II. ÚS 439/05
II.ÚS 439/05 ze dne 1. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatele V. J., zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem nám. Palackého 354, Vizovice, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 2 To 78/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, t a k t o :

Návrh se o d m í t á .

O d ů v o d n ě n í :

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Vrchního soudu v Praze uvedené v záhlaví. Tvrdí, že jím bylo porušeno jeho ústavní právo na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1, 2 a 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhl, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Z předloženého spisového materiálu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 5 T 2/2005, Ústavní soud zjistil, že usnesením policejního rady Útvaru odboru odhalování, dokumentace závažné trestné činnosti a strategické analýzy organizovaného zločinu Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Praha 1, ze dne 15. 12. 2003, ČTS: ÚOOZ 146/V7-2003, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a J. U., O. P. a P.Z.) pro podezření ze spáchání trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1, 2 písm. a), b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), a trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1, 2 písm. a), b), d) trestního zákona spáchaného ve spolupachatelství ve smyslu § 9 odst. 2 trestního zákona. Podle závěrů usnesení odůvodněné skutečnosti nasvědčovaly tomu, že jmenovaní společně s dalšími dosud neustanovenými osobami po předchozí domluvě dne 2. 7. 2003 kolem 17,45 hod. vylákali poškozené Ing. R. K. a L. M. do rodinného domu bez č.p. na ulici Konopišťská v obci Šestajovice (následně orgány činné v trestním řízení zjistily, že se jedná o stěžovatelův byt), za účelem nákupu koberců, kde vůči poškozeným užili fyzického násilí, zejména proti Ing. K., kterého údery pěstí do břicha, zad a ledvin donutili podepsat příjmový doklad o prodeji koberců v hodnotě 1.050.000,- Kč, aniž by od stěžovatele uvedenou částku poškozený obdržel, dále jej donutili podepsat dvě smlouvy, dodací list a směnku na částku 1.970.000,- Kč ve prospěch J. U. se splatností 5. 7. 2003. Poškozeným dále měly být odcizeny v usnesení blíže specifikované věci a stěžovatel si měl neoprávněně ponechat koberce v hodnotě 1.730.000,- Kč jako zástavu za zaplacení uvedené směnky.

Téhož dne bylo dalším usnesením policejního rady zahájeno trestní stíhání stěžovatele (a O. P., V. M. a M. M.) pro podezření ze spáchání pokusu trestného činu vydírání podle § 8 odst. 1 k § 235 odst. 1, 2 písm. a), b) trestního zákona. Podle tehdy zjištěných skutečností byl totiž dostatečně odůvodněn závěr, že v době od začátku měsíce srpna 2003 do 23. 8. 2003 na telefonickou žádost stěžovatele ze dne 17. 8. 2003 v 15,18 hod. M. M. zjednal O. P. a V. M. a další dosud neustanovené osoby k tomu, aby sledovali poškozeného M. P. v úmyslu jej fyzicky napadnout a násilím odvléci do blíže neustanoveného bytu, kde se měl zdržovat stěžovatel, a tam jej násilím nutit, aby neobtěžoval nynější přítelkyni stěžovatele - L. K., bývalou ženu poškozeného, se kterou měl mít poškozený neurovnané vztahy ohledně vydávání nezletilého syna P. K. k návštěvám, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo, neboť poškozený přivolal policii.

Okresní soud Praha-východ rozhodl usnesením ze dne 17. 12. 2003, sp zn. Nt 595/2003, o vzetí stěžovatele (a dalších obviněných) do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") s tím, že vazba se započítává dnem a hodinou zadržení, tj. ode dne 15. 12. 2003 od 06,15 hodin. Nabídnutou peněžitou záruku, písemný slib stěžovatele ani záruku M. K. soud nepřijal.

O setrvání stěžovatele ve vazbě bylo do vydání napadeného usnesení opakovaně rozhodováno Okresním soudem Praha-východ a Krajským soudem v Praze, jeho žádosti o propuštění však byly vždy zamítnuty, resp. vždy bylo rozhodnuto o jeho ponechání ve vazbě.

