II. ÚS 449/05
II.ÚS 449/05 ze dne 19. 1. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti M. K., právně zastoupeného Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2005, sp. zn. 89 T 61/2004, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2005, sp. zn. 7 To 288/2005,takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění
Ústavní stížností zaslanou Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných usnesení, neboť má za to, že obecné soudy svým postupem zasáhly do jeho základních práv a svobod garantovaných ustanovením čl. 8 odst. 2, odst. 5, čl. 36 odst. 1, 2, a čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a také čl. 6 odst. 3 písm. b), c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 7. 2005 byl stěžovatel vzat do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. c) trestního řádu. Proti tomuto usnesení podal ihned po jeho vyhlášení stížnost, která byla krajským soudem zamítnuta jako nedůvodná.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že písemné vyhotovení napadeného usnesení městského soudu bylo obhájci stěžovatele doručeno dne 26. 7. 2005. Krajský soud v Brně však o stížnosti rozhodl již dne 21. 7. 2005. Stěžovatel tedy nemohl svoji stížnost řádně odůvodnit, protože před rozhodnutím krajského soudu neměl možnost se obeznámit s písemným odůvodněním vzetí do vazby, a proto s ním jeho obhájce v odůvodnění stížnosti nemohl kvalifikovaně polemizovat. Tím bylo podle jeho názoru porušeno právo na obhajobu, neboť mu orgány činné v trestním řízení v rozporu s § 33 odst. 4 trestního řádu neposkytly plnou možnost uplatnění práva na obhajobu při rozhodování o vazbě. Ze shora uvedených důvodů navrhuje stěžovatel obě napadená rozhodnutí zrušit.

Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti a nic nebrání posouzení její důvodnosti.

Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.

Z obsahu ústavní stížnosti, předložených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že na stěžovatele byla dne 4. 5. 2005 podána k Městskému soudu v Brně obžaloba pro trestný čin krádeže podle § 247 odst. 1 písm. b), e) trestního zákona, spáchaný ve spolupachatelství podle § 9 odst. 2 trestního zákona. Dne 15. 10. 2004 byly na straně obžalovaného shledány důvody vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu. Tehdy však soud přijal písemný slib obžalovaného a složenou peněžitou záruku, vyslovil dohled probačního úředníka nad obžalovaným, který byl proto ponechán na svobodě. Protože však náhrady vazby neplnily svůj účel, rozhodl dne 4. 7. 2005 Městský soud v Brně při hlavním líčení, že se obžalovaný bere do vazby z důvodu uvedeného v § 67 písm. c) trestního řádu. Usnesení bylo vyhlášeno v průběhu hlavního líčení za přítomnosti jak obžalovaného, tak jeho obhájce Mgr. Marka Sedláka. V protokolu o hlavním líčení se dále uvádí, že obžalovanému byly sděleny důvody rozhodnutí a bylo dáno poučení. Po poučení a po poradě s obhájcem obžalovaný podal proti usnesení stížnost. Ze spisu dále vyplývá, že opis usnesení Městského soudu v Brně byl doručen stěžovateli dne 22. 7. 2005 a obhájci dne 26. 7. 2005.

Předkládací zpráva Krajskému soudu v Brně jako soudu stížnostnímu byla Městským soudem v Brně předána dne 20. 7. 2005 se sdělením, že na den 27. 7. 2005 je nařízeno hlavní líčení. Krajský soud projednal stížnost v neveřejném zasedání dne 21. 7. 2005 a přijal usnesení, jímž stížnost proti usnesení městského soudu zamítl. V odůvodnění usnesení uvedl, že stížnost byla podána včas, avšak nebyla blíže odůvodněna. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry městského soudu.

Podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v kritice procesního postupu stížnostního soudu, který projednal jeho stížnost proti usnesení Městského soudu v Brně dříve, než bylo toto usnesení doručeno jeho obhájci.

