II. ÚS 437/05
II.ÚS 437/05 ze dne 6. 12. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud ČR rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti stěžovatele D. P., zastoupeného Mgr. Danielem Novotným, advokátem se sídlem v Jičíně, Denisova 504, proti pravomocnému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2005 sp. zn. 49 Nt 1/2005 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005 sp. zn. 7 To 52/2005, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 28. července 2005 (doplněnou 8., 15. a 23. srpna 2005, 9. září 2005, 4. a 17. října 2005), se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. dubna 2005 (49 Nt 1/2005-19), kterým zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. května 2005 (7 To 52/2005), jímž byla zamítnuta stížnost proti shora uvedenému rozhodnutí.

Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného se stanovisky a závěry stěžovatele pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení jeho ústavně garantovaných práv došlo tím, že obecné soudy - stručně řečeno - nevyhověly jeho návrhu na povolení obnovy řízení i přesto, že má k dispozici nový důkaz, který ještě nebyl v řízení proveden.

Stěžovatel se domáhal svého práva slyšet na svou obhajobu svědky a tvrdil, že toto právo mu bylo upřeno. Hlavní svědci v celé kauze byli pouze poškození a stěžovatel tvrdil, že měl právo, aby byli slyšeni i svědci v jeho prospěch. Navrhovaná svědectví byla především výslech starosty obce Jiříkov, který by se mohl vyjádřit k okolnostem střelby kritického dne a k počtu (dvanácti) zástřelů ve zdi městského úřadu. Tímto důkazem by vyšlo najevo, že v místě musel střílet i někdo jiný, jelikož maximální kapacita zbraně stěžovatele byla 15 nábojů (14 nábojů + 1 v komoře) a stěžovatel podle odsuzujícího rozsudku střílel po poškozených stojících kolem něj, nikoli jedním směrem.

Další svědek J. O. by mohl podat svědectví o důvodu útoku a o jeho iniciátorech. V. Z., jako bývalý obchodní partner, byl stěžovatelem navrhován jako velmi důležitý svědek, který si zaplatil odstranění stěžovatele. Dalším svědkem měl být P. D., měl svědčit o aktivitách stěžovatele ve společnosti ČEPRO, a.s., jež mohl současně potvrdit, že bylo stěžovateli ze strany ČEPRO, a.s. a V. Z. vyhrožováno fyzickou likvidací. Navržené svědectví by podpořilo obhajobu stěžovatele, která směřovala k nutné obraně.

Stěžovatel tvrdil, že těmito rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo - právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva"), jež každému, kdo je obviněn z trestného činu, garantuje právo vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě. Vyslechnutím svědků "proti" stěžovateli a nevyslechnutím svědků "ve prospěch" stěžovatele bylo dosaženo nerovnováhy a celý proces se stal nespravedlivým ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Právo na spravedlivý proces je přitom jedno ze základních práv příslušejících každému občanu demokratického státu. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jeho stížnosti vyhověl a napadená rozhodnutí zrušil.

II.

K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis Krajského soudu v Ústí nad Labem (49 Nt 1/2005), který obsahuje i spisový materiál Vrchního soudu v Praze (7 To 52/2005), z něhož se podává následující:

Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10, března 2003 (49 T 48/2002) potvrzeným usnesením Vrchního soudu v Praze dne 3. června 2003 (7 To 54/03), stěžovatel byl uznán vinným pokusem trestného činu vraždy dle ust. § 8 odst. 1 tr. zák., § 219 odst.1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle § 185 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 14 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Rozsudkem bylo rovněž rozhodnuto o zabrání pistole a o uložení povinnosti stěžovatele k náhradě škody. Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 23. října 2003 (7 Tdo 1090/2003) odmítl dovolání stěžovatele jako zjevně neopodstatněné dle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu.

Ústavní soud si vyžádal od účastníků řízení (Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze) vyjádření k ústavní stížnosti. (§ 42 odst. 4 a § 76 odst. 1, 2 zákona o Ústavním soudu).