Výše uvedené orgány shodně došly k závěru, že jsou dány důvody vazby uvedené v § 67 písm. b), c) trestního řádu, následně důvod vazby uvedený v ustanovení § 67 písm. b) trestního řádu odpadl. Důvodnou obavu, že by stěžovatel opakoval trestnou činnost, pro níž je stíhán, či dokončil trestný čin, o nějž se pokusil [§ 67 písm. c) trestního řádu], soudy spatřovaly ve skutkových zjištěních, která nasvědčovala tomu, že se stěžovatel měl v krátké časové návaznosti dopustit dvou závažných úmyslných trestných činů obdobného charakteru a že právě z podnětu stěžovatele mělo k oběma stíhaným skutkům dojít. Vzhledem k tomu, že stěžovatel měl zřejmě vůdčí roli ve skupině stíhaných osob a vzhledem ke způsobu, jakým měl stěžovatel v obou případech jednat, soud dospěl k závěru, že nelze důvodně očekávat, že by dosavadní pobyt ve vazbě měl na stěžovatele dostatečně korektivní účinek, aby důvody předstižné vazby byly eliminovány. Dne 7. 10. 2004 státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-východ podal na stěžovatele (a na J. U., P. Z., V. M. a M. M.) obžalobu pro výše uvedené trestné činy.

Čtyři z výše uvedených usnesení obecných soudů týkající se trvání vazby napadl dvěma ústavními stížnostmi spoluobžalovaný stěžovatele, M. M., jenž je držen ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu. Ústavní soud o nich rozhodl dne 29. 6. 2004 a dne 3. 8. 2005 tak, že obě ústavní stížnosti odmítl jako zjevně neopodstatněné (usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 96/04 a sp.zn. I. ÚS 5/05).

Krajský soud v Praze rozhodl usnesením ze dne 13. 5. 2005, sp.zn. 5 T 2/2005, o tom, že se žádost stěžovatele o propuštění z vazby zamítá. Nabídku záruky M. K., písemný slib stěžovatele ani peněžitou záruku soud nepřijal. Neshledal ani podmínky pro nahrazení vazby dohledem probačního úředníka. Stížnost stěžovatele Vrchní soud v Praze napadeným usnesením ze dne 8. 6. 2005, sp.zn. 2 To 78/2005, zamítl jako nedůvodnou.

Stěžovatel napadl rozhodnutí vrchního soudu projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh řízení i závěry, k nimž soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí stran existence zákonných předpokladů pro další omezení osobní svobody stěžovatele dospěl. Namítá, že přítomnost vazebního důvodu uvedeného v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu nebyla řádně odůvodněna. Připomíná judikaturu Ústavního soudu, podle níž je obecný soud povinen ve svém rozhodnutí dostatečně zřejmým způsobem vyložit, z jakých důkazů a z jakých prokázaných skutečností rozhodnutí vychází a na jakých procesních úvahách spočívá. Rozhodnutí obecných soudů v jeho věci je podle jeho názoru odůvodněno velmi stroze a tedy nedostatečně. Nejsou z něj patrny konkrétní okolnosti, které nutnost omezení jeho osobní svobody dokládají. Připomíná, že v posuzovaném trestním řízení byl navíc rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 22. 6. 2005, sp.zn. 5 T 2/2005, odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání pět a půl roku nepodmíněně.

V závěru ústavní stížnosti stěžovatel odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle níž, nebylo-li rozhodnutí o vazbě vydáno po slyšení stěžovatele, v jehož rámci by se mohl vyjádřit ke konkrétním důvodům vazby, došlo k dotčení jeho ústavně zaručených práv. Vzhledem k tomu, že stěžovatel, jak uvádí, nebyl při rozhodování o dalším trvání vazby obecným soudem slyšen, domnívá se, že od vydání napadeného usnesení je držen ve vazbě nezákonně.

Ústavní soud vyzval podle ustanovení § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud Praze, aby se, jako účastník řízení, k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Účastník uvedl, že ohledně naplnění důvodu vazby stěžovatel opakuje argumenty, které uplatnil již v průběhu trestního řízení. Vrchní soud je přesvědčen, o tom, že důvody pro vazbu předstižnou jsou v odůvodnění usnesení obecných soudů konkretizovány dostatečně. Navrhuje proto, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zamítl.

