II. ÚS 45/05
II.ÚS 45/05 ze dne 5. 5. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti K. K., zastoupeného JUDr. Zdeňkou Riedlovou, advokátkou Advokátní kanceláře Friedelová, Milatová, Pěnkava v. o. s., se sídlem Místecká 329/258, Ostrava, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 6 To 492/2004, a rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 8 T 8/2001, za účasti 1) Krajského soudu v Ostravě, a 2) Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a 1) Okresního státního zastupitelství v Ostravě, a 2) D. K., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 25. 2. 2004, sp. zn. 8 T 8/2001, kterým byl D. K. uznán vinným ze spáchání trestných činů ublížení na zdraví podle § 224 odst. 1 a 2 tr. z., ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 201 písm. a), b) a d) tr. z., a maření výkonu úředního rozhodnutí podle § 171 odst. 1 písm. c) tr. z., a za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců se zařazením do věznice s dozorem, a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 6 let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 70 T 78/2001-39, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud zrušením uvedeného výroku pozbyla podkladu, dále mu bylo uloženo ochranné léčení protialkoholní v ambulantní formě, a konečně byl poškozený V. T. se svým nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Vedle toho se domáhá i zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. 10. 2004, sp. zn. 6 To 492/2004, kterým byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu a D. K. byl nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let se zařazením do věznice s dozorem, a trestu zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 6 let, za současného zrušení výroku o trestu rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 11. 2002, sp. zn. 70 T 78/2001-39, a všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující pokud zrušením uvedeného výroku pozbyla podkladu. Ve výrocích o vině, ochranném léčení a náhradě škody zůstal rozsudek soudu prvého stupně nezměněn. Stěžovatel tvrdí, že těmito rozsudky byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel poukazuje na to, že D. K. byl odsouzen za to, že jako řidič osobního automobilu v důsledku požitého alkoholu nezvládl průjezd zatáčkou, vjel mimo vozovku a vymrštil stěžovatele na kapotu osobního automobilu, řízeného D. K., čímž stěžovateli způsobil újmu na zdraví s následným dlouhodobým komatem a dlouhodobým léčením. Orgánům činným v trestním řízení, tedy i obecným soudům bylo známo, že v době projednávání věci byl zdravotní stav stěžovatele vážný, a proto nebyl schopen jakéhokoliv úkonu v trestním řízení. Z toho stěžovatel dovozuje, že orgány činné v trestním řízení měly mít pochybnosti o způsobilosti stěžovatele k právním úkonům, proto měly dát podnět příslušnému opatrovnickému soudu k zahájení řízení o zbavení způsobilosti stěžovatele k právním úkonům. Vzhledem ke zdravotnímu stavu stěžovatele a nevyřešené otázce jeho způsobilosti k právním úkonům mu tak bylo znemožněno uplatňovat práva poškozeného. Přitom dovozuje, že podle § 45 odst. 2 tr. ř. mu měl být ustanoven předsedou senátu, a v přípravném řízení státním zástupcem, k výkonu jeho práv opatrovník. Tato práva nejsou redukována pouze na náhradu škody, neboť další práva plynou z § 43 odst. 1 tr. ř. a dalších ustanovení trestního řádu. K tvrzení o svém nepříznivém zdravotním stavu od počátku trestního řízení proti D. K., navrhl provést důkaz rozhodnutím Okresní správy sociálního zabezpečení o přiznání plného invalidního důchodu ze dne 18. 9. 2000, záznamem o jednání ze dne 30. 9. 2002, záznamem o jednání ze dne 8. 4. 2002, propouštěcí zprávou ze dne 11. 10. 2000, a propouštěcí zprávou ze dne 31. 1. 2002. Tyto listiny však nebyly k ústavní stížnosti přiloženy. Dále navrhl provést důkaz znaleckým posudkem vypracovaný znalcem ustanoveným Ústavním soudem.

Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení, aby se k ústavní stížnosti vyjádřili.