K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Ústí nad Labem Mgr. Ondřej Peřich (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu) a to tak, že uvedl, že dle jeho názoru tvrzení stěžovatele uplatněná v ústavní stížnosti jsou totožná s těmi, která uváděl v řízení na povolení obnovy řízení i před odvolacím soudem. Dále v podrobnostech odkázal na odůvodnění napadených rozhodnutí, neboť tvrzení stěžovatele jsou pouhým opakováním již dříve uvedeného. Účastník řízení nesdílí názor stěžovatele co do porušení jeho práv, a proto navrhl zamítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.

Vrchní soud v Praze se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedkyní senátu JUDr. Jaroslavou Maternovou (§ 30 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), jako účastník řízení. V zásadních směrech odkázala na odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž neshledala ani v současné době žádných důvodů, proč by mělo dojít v souvislosti s ústavní stížností stěžovatele ke změně rozhodnutí stížnostního soudu. Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti nevznesla a současně dle § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu udělila souhlas s upuštěním od ústního jednání.

III.

Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí soudů z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí Ústavní soud neopíral o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebudou zaslána k jeho replice.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá především dotčení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, zaručeného mu zejména čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to v souvislosti se zamítnutím jím navrhovaných nových důkazů, jakož i s hodnocením důkazů v řízení o obnově obecnými soudy. Zmíněný čl. 36 odst. 1 Listiny stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu, čímž se rozumí, že obecným soudům je svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Při tomto rozhodování je soudce vázán zákonem (čl. 95 odst. 1 Ústavy) a při výkonu své funkce je nezávislý (čl. 82 Ústavy). Pokud obecné soudy postupovaly v dané věci v souladu s ustanoveními trestního řádu, jež upravují průběh řízení o návrhu na povolení obnovy řízení a svůj postup řádně odůvodnily, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl ve svém celku nespravedlivý. Rozsah práva na spravedlivý proces, zaručený v čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny, není přitom možno vykládat tak, jako by garantoval úspěch ve věci.

Stejně tak z povinnosti soudu dbát na rovné postavení účastníků soudního řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy vyplývá pouze jeho povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv. Uvedený princip nabývá zvláštní důležitosti v řízení trestním, v němž je ve vztahu k obviněnému úzce spjat s právem na obhajobu, s právem skutkově i právně argumentovat a s právem vyjadřovat se ke všem prováděným důkazům. Princip rovnosti účastníků (rovnosti zbraní) v trestním řízení však není absolutní, obecně platí maxima, dle níž státu ve srovnání s obviněným v žádném kontextu nepřísluší více práv, resp. výhodnější postavení. Neznamená to však povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že soud všem důkazním návrhům nevyhověl, jestliže z důkazů do té doby provedených nelze dovozovat vznik pochybností o zjištěném skutkovém stavu věci.

Ústavní soud vycházel při posuzování dané věci z toho, že obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem znamenajícím průlom do principu nezměnitelnosti pravomocného rozhodnutí, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních tohoto rozhodnutí. Tímto účelem daného mimořádného opravného prostředku je dán i postup příslušného obecného soudu při povolování obnovy řízení tak, jak je upraven v ustanoveních § 277 a násl. tr. řádu.

Z hlediska obsahu ústavní stížnosti je pro postup soudu při povolování obnovy řízení rozhodující ustanovení odst. 1 § 278 tr. řádu, které pro daný případ stanovuje podmínku obnovy řízení tím, že vyjdou najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině. Stěžovatel za tyto skutečnosti či důkazy soudu dříve neznámé označil zejména výslechy svědků starosty města Jiříkov a výslech J. O., V. Z., P. D., z nichž mělo podle něj vyplynout, že se jednalo o nutnou obranu. V ústavní stížnosti pak stěžovatel obecnému soudu vytýká to, že neprovedl všechny jím navržené nové důkazy, zejména pokud jde o výslech starosty města Jiříkov, o tom, že na zdi městského úřadu v obci Jiříkov bylo po incidentu nalezeno dvanáct zástřelů a v místě musel střílet i někdo jiný.