V § 135 trestního řádu je upraveno vyhlášení usnesení, na něž se jinak přiměřeně užije ustanovení § 128 trestního řádu o vyhlášení rozsudku. Vyhlášení usnesení představuje vedle doručení opisu rozhodnutí jednu z forem oznámení usnesení (§ 137 odst. 1 trestního řádu). Vyhlašují se pouze ta usnesení, která byla učiněna soudem v některé z forem jeho zasedání nebo která byla učiněna kterýmkoli orgánem činným v trestním řízení (včetně soudu) při úkonu (úkonu trestního řízení). V daném případě bylo usnesení městského soudu vyhlášeno při hlavním líčení dne 4. 7. 2005, kterého se účastnil jak stěžovatel, tak jeho obhájce. Tímto vyhlášením tak bylo usnesení oznámeno podle § 137 odst. 1 a 3 trestního řádu, a třídenní lhůta k podání stížnosti proti takovému rozhodnutí se počítala od tohoto oznámení (§ 143 odst. 1 trestního řádu).

Námitky, podle nichž bylo stěžovateli upřeno právo na obhajobu tím, že krajský soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu ještě před jeho doručením obhájci stěžovatele, a ten neměl možnost stížnost kvalifikovaně doplnit, nemohou obstát. Důvody rozhodnutí městského soudu o uvalení vazby na stěžovatele byly při jeho vyhlašování sděleny, to že obhájce neměl možnost před rozhodnutím o stížnosti sdělit soudu kvalifikované důvody pro její podání, nemělo vliv na přezkoumání správnosti tohoto rozhodnutí. V tomto případě se uplatňuje tzv. omezený revizní princip, a zákonem nejsou stanoveny ani striktní formální požadavky na obsahovou náplň tohoto opravného prostředku, zejména není nezbytné, aby stížnost byla odůvodněna. Z ustanovení § 147 trestního řádu plyne, že stížnostní orgán (soud) přezkoumá z podnětu stížnosti všechny výroky napadeného usnesení ze všech hledisek přicházejících v úvahu, ať již byly stížností napadeny nebo nikoli, stejně jako správnost postupu řízení, které předcházelo napadenému usnesení. Stížnostní orgán je povinen přezkoumat napadené usnesení v celé jeho šíři a nemůže se omezit jenom na event. námitky uplatněné stěžovatelem. Tak tomu bylo i v posuzovaném případě, což vyplývá i z obsahu odůvodnění usnesení Krajského soudu v Brně.

Přestože argumentace stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti se týká pouze shora již rozvedeného procesního postupu krajského soudu, Ústavní soud s ohledem na formulaci petitu ústavní stížnosti přezkoumal obě napadená rozhodnutí obecných soudů i z hlediska obsahového.

V konkrétní věci, resp. v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů, je Ústavní soud oprávněn zasáhnout tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku. Ústavní soud si je ovšem vědom, že to jsou především obecné soudy, které jsou povolány k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" vztahujících se k důvodům vazby, a které při důkladné znalosti skutkových okolností, jakož i důkazní situace mají povinnost v každém stádiu trestního řízení posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak.

Ohledně institutu vazby, resp. právního obsahu vazby jako takové, se Ústavní soud již v minulosti ve své judikatuře vyjádřil, že jeho obsah představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Takové omezení za podmínky presumpce neviny slouží orgánům činným v trestním řízení uskutečnit a ukončit toto řízení, jehož primárním účelem přitom není jenom "spravedlivé potrestání pachatele", ale i "fair proces" (srov. Pl. ÚS 4/94, Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., Praha, C. H. Beck 1995, str. 57).

Ústavní soud na základě přezkoumání napadených rozhodnutí shledal, že mezi skutkovými zjištěními o osobě stěžovatele a právními závěry obecných soudů stran tzv. uvalení vazby předstižné neexistuje extrémní rozpor, který by odůvodňoval zásah Ústavního soudu. Všechny skutečnosti objektivní povahy, tj. skutečnosti nasvědčující spáchání skutků, pro něž bylo zahájeno trestní stíhání a podána obžaloba, počet útoků, opakování majetkové trestné činnosti, dosavadní způsob života a přístup k probíhajícímu trestnímu řízení obecné soudy náležitě vyhodnotily a právní závěry, k nimiž dospěly, se Ústavnímu soudu jeví jako přiléhavé. V daném případě se proto Ústavnímu soudu jeví současné trvání omezení osobní svobody stěžovatele z důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu přípustným z pohledu ústavněprávních kautel obsažených v trestním procesu, tj. že omezení osobní svobody stěžovatele odůvodněné dle § 67 písm. c) trestního řádu je ve vztahu proporcionality k ústavně konformnímu veřejnému zájmu na účinném stíhání trestné činnosti.

Na základě výše uvedených skutečností proto Ústavnímu soudu nezbylo než ustavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. ledna 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.