Krajský soud v Ostravě poukazuje na to, že proti rozsudku soudu prvého stupně podal odvolání toliko státní zástupce, a to do výroku o trestu, tedy do oddělitelného výroku. Za této procesní situace nebyl odvolací soud oprávněn přezkoumávat proč nebyla akceptována procesní práva stěžovatele.

Okresní soud v Ostravě souhlasí s tím, že stěžovatel měl vystupovat v této věci jako poškozený. Skutečnost, že mu toto postavení nebylo přiznáno však podle něj není důvodem pro zrušení rozhodnutí obecných soudů, a to s ohledem na judikát Nejvyššího soudu SSR, sp. zn. 6 Tz 46/79, uveřejněný pod č. Rt 36/80.

Krajské státní zastupitelství v Ostravě se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo a Okresní státní zastupitelství v Ostravě na výzvu k vyjádření nijak nereagovalo.

Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 8 T 8/2001, a z něj zjistil následující skutečnosti.

V přípravném řízení byl 12. 10. 2000 v postavení svědka - poškozeného slyšen syn stěžovatele, pan K. K.. Ten uvedl, že ode dne nehody, tj. od 18. 9. 2000 do 11. 10. 2000, byl stěžovatel umístěn na jednotce intenzivní péče neurochirurgického oddělení nemocnice Ostrava-Poruba. Od posledně uvedeného data je umístěn na jednotce intenzivní péče neurologického oddělení téže nemocnice. Byl dlouho v bezvědomí. V současné době již vědomí nabyl, není však schopen žádné komunikace a nereaguje ani na rodinné příslušníky. Označil se za zástupce stěžovatele a připojil se k trestnímu stíhání s nárokem na náhradu škody, o jejíž celkové výši v té době podle něj nešlo ani uvažovat. Z lékařské zprávy ze dne 24. 10. 2000, sepsané k žádosti policejního orgánu ošetřujícím lékařem MUDr. P. R. z Neurologické kliniky Fakultní nemocnice s poliklinikou Ostrava vyplývá, že stěžovatel pro těžký zdravotní stav není nyní schopen výslechu, a zlepšení zdravotního stavu lze očekávat výhledově s tím, že je vhodné kontaktovat ošetřujícího lékaře za dva týdny. K posouzení zdravotních následků dopravní nehody na poškozeného byl policejním orgánem přibrán znalec MUDr. I. D., který v posudku ze dne 14. 11. 2000 konstatoval, že při přijetí na Neurochirurgickou kliniku byl stěžovatel v komatu. Současný celkový stav stěžovatele je vážný, přičemž průměrná doba léčení utrpěného poranění překročí 4 měsíce. Současně s obžalobou doporučila státní zástupkyně před nařízením hlavního líčení ověřit zdravotní stav stěžovatele. Při prvním hlavním líčení konaném dne 10. 1. 2002 byl přítomen syn stěžovatele, který uvedl, že se s nárokem na náhradu škody nepřipojuje a ani stěžovatel mu v tomto směru nic nesdělil a nezplnomocnil ho k tomu. Dále uvedl, že po hospitalizaci na neurologii byl stěžovatel převezen do psychiatrické léčebny, kde byl asi půl druhého měsíce a domů si ho přivezli před Vánoci 2000. V roce 2001 byl na rehabilitaci a byl mu přiznán invalidní důchod s ohledem na zranění mozku. Z psychického hlediska vyžaduje stěžovatel neustálý dohled, zapomíná, má ztrátu orientace, na dopravní nehodu si nevzpomíná. V důsledku této výpovědi byl MUDr. I. D. vyzván k doplnění - aktualizaci - posudku, který byl proveden 27. 2. 2003. Z něj vyplývá, že stěžovatel není schopen sám odejít z domova a je odkázán na celodenní péči druhé osoby. Je schopen pouze základní péče o svou osobu, jeho stav je dlouhodobě nepříznivý a byla mu přiznána plná invalidita. Stěžovatel převzal rozsudek soudu prvého stupně 15. 3. 2004, přičemž již dne 8. 3. 2004 byla soudu doručena plná moc, kterou stěžovatel dne 1. 3. 2004 udělil advokátce JUDr. Zdeňce Riedlové. Odvolání proti rozsudku soudu prvého stupně podal pouze státní zástupce, a to do výroku o trestu. Stěžovatel sám podáním ze dne 9. 8. 2004 "požádal o zrušení rozsudku soudu prvého stupně a o vrácení věci státnímu zástupci k došetření". K tomuto podání je připojeno rozhodnutí Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 3. 8. 2001, kterým byl stěžovateli přiznán plný invalidní důchod, propouštěcí zpráva Neurochirurgické kliniky Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě ze dne 11. 10. 2000 z níž vyplývá, že stěžovatel byl při přijetí dne 19. 9. 2000 v komatu, propouštěcí zpráva Neurologické kliniky Fakultní nemocnice s poliklinikou v Ostravě ze dne 31. 1. 2002 z níž vyplývá, že při přijetí dne 22. 1. 2002 byl stěžovatel po psychické stránce lucidní, orientován všemi směry a spolupracoval, měl nepochybně psychoorganický syndrom a byl zabíhavý, záznam Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 8. 4. 2002 o jednání o posouzení zdravotního stavu stěžovatele, v němž MUDr. T. uvedla, že má stěžovatel hrubé poruchy orientace, a podle sdělení jeho manželky má ztrátu paměti, a záznam o jednání Okresní správy sociálního zabezpečení v Ostravě ze dne 30. 9. 2002 o jednání o posouzení zdravotního stavu stěžovatele, v němž MUDr. T. uvedla, že stěžovatel potřebuje při sebeobsluze pomoc, neboť je schopen jen základní sebepéče, staropaměť se ostrůvkovitě vrací, trpí poruchami vštípivosti, retencí paměti, a poruchou orientace.