Podstatu stěžovatelovy argumentace namířené proti napadenému usnesení Vrchního soudu v Praze spatřuje Ústavní soud v tvrzení, že soud řádně nezdůvodnil existenci vazebního důvodu. Stěžovatel má za to, že tím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo dle článku 8 odst. 5 Listiny.

Ústavní soud připomíná, že k výkladu zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby jsou především povolány obecné soudy, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace musí v kterémkoli stádiu trestního řízení svědomitě posoudit, zda je další trvání vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do těchto úvah a rozhodnutí, plynoucích ze skutkových zjištění, jež jsou známa v době rozhodování o vazbě, je Ústavní soud podle své ustálené judikatury oprávněn zasáhnout jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

K samotným důvodům vazby, jejichž existenci jsou orgány činné v trestním řízení povinny zkoumat v každém stádiu trestního stíhání, je nutno uvést, že nemohou zcela jednoznačně určit, zda nastane následek, který je obsažen v ustanovení § 67 trestního řádu. Jak Ústavní soud uvedl ve svých dřívějších rozhodnutích nelze při rozhodování o vzetí obviněného do vazby, resp. při rozhodování o jejím dalším trvání, požadovat, aby soudce určil některý z uvedených následků. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností je nezbytný při meritorním rozhodování soudu, ale není ve většině případů reálný při rozhodování o vazbě, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy je již jisté, že obviněný uprchne, skutečně začne ovlivňovat svědky nebo spoluobviněné či si bude počínat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu. Při rozhodování o vazebních důvodech je ovšem nutno označit a odůvodnit právem požadované konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu. V daném případě to platí pro obavu zmiňovanou v § 67 písm. c) trestního řádu, tj., že obviněný, resp. obžalovaný, bude opakovat trestnou činnost, pro níž je stíhán, či dokoná trestný čin, o který se pokusil.

Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí shora popsaným ústavním požadavkům dostálo. Jak konstatoval stížnostní soud, v dané fázi trestního řízení vedeného proti stěžovateli, podle dosud provedeného dokazování nadále trvá podezření, že stěžovatel spáchal trestné činy, pro něž byla dne 7. 10. 2004 podána na něj obžaloba.

Ústavní soud nespatřuje ve vydání napadeného rozhodnutí libovůli soudu, jež by spočívala v nedostatečném odůvodnění či neurčitosti označeného vazebního důvodu dle § 67 písm. c) trestního řádu. Obecné soudy při svých úvahách vycházely z obsáhlého šetření orgánů činných v trestní řízení, z něhož vyplynula zjištění umožňující závěr o existenci konkrétních skutečností zakládající důvodnou obavu, že se stěžovatel zachová způsobem uvedeným v citovaném ustanovení trestního řádu. Skutková zjištění, že stěžovatel se měl opakovaně dopustit závažné úmyslné trestné činnosti v rámci skupiny osob společně trestně stíhaných, že úmyslná trestná činnost násilného charakteru byla ostatními osobami zřejmě páchána na stěžovatelův popud a že stěžovatel zřejmě popsaným způsobem opakovaně řešil konflikty s lidmi ze svého okolí, odůvodňují podle názoru obecných soudů i nadále obavu, že by se stěžovatel na svobodě obdobné trestné činnosti dopouštěl znovu. Všechny zmíněné skutečnosti mají konkrétní podtext a lze je považovat za velmi závažné. Uvedené závěry nelze ani z hlediska ústavnosti úspěšně zpochybňovat.

