočtu a výše nákladů řízení, Ústavní soud předesílá, že jak vyplývá z jeho judikatury, problematika nákladů řízení není zpravidla předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi pouze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole. O takový případ se však v dané věci nejedná.

Obecné soudy při výpočtu odměny za právní zastoupení a náhrady hotových výdajů postupovaly v souladu s platnými předpisy. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o.s.ř. (224 odst. 1 o.s.ř.). Vzhledem k tomu, že se jednalo o náklady řízení, o nichž bylo rozhodováno dle § 151 o.s.ř., určil soud výši odměny za zastupování účastníka advokátem podle sazeb a za podmínek uvedených ve vyhl. 484/2000 Sb. a náhradu hotových výdajů dle vyhl. č. 177/1996. Ústavní soud dodává, že rozhodnutí o tom, zda je na místě z důvodů závažných výjimečných okolností případu stanovit odměnu advokáta dle vyhl. 177/1996 Sb., závisí na rozhodnutí obecného soudu. (Ústavní soud podotýká, že stěžovatel výrok rozhodnutí soudu prvého stupně, kterým bylo rozhodnuto o nákladech řízení, ani nenapadl odvoláním.)

Pokud jde o požadavek stěžovatele na zrušení § 374a zák. č. 30/2000 Sb. a vyhlášky 484/2000 Sb. ve znění vyhl. 49/2001 Sb., uvedený pouze v příloze k ústavní stížnosti, vypracované nikoliv advokátem, ale jen stěžovatelem, Ústavní soud uvádí, že při projednávání návrhu je vázán petitem návrhu a v jeho rozsahu návrh přezkoumává. Z petitu ústavní stížnosti je však zřejmé, že stěžovatel se domáhá pouze zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Ústavní soud se proto omezuje na konstatování, že za této situace námitky stěžovatele zůstávají v rovině obecného nesouhlasu s právní úpravou danou uvedenou vyhláškou o paušálních sazbách odměny advokáta za zastupování. Ustanovení § 374a zák. č. 30/2000 Sb. pak v projednávané věci ani nemohlo být aplikováno.

Ústavní soud po seznámení se s napadenými rozhodnutími rovněž konstatuje, že obecné soudy v souvislosti s posuzováním žaloby dle § 80 písm. c) o.s.ř. postupovaly v řízení v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, do nichž se promítají principy obsažené v čl. 36 odst. 1 Listiny, a jejich právní závěry, dle nichž stěžovatel nemá věcnou legitimaci k podanému návrhu a ani neosvědčil naléhavý právní zájem, nelze považovat za nezákonné či dokonce protiústavní. V odůvodnění rozhodnutí obecné soudy své závěry dostatečně zdůvodnily, tzn. že uvedly, které skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly.

Na tato odůvodnění, v nichž soudy také správně vyložily postavení stěžovatele, lze v dalším odkázat. Ústavní soud proto jen ve stručnosti uvádí, že věcnou legitimaci v řízení o určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není, má pouze ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž se v řízení jedná. Věcnou legitimaci k podání určovací žaloby, kterou má být rozhodnuto, že osobám, jimž byl převeden byt nebo garáž do jejich vlastnictví na základě smlouvy o převodu jednotky dle zákona 72/1994 Sb., zaniklo členství v družstvu, proto má pouze družstvo a tyto osoby, tj. vlastníci bytů, neboť se jedná o jejich vzájemný vztah a práva vyplývající z jejich individuálního členství a smlouvy o převodu bytové jednotky do vlastnictví. Stěžovatel, který účastníkem právních vztahů, ohledně nichž se domáhal vydání určovací žaloby, není, a proto neměl ani věcnou aktivní legitimaci k podání takové žaloby. Stěžovatel rovněž neosvědčil naléhavý právní zájem, o který může jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. (Určovací žaloba má tedy preventivní povahu, právní postavení žalobce není určovací žalobou napevno postaveno a nezabrání se následné žalobě na plnění). Do právního postavení stěžovatele jako člena družstva a nájemce bytu však není bez požadovaného určovacího výroku nijak zasahováno, ani není nejisté či ohroženo. Stěžovatel zůstává členem družstva a nájemcem bytu a má zachována všechna práva z tohoto postavení vyplývající, včetně možnosti tato práva příslušnými právními prostředky v souladu se stanovami družstva a právními předpisy uplatňovat. Ústavní soud dodává, že z obsahu napadených rozhodnutí je navíc zřejmé, že svého práva se stěžovatel domáhá samostatnými žalobami na vyslovení neplatnosti usnesení jednotlivých shromáždění delegátů družstva od roku 1999 až doposud, přičemž v těchto sporech je otázka členství vlastníků bytových jednotek řešena jako předběžná otázka.

Ústavní soud tedy z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod, aby z ústavněprávního hlediska zpochybňoval právní závěry obecných soudů. Pro úplnost je třeba dodat, že právo na spravedlivý proces, jehož porušení stěžovatel mj. namítá, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Stěžovatel měl a nepochybně využil možnosti uplatnit v řízení o určovací žalobě procesní prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, případně skutečnost, že stěžovatel zvolil k prosazení svých práv neadekvátní procesní prostředek, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.

Vzhledem k tomu, že napadenými rozhodnutími nedošlo k namítanému porušení základních práv a svobod, a jak Ústavní soud ověřil, soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, přičemž jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. února 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.