II. ÚS 451/10
II.ÚS 451/10 ze dne 22. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti M. B., zastoupeného Mgr. Ondřejem Tejnorou, advokátem Advokátní kanceláře Praha 5, Janáčkovo nábřeží 57, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2009 č.j. 24 Co 279/2009-150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy ČR domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl částečně změněn rozsudek Okresního soudu Praha-západ, jímž bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilé dcery K. po dobu před rozvodem a po rozvodu manželství rodičů a bylo rozhodnuto o výživném po dobu před rozvodem a o výživném pro oba rodiče po rozvodu manželství (dcera byla po rozvodu manželství svěřena do střídavé výchovy obou rodičů).

Napadeným rozsudkem krajského soudu byl k odvolání stěžovatele změněn výrok III. rozsudku soudu prvního stupně tak, že dlužné výživné za dobu od 23. 3. 2007 do 31. 10. 2009 činí 417 657 Kč. Dále byl změněn výrok VI. stanovící výši výživného, kterým je povinna po dobu od právní moci rozsudku o rozvodu přispívat matka na výživné nezletilé. V ostatních výrocích zůstal rozsudek soudu prvního stupně nezměněn.

Stěžovatel namítá, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, neboť krajský soud v řízení o výživném na nezletilé dítě provedl veškeré důkazy (včetně svědeckých výpovědí) ohledně zásadní skutečnosti, zda otec nezletilé uhradil matce v mezidobí od rozsudku soudu prvního stupně na dlužné výživné částku 350 000 Kč, aniž by věc vrátil k provedení dokazování soudu prvního stupně. Pokud matka nezletilé před odvolacím soudem zaplacení dlužné částky sporovala a tvrdila, že byla k podpisu kvitance donucena, nejednalo se ze strany odvolacího soudu o doplnění dokazování ohledně uhrazení uvedené částky jako dlužného výživného, ale jednalo se o novou skutečnost.

Stěžovatel ani nesouhlasí se závěrem krajského soudu, dle nějž neprokázal, že matce nezletilé uhradil část dlužného výživného ve výši 350 000 Kč. Je přesvědčen, že kvitance, kterou předložil v rámci odvolacího řízení, jíž matka nezletilé stvrdila dne 15. 4. 2009 úředně ověřeným podpisem, že uvedenou částku převzala od otce v hotovosti na vyrovnání dluhu na výživném, spolu s výpisem z bankovního účtu stěžovatele, potvrzujícího výběr částky dne 10. 4. 2009, prokazují úhradu dlužného výživného. Výslech svědků dle stěžovatele uvedenou skutečnost nemohl vyvrátit.

Stěžovatel je z uvedených důvodů přesvědčen, že závěry krajského soudu jsou nepřezkoumatelné, nedostatečné a vnitřně rozporné.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadeným rozhodnutím z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

S ohledem na uvedenou argumentaci ústavní stížnosti a na rozsah svých kompetencí se Ústavní soud zaměřil na zjištění, zda v řízení byly dodrženy principy hlavy páté Listiny, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", zda nedošlo k pochybení při dokazování a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí". Taková pochybení však nezjistil a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Ústavní soud nejdříve konstatuje, že otázka dlužného výživného byla řešena již v řízení před soudem prvního stupně. V řízení před odvolacím soudem bylo pouze objasněno, zda stěžovatel poskytl před jednáním u odvolacího soudu nad rámec částek již na dlužné výživné započtených, další plnění. Návrh, aby v řízení u odvolacího soudu byl proveden důkaz o zaplacení části dlužného výživného, předložil stěžovatel. Odvolací soud proto byl oprávněn k v souladu s § 213 a § 211 o.s.ř. dokazování doplnit. Úvaha, zda je ve věci možné postupovat dle ustanovení § 213 o.s.ř. přitom náleží odvolacímu soudu, přičemž i výsledky dokazování v tomto případě nasvědčují tomu, že nebylo třeba provést natolik složité a rozsáhlé doplnění dokazování, které by vylučovalo postup odvolacího soudu dle § 213 o.s.ř. Dle zjištění Ústavního soudu bylo k tvrzení stěžovatele o zaplacení dalšího dlužného výživného provedeno nezbytné dokazování, tzn. že byly zopakovány důkazy provedené před soudem prvního stupně a dokazování bylo doplněno v návaznosti na stěžovatelem předložený důkaz.

Ústavní soud ověřil, že v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, obsaženou v § 132 o.s.ř, byly provedené důkazy řádně hodnoceny z hlediska jejich závažnosti, (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti a věrohodnosti a v jejich hodnocení nebyl shledán logický rozpor či svévolné hodnocení pouze ve prospěch jedné strany řízení. Odvolací soud objasnil, z jakých důvodů a v kontextu jakých ostatních důkazů (zejména výslechů nezaujatých svědků nemajících vztah k účastníkům řízení a předchozích listinných dokladů) neshledal potvrzení o převzetí dlužné částky za osvědčující tvrzení stěžovatele o zaplacení dlužného výživného a proč se přiklonil k závěru, že podpis matky na potvrzení byl vynucen. Ústavní soud zdůrazňuje, že jak vyplývá z jeho judikatury, pokud obecný soud postupuje v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů provedené tímto soudem, a to dokonce ani kdyby se s ním neztotožňoval. Z uvedeného hlediska nemůže být proto nesouhlas stěžovatele s hodnocením důkazů pro posouzení ústavní stížnosti relevantní.

Ústavní soud dále konstatuje, že krajský soud se vypořádal se všemi námitkami stěžovatele (totožnými jako v ústavní stížnosti), jeho právní závěry byly dostatečně srozumitelně a logicky odůvodněny, bylo objasněno, z jakých skutkových zjištění soud vycházel, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Vzhledem k podrobnému odůvodnění nepovažuje Ústavní soud za potřebné se k meritu věci duplicitně vyjadřovat. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Uvedené zcela platí i pro projednávanou věc a Ústavnímu soudu nepřísluší do shora nastíněného výkladu a aplikace jednoduchého práva provedeného obecným soudem jakkoliv zasahovat.

Ústavní soud uzavírá, že stěžovatel neprokázal porušení základních práv, jichž se dovolává. V předmětné věci se jedná pouze o výklad a aplikaci běžného práva, které ústavněprávní roviny nedosahují, přičemž stěžovatel se ze strany Ústavního soudu pouze domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Právní závěr, dle něhož nebylo prokázáno, že stěžovatel kromě částek, které na dlužné výživné již započetl soud prvého stupně podle nesporného prohlášení rodičů, poskytl matce nezletilé další plnění, nelze považovat za právní závěr, který by byl v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplýval, a kdy by z tohoto důvodu mohla být napadená rozhodnutí zrušena. Rovněž dokazování v řízení před odvolacím soudem se uskutečnilo v intencích občanského soudního řádu.

Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatel dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jakkoliv pak může být rozhodnutí z hlediska zákonnosti i sporné, rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces.

Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, krajský soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí, které je výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočilo z mezí ústavnosti, byl návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.