Návrh stěžovatele na provedení důkazu znaleckým posudkem k tvrzení o svém nepříznivém zdravotním stavu od počátku trestního řízení proti D. K. byl zamítnut pro nadbytečnost, protože všechny pro věc podstatné skutečnosti jsou dostatečně patrné ze spisu Okresního soudu v Ostravě, sp. zn. 8 T 8/2001.

Ústavní soud již judikoval dříve, že z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu tyto zásady neporušuje a žádné základní právo na "satisfakci" za způsobený trestný čin v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá (usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení, Sv. 7. str. 345., viz též usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 Sv. 14. str. 291). Tímto způsobem tedy bylo dovozeno, že poškozený nemá základní právo na to, aby byl trestně stíhán ten, kdo mu škodu způsobil. Tento názor lze mít za východisko i pro závěr, že pokud má poškozený v trestním řízení určitá práva, vyplývající z norem v oblasti jednoduchého práva, nejedná se o základní práva zaručená ústavním pořádkem.

Práva poškozeného v trestním řízení úzce souvisejí se zahájením a vedením trestního řízení. Pokud jde o práva podle § 43 odst. 1 tr. ř., tedy právo činit návrhy na doplnění dokazování, nahlížet do spisů, zúčastnit se hlavního líčení a veřejného zasedání konaného o odvolání a před skončením řízení se k věci vyjádřit, jakož i jakákoliv další práva, která nesouvisejí přímo s právem poškozeného na náhradu škody způsobené mu trestným činem, nejedná se o základní práva, tedy o práva s ústavně právním kontextem. V trestním řízení totiž nejde o právo a věc poškozeného, či jakékoliv jiné fyzické a právnické osoby (tak jak to vyplývá z čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny), ale o právo a věc státu (čl. 80 odst. 1 Ústavy České republiky), aby bylo stíháno a odsuzováno jednání, které zákon označuje za trestné. Ústavní soud zakotvení těchto práv poškozeného do trestního řádu chápe jako beneficium legis dané zákonodárcem, vycházející ze základního účelu trestního řízení, tedy aby trestné činy byly náležitě zjištěny a jejich pachatelé podle zákona spravedlivě potrestáni s tím, aby působilo k upevňování zákonnosti, k předcházení a zamezování trestné činnosti, k výchově občanů v duchu důsledného zachovávání zákonů a pravidel občanského soužití i čestného plnění povinností ke státu a společnosti. Proto je ústavní stížnost, pokud jí byly namítáno porušení těchto práv poškozeného, zjevně neopodstatněná.

