II. ÚS 450/05
II.ÚS 450/05 ze dne 11. 5. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. L., zastoupeného Mgr. Šárkou Niemczykovou, advokátkou v Karviné, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 5. 2005 č. j. 8 Co 219/2005-96 a usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 13. 1. 2005 č. j. 15 C 100/2003-85, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížnosti se na Ústavní soud stěžovatel obrátil s návrhem na zrušení v záhlaví označených usnesení okresního a krajského soudu. Domnívá se, že jejich vydáním obecné soudy porušily jeho základní práva zaručená ve čl. 11 odst. 1 a čl. 36. odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina") a též ve čl. 90 Ústavy České republiky.

V soudním sporu byl stěžovatel žalován o zdržení se blíže konkretizovaných činností na pozemku parc. č. 4444/3 (místní a účelová komunikace) v katastrálním území Bystřice nad Olší. Stěžovatel se proti žalobě bránil a v řízení uplatnil též svůj vzájemný návrh. Domáhal se jím takové změny rozsudku Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 22. 6. 1993 č. j. 17 C 161/89-138, že jako právní nástupce tehdejšího žalovaného již není povinen zdržet se zde specifikovaných činností (zatloukání kůlů, navážení hlíny, atd.) na pozemku parc. č. 4444/3 v katastrálním území Bystřice nad Olší. Usnesením napadeným touto ústavní stížností soud prvého stupně zastavil řízení, neboť žalobce vzal svou žalobu v plném rozsahu zpět. Zpětvzetí vysvětlil žalobce tak, že stěžovatel poté, co mu soud předběžným opatřením nařídil zdržet se bránění v opravě komunikace na předmětném pozemku, nechal podnikatele provádějícího tuto opravu své předměty z pozemku odstranit. Není proto nadále nutné se téhož domáhat v soudním sporu. Přestože stěžovatel se zpětvzetím žaloby nesouhlasil, okresní soud řízení zastavil, neboť důvody nesouhlasu nepovažoval za vážné. Za situace, kdy předmět sporu fakticky odpadl, považoval okresní soud za zbytečné vést nákladné dokazování a ve sporu pokračovat. Vzájemný návrh stěžovatele soud hodnotil jako procesní obranu, když stěžovatelem požadovaným způsobem není možné dosáhnout změny pravomocného rozsudku; ustanovení § 163 občanského soudního řádu, které umožňuje změnit pravomocné rozhodnutí pro změnu poměrů, nešlo dle názoru soudu na daný případ aplikovat. Krajský soud pak svým stížností napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvé instance jako věcně správné potvrdil, neboť se s jeho důvody ztotožnil.

Stěžovatel s rozhodnutím o zastavení řízení nesouhlasí. Ve své ústavní stížnosti popisuje vývoj řízení před obecnými soudy, líčí průběh dokazování a uvádí některé další okolnosti, jež se sporem souvisí, a poté polemizuje se závěry soudů ohledně naplnění důvodů pro zastavení řízení a též s tím, jak vyložily jeho vzájemný návrh. Stěžovatel zdůraznil, že zastavením řízení již nebude moci mít možnost ukázat, že činnost, jíž se měl zdržet, se děla na jeho pozemku, a že tedy pouze oprávněně užíval svého vlastnictví. Má za to, že soudy neposkytly ochranu jeho vlastnickému právu, které je chráněno článkem 11 odst. 1 Listiny. Domnívá se dále, že právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (odkazuje na čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky) zahrnuje také možnost stěžovatele coby žalovaného uplatnit v řízení svůj nárok vůči žalobci. Stěžovatel nesouhlasí s tím, jak soudy interpretovaly ustanovení § 163 občanského soudního řádu, korektiv dobrých mravů podle něj umožňuje změnu původního rozhodnutí i v posuzovaném případě.

Ústavní soud po seznámení se s obsahem stížnosti a obsahem připojených usnesení obecných soudů dospěl k závěru, že stížnost je namístě odmítnout, aniž by bylo potřeba v řízení činit v řízení další procesní úkony.

Ústavní soud předesílá, jak to učinil již v mnoha předchozích řízeních, že není další běžnou (třetí či čtvrtou) instancí v systému všeobecného soudnictví, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky ). Neposuzuje proto celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani nenahrazuje hodnocení důkazů či jiné samostatné úvahy obecných soudů svými vlastními závěry. Nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných např. občanským zákoníkem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy. Tato maxima je prolomena leda tehdy, pokud by soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Shodně srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 516/03, Sbírka nálezů a usnesení, sv. 33, str. 575 či usnesení sp. zn. III. ÚS 383/04, tamtéž, sv. 35, str. 615, a řada dalších.

Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel obecným soudům vytýká pouze to, jak aplikovaly ustanovení § 96 občanského soudního řádu upravující možnost žalobce vzít v průběhu řízení zpět návrh na jeho zahájení, jak hodnotily "vážné důvody", pro které stěžovatel se zpětvzetím nesouhlasil, a jak vyložily jeho "vzájemný návrh". Žádná z těchto námitek nemá ústavněprávní dimenzi, stěžovatel se pohybuje pouze v rovině výkladu a užití pravidel občanského soudního řádu. Takové úvahy jsou však plně v kompetenci obecného soudu.

Pokud jde o tvrzení, že bylo porušeno stěžovatelovo právo domáhat se stanoveným postupem svých práv u nezávislého a nestranného soudu, nic takového Ústavní soud nezjistil. Naopak, již z odůvodnění napadených usnesení je evidentní, že soudy se neopomněly vedle tvrzení žaloby zabývat ani argumenty stěžovatele. Stěžovatelem připomínané právo na spravedlivý proces, vymezené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že je účastníku garantován úspěch v řízení, tedy že se rozhodující soud přikloní právě k jeho argumentaci a jeho názoru na řešený problém. Účastníkům se zajišťuje právo na spravedlivé řízení, v němž se uplatňují zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Toto právo nemůže být porušeno tím, že obecné soudy vysloví svůj právní názor, rozhodnou na jeho základě a své rozhodnutí patřičně odůvodní.

Ani stěžovatelova argumentace o porušení čl. 90 Ústavy České republiky nemůže obstát, neboť toto ustanovení nezakotvuje přímo ústavně zaručené subjektivní veřejné právo. Jeho obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, str. 37).

Totéž platí i o té částí podání, kde stěžovatel tvrdí, že se nedostalo soudní ochrany jeho vlastnickému právu. Předně sám stěžovatel ve svém podání uvedl, že o vlastnictví předmětného pozemku již dříve v jiném řízení soud pravomocně rozhodl, a to v jeho neprospěch, resp. v neprospěch jeho právního předchůdce. K možnostem, za jakých lze docílit změny pravomocného rozhodnutí, odkazuje Ústavní soud na jasnou a správnou úvahu okresního i krajského soudu. Navíc je potřeba doplnit, že procesní rozhodnutí, jímž bylo řízení skončeno, nebrání stěžovateli v tom, aby nárok prezentovaný v řízení vzájemným návrhem uplatnil vlastní žalobou, považuje-li jej za důvodný. Ani námitka, že napadená rozhodnutí zasáhla do práva stěžovatele zakotveného ve čl. 11 Listiny, tedy není opodstatněná.

A protože v řízení došlo ani k porušení nějakého jiného stěžovatelova subjektivního ústavně zaručeného práva, na které by v podání výslovně nepoukazoval, Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl pro jeho zjevnou neopodstatněnost.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. května 2006

Stanislav Balík, v.r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.