II. ÚS 451/05
II.ÚS 451/05 ze dne 19. 10. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Ing. M. H., zastoupeného JUDr. Ondřejem Davidem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 4, K Safině 669, proti usnesení Policie České republiky, obvodního ředitelství Praha III, služby kriminální policie a vyšetřování, 7 oddělení obecné kriminality Praha 9, ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. ČTS: ORIII-525/OOK7-SKPV-2005, a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. ZT 326/2005, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 4. 8. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá s odkazem na porušení svého ústavního práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Policie ČR a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8. Stěžovatel považuje dotčené usnesení o zahájení trestního stíhání nejen za nesprávné, když ze skutečností, které policejní orgán zjistil, nemůže být odůvodněn závěr, uvedený ve skutkové větě, ale zejména za nezákonné, neboť neobsahuje podstatné náležitosti. Napadené usnesení policejního orgánu dle stěžovatele zcela ignoruje subjektivní stránku trestného činu, když ani netvrdí, že by byla naplněna, a v tomto směru ani neuvádí žádné skutkové okolnosti. Aby toto usnesení bylo ve smyslu § 160 odst. 1 trestního řádu zákonným, musel by v něm policejní orgán popsat subjektivní stránku trestného činu, zejména by musel jednoznačně popsat, že údajnou podvodnou činnost stěžovatel páchal v úmyslu sebe tím obohatit.

Z obsahu připojených listin Ústavní soud zjistil, že policejní komisař SKPV Praha III zahájil usnesením ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. ČTS: ORIII-525/00K7-SKPV-2005, trestní stíhání stěžovatele pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, s tím, že na podkladě dosud zjištěných skutečností je dostatečně odůvodněn závěr, že zneužil skutečnosti, že poškození manželé M. mu v období od 25. 11. 2001 do 26. 1. 2005 omylem zasílali na jeho účet vedený u Komerční banky každý měsíc částku ve výši 7.390,-Kč, přičemž on tuto skutečnost zatajil a s celkovou částkou ve výši 288.210,-Kč, kterou takto získal, nakládal jako s vlastní. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, v níž namítal jeho nezákonnost, kterou spatřoval v tom, že v usnesení není uvedena konkrétní subjektivní stránka trestného činu, kterým měl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 8 zamítl stížnost usnesením ze dne 3. 6. 2005, sp. zn. ZT 326/2005. Konstatoval, že stížnost je nedůvodná. Poukázal na to, že skutečnosti, zjištěné z úředního záznamu o podání vysvětlení poškozeného M., i z listinných materiálů, týkajících se koupě předmětné nemovitosti a z výpisů z bankovního účtu poškozeného, ze kterých jsou patrné platby uvedené částky na účet stěžovatele, jsou dostatečným podkladem pro vydání usnesení dle § 160 odst. 1 trestního řádu. K námitce stěžovatele stran neuvedení subjektivní stránky trestného činu uvedl, že z popisu a formulace skutku je jednoznačně patrná forma zavinění, tedy úmysl stěžovatele, což je navíc patrné i ze samotného zákonného označení trestného činu, kdy zákon u trestného činu podvodu jinou formu zavinění ani nepřipouští.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci, neboť není vrcholem jejich soustavy. Pokud orgány činné v trestním řízení postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na druhé straně je však jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) oprávněn, ale i povinen posoudit, zda bylo řízení jako celek spravedlivé a zda v něm nebyly porušeny ústavně zaručené základní práva nebo svobody stěžovatele.

Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval (např. v nálezu III. ÚS 62/95, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, č. 78), že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nich protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem. Trestní řízení jako zákonem upravený postup poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci, představuje proces, v němž spolupůsobí a jejž průběžně kontrolují jednotlivé orgány činné v trestním řízení. V procesu, který probíhá, resp. teprve započal, lze případné vady napravit v rámci trestního řízení obvyklým a zákonem předvídaným způsobem, tj. především samotnými orgány činnými v přípravném řízení, ale i soudním přezkumem.

Z těchto důvodů Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (srov. III. ÚS 511/02, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, nález č. 105). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu.

Kasační intervence Ústavního soudu má v dané věci své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesně právnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit. O takový extrémní případ však v posuzované věci nejde.

Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska stěžovatelem uplatněné námitky, že napadené usnesení nesplňuje náležitosti § 160 odst. 1 trestního řádu (dle stěžovatele nelze ze zjištěných skutečností dovodit závěr, uvedený v popisu skutku, v němž navíc není popsána subjektivní stránka trestného činu podvodu).

Dle ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu "Nasvědčují-li prověřováním podle § 158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného.... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován.... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání."

Ústavní soud, vycházeje z výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že v posuzované věci usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti uvedené v ustanovení § 160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán. Z jeho popisu vyplývá i forma zavinění, tedy úmysl stěžovatele, i když není označen expresis verbis. Popis subjektivní stránky trestného činu, jenž je stěžovateli kladen za vinu, lze dovodit z formulace ... zneužil skutečnosti, že poškození ... omylem zasílali na jeho účet.....obviněný tuto skutečnost zatajil.... s finanční částkou nakládal jako s vlastní. Stejně tak je specifikována i výše škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním poškozeným způsobit a sebe tak obohatit. Kromě popisu všech znaků stíhaného skutku obsahuje usnesení též zákonné označení trestného činu, který je v předmětném skutku spatřován. Z jeho odůvodnění (v kombinaci s usnesením stížnostního orgánu) je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny je podezření opřeno (úřední záznam o podání vysvětlení, listinné materiály týkající se předmětné nemovitosti, výpisy z bankovního účtu poškozených).

V této souvislosti je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o tom postačí v této počáteční fázi vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též dovodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné po orgánech činných v trestním řízení požadovat, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stádiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby.

Nad rámec výše uvedeného je nutno dodat, že konstrukce ústavní stížnosti stěžovatele a jeho konkrétní argumentace je převzata z nálezů Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 46/96 a sp .zn. IV. ÚS 582/99, na něž také stěžovatel odkazoval v souvislosti se stížností proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ústavní soud konstatuje, že závěry těchto nálezů nelze vztahovat na projednávanou věc, neboť tento případ vykazuje zcela zásadní odlišnosti. V obou zmíněných věcech v popisu skutku ve sdělení obvinění chyběla jakákoli zmínka o skutkových okolnostech, z nichž by bylo možno znaky subjektivní stránky, tj. v obou případech požadovaný specifický úmysl, dovodit; sdělení obvinění tak postrádalo podstatnou náležitost a nebylo tudíž možno je považovat za zákonné sdělení obvinění podle § 160 odst. 1 trestního zákona. Naproti tomu skutková podstata trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona, pro který bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele, žádný specifický úmysl neobsahuje. I když v nyní posuzované věci popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání neobsahuje výraz "úmyslně", z popisu jednání stěžovatele, ve kterém je spatřován trestný čin podvodu, bez pochybností vyplývá, že se jednalo o jednání úmyslné.

Rovněž napadené usnesení stížnostního orgánu odpovídá zákonným požadavkům ustanovení § 134 odst. 2 trestního řádu. Ústavní soud se ztotožňuje s jeho závěrem, že zákonné předpoklady pro zahájení trestního stíhání byly splněny.

Ústavní soud tedy neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k porušení hmotně právních či procesně právních předpisů, které by mělo za následek porušení tvrzených ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. října 2005


Jiří Nykodým, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.