Stěžovatel dále připomíná judikaturu Ústavního soudu týkající se ústního slyšení při rozhodování o dalším trvání vazby, konkrétně uvádí nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04. Tvrdí, že v rámci řízení o jeho žádosti o propuštění z vazby jej obecné soudy nevyslechly, čímž porušily jeho ústavně zaručená práva. Vazba je proto podle jeho názoru dále nezákonná. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně konstatoval, že právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost trvání vazby, patří mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení týkajícího se omezení osobní svobody (srov. nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 573/02, nález sp.zn. I. ÚS 161/04). Ústavní soud nicméně ve svých rozhodnutích rovněž konstatoval, že tyto dva uvedené nálezy Ústavního soudu ani v nich obsaženou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva nelze interpretovat tak, že absence ústního slyšení v řízení, ve kterém je rozhodováno o dalším trvání vazby, sama o sobě znamená vždy porušení ústavně zaručených práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 515/04, sp.zn. II. ÚS 515/04). Tento závěr přitom není v rozporu s právním názorem vysloveným v uvedených dvou nálezech Ústavního soudu, neboť z konkrétních okolností případů (sp.zn. I. ÚS 573/02, a sp.zn. I. ÚS 161/04) dospěl k závěru, že pokud by stěžovatelé měly dánu možnost v rámci ústního slyšení reagovat na tvrzený vazební důvod, jeho existenci by snadno při ústním slyšení vyvrátili. Ústavní soud dále ve své judikatuře konstatoval, že nelze mít výhrady proti postupu soudu rozhodujícímu ve vztahu k existujícím konkrétním vazebním důvodům bez slyšení stěžovatele v případech, kdy konkrétní námitka, jejíž prokázání by reálně mohlo opodstatněnost vazby zvrátit, nebyla uplatněna (srov. usnesení Ústavního soudu sp.zn. IV. ÚS 239/04).

Ústavní soud následně svůj názor korigoval v nálezu sp.zn. Pl. ÚS 45/04, na nějž stěžovatel odkazuje, když shledal, že "podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby."

Ústavní soud uzavírá, že český trestní řád neobsahuje žádné ustanovení, které by zakotvovalo právo obviněného na osobní výslech při rozhodování soudu o žádosti obviněného o propuštění z vazby dle § 72 odst. 3, ani při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce, který rozhodl dle § 71 odst. 3, případně odst. 4, tak, že se obviněný ponechává ve vazbě, a ani při rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění z ní dle § 71 odst. 5, případně odst. 6. Ústavní soud však ve své judikatuře dospěl k závěru, že tato ustanovení trestního řádu nelze vykládat izolovaně, nýbrž v kontextu práv zaručených Úmluvou, v tomto případě zejména s ohledem na její čl. 5 odst. 4. Vzhledem k tomu, a s přihlédnutím k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, proto Ústavní soud shledal, že při rozhodování soudu v těchto případech patří ústní slyšení mezi základní institucionální záruky spravedlnosti řízení. Ústavní soud nicméně ve své judikatuře zastává názor, že nutnost osobního výslechu není automaticky daná ve všech případech.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost stěžovatele je, pokud jde o jeho námitku absence osobního slyšení, zjevně neopodstatněná. Pokud stěžovatel namítá absenci osobního slyšení při rozhodování o vazbě, Ústavní soud považuje za nutné v souladu se svou shora uvedenou judikaturou zdůraznit, že absence takovéhoto slyšení neznamená vždy automaticky porušení ústavně zaručených práv a svobod, nýbrž každý případ je nutno posuzovat individuálně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, včetně toho zda stěžovatel vznesl požadavek, aby mu bylo umožněno být před rozhodnutím soudu osobně slyšen, a tento požadavek splňoval určité kvalitativní náležitosti.

V daném případě ze spisu obecného soudu nevyplývá, že by stěžovatel osobní slyšení v řízení o dalším trvání jeho vazby požadoval, ani že by v této souvislosti uvedl konkrétní námitky, jejichž prokázání by, ve vztahu k existujícímu konkrétnímu vazebnímu důvodu, reálně mohlo v rámci slyšení vyvrátit konkrétní důvod opodstatňující vazbu. Rovněž ve své stížnosti proti usnesení soudu prvého stupně nežádal o osobní slyšení před stížnostním soudem a neuvedl žádnou skutečnost, pro kterou by slyšen být měl. Proto Ústavní soud neshledal v postupu soudů nedostatky, které by porušovaly základní práva stěžovatele.

S poukazem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. prosince 2005


Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.