Ke stěžovatelem vysloveným námitkám Ústavní soud konstatuje, že z ústavního principu nezávislosti soudů podle čl. 82 Ústavy ČR vychází též zásada volného hodnocení důkazů zakotvená v § 2 odst. 6 tr. řádu, z níž mimo jiné vyplývá, že obecné soudy v každé fázi řízení provádějí hodnocení důkazů a zvažují, nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Stěžovatel v řízní na povolení obnovy řízení uváděl skutečnosti, které nebyly v původním řízení neznámé. To se týká i námitky stěžovatele, pokud jde o hodnocení výpovědi svědka V. Z., bývalého obchodního partnera stěžovatele, který si dle jeho tvrzení zaplatil odstranění stěžovatele, jež soud zamítl jako nadbytečný a důvody ve svém rozhodnutí řádně vyložil (č.l. 808). V. Z. byl vyslechnut jako svědek v přípravném řízení a jeho výpověď byla před soudem I. stupně za souhlasu stěžovatele přečtena (§ 211 odst. tr. řádu). S touto výpovědí se obecný soud náležitě vypořádal (č.l. 745-746), stejně jako k dopisu ze dne 12. června 2003, ve kterém vyjadřuje svoje subjektivní názory (č.l. 813). Výslech navrženého svědka J. Ol. obecný soud pokládal za irelevantní, neboť o důvodech útoku a jeho iniciátorech se dozvěděl z doslechu od spoluodsouzených. Rovněž k návrhu výslechu svědka P. D. obecný soud nepřivolil, neboť se jedná o nadbytečný důkaz, neboť navržený svědek nebyl přítomen v místě, kde probíhala střelba, ale po útoku pouze hovořil s V. Z. K okolnostem střelby samé, k nimž měl být vyslechnut jako svědek starosta města Jiříkov, obecný soud konstatoval, že v původním trestním řízení se této záležitosti dostalo náležitého zhodnocení. Okolnosti, za jakých probíhala střelba stěžovatele kritického večera, dostatečně objasnila balistická expertíza i stopy zajištěné na místě činu. Návrh stěžovatele obecný soud zamítl, že se nejedná o novum ve smyslu ustanovení § 278 tr. řádu a tuto skutečnost není třeba objasňovat výslechem starosty města Jiříkov.

Ústavní soud se ztotožňuje se závěry obecných soudů, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení postrádal vůbec zákonné podmínky pro akceptování takového postupu. Z odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí vyplývá, že obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly, i když důkazním návrhům stěžovatele nevyhověly (důkazy v řízení u soudu I. stupně hodnotily v souladu s ustanovením § 2 odst. 6 tr. řádu a způsobem odpovídajícím ustanovení § 134 odst. 2 tr. řádu), zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem navržené důkazy za nové skutečnosti. Ve smyslu ustanovení § 278 odst. l tr. řádu Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy ústavně garantované právo stěžovatele na soudní ochranu neporušily. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele se zamítnutím návrhu na povolení obnovy řízení a neprovedení navržených důkazů. Postupem obecných soudů nedošlo tudíž ani k porušení čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky.

Právo na soudní ochranu vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy znamená, že Ústavní soud je povolán k tomu, aby dbal v konkrétní věci na procesní čistotu toho kterého řízení, jak konstatoval již ve svých rozhodnutích, kterými byla zamítnuta ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutím o návrhu na obnovu řízení. (např. sp. zn. III. ÚS 474/01, I.ÚS 152/05, IV,ÚS 361/05).

Ze shora uvedených důvodů byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.

Poučení:Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 6. prosince 2005

Jiří Nykodým.v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.