Řízení o nároku na náhradu škody je v trestním řízení řízením adhezním. Pokud by nebylo vedeno trestní řízení, neměly by orgány činné v trestním řízení žádnou pravomoc o náhradě škody poškozeného rozhodovat. Na druhé straně se nároku na náhradu škody lze domáhat samostatně pořadem věcí občanskoprávních, který má v těchto věcech přednost. Přednost občanskoprávního řízení o nároku poškozeného na náhradu škody vyplývá jednak výslovně z § 44 odst. 3 tr. ř., a logicky dále z toho, že soudy ve věcech trestních nemají absolutní povinnost vždy nárok na náhradu škody přiznat, ale mají právo odkázat poškozeného s tímto nárokem na pořad věcí občanskoprávních (§ 228 a 229 tr. ř.). Z toho je tedy zřejmé, že nemůže dojít k zásahu do základních práv, pokud o nároku na náhradu škody není v trestním řízení rozhodnuto, respektive pokud nejsou práva poškozeného ve vztahu k tomuto nároku naplněna. Každému poškozenému totiž svědčí samostatné právo domáhat se podáním žaloby svého práva na náhradu škody u soudu. To stále platí, a to zcela, i na případ stěžovatele. Tento prostředek k ochraně svého práva stěžovatel nevyužil, a proto je ústavní stížnost v této části nepřípustná, a to z důvodu podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon").

Ústavní soud se konečně neztotožňuje s názorem stěžovatele, že státní zastupitelství bylo způsobilé vyvolat řízení o omezení či zbavení jeho způsobilosti k právním úkonům, a že vedení tohoto řízení bylo namístě. Státní zastupitelství je totiž podle § 35 odst. 1 písm. e) o. s. ř. oprávněno do takovéhoto řízení vstoupit v případě, že je již zahájeno, ale nemá právo je samo zahájit. Iniciovat takové řízení, které může ex offo zahájit opatrovnický soud, by spíše v daném případě měla ta zdravotnická zařízení, která o stěžovatele po nehodě pečovala. Z dikce § 10 obč. z. ale vyplývá, že ke zbavení resp. omezení způsobilosti fyzické osoby k právním úkonům může dojít jen pro duševní poruchu, která není jen přechodná. Na úraz hlavy, utrpěný v důsledku dopravní nehody, jakož i na jeho léčení, rozhodně nelze hledět jako na duševní poruchu, která není jen přechodná. Proto má Ústavní soud zato, že § 45 tr. ř. míří spíše na jiné případy, než je tento, a je nešťastné, že trestní řád ve vztahu k poškozenému postrádá úpravu obsaženou v § 29 odst. 3 o. s. ř., která na daný případ dopadá přímo.

Jako obiter dictum Ústavní soud poukazuje na to, že postupem orgánů činných v trestním řízení, konkrétně policejního orgánu a soudu prvého stupně byl zcela zjevně porušen trestní řád. Tyto orgány totiž stěžovatele nikdy nijak neuvědomily o tom, že vedou řízení, a proto jej nemohly ani poučit o jeho právech, a poskytnout mu jakoukoliv možnost k jejich uplatnění. Stěžovatel se tak poprvé o vedení řízení dozvěděl tehdy, kdy mu byl doručen rozsudek soudu prvého stupně. Je zřejmé, že v posuzovaném případě bylo nutné vycházet z toho, že se zdravotní stav stěžovatele bude v průběhu řízení vyvíjet, z čehož vyplývá i možnost, že stěžovatel bude schopen vypovídat v pozici svědka a uplatňovat práva v pozici poškozeného. Jak však bylo shora vyloženo, neznamená toto vážné procesní pochybení zároveň porušení základních práv stěžovatele, tak jak jsou zaručena ústavním pořádkem.

Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, a to v části namítající zásah do práva domáhat se v trestním řízení náhrady škody jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, a v části týkající se zásahu do ostatních práv poškozeného v trestním řízení jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. května 2005

JUDr. Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.