II. ÚS 436/05
II.ÚS 436/05 ze dne 8. 3. 2006


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. J. P., zastoupeného JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem se sídlem Štefánikova 48, Praha 5 - Smíchov, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 90/2005, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí obecného soudu uvedeného v záhlaví, neboť tvrdí, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 odst. 1 Ústavy ČR.

Z připojeného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2, sp. zn. 26 C 38/2004, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti:

Stěžovatel se žalobou proti ČR - Ministerstvu spravedlnosti - domáhal zaplacení částky 458.345,- Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodňoval tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích dne 3. 2. 1998 prohlásil na majetek J. Ž. konkurs a stěžovateli, coby věřiteli uvedeného úpadce, nedoručil usnesení o prohlášení konkursu. Stěžovatel se tak údajně nemohl přihlásit do konkursního řízení. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 17. 12. 2004, sp. zn. 26 C 38/2004, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 4. 2005, sp. zn. 35 Co 90/2005, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Podrobně rekapituluje průběh řízení. Připouští, že v návrhu na prohlášení konkursu ani v připojeném prohlášení o majetku a závazcích nebyl stěžovatel označen jako dlužníkův věřitel, to však podle jeho názoru neznamená, že by konkursní soud neměl přihlížet k dalším zjištěním o věřitelích a o jejich pohledávkách, která v řízení vyjdou najevo. Zdůrazňuje, že zákon č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 3. 1998, (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání") výslovně nedefinuje, kdo je známým věřitelem. Pokud tedy byla jeho pozice věřitele úpadce patrna z výpisu z katastru nemovitostí, domnívá se, že měl být soudem považován za dalšího "známého věřitele" a usnesení o prohlášení konkursu mu tudíž soud měl doručit. Pokud tak soud neučinil, zabránil mu v realizaci jeho práv, konkrétně mu znemožnil přihlásit jeho pohledávku do konkursu. Stěžovatel nikterak nezpochybňuje argument odvolacího soudu, že mu pohledávka vůči dlužníkovi, který je fyzickou osobou, zůstala zachována, připomíná však, že jeho zástavní právo na další nabyvatele nemovitostí nepřešlo. Stěžovatel považuje za zcela absurdní, aby jako občan nepodnikatel objížděl obecné soudy a kontroloval jejich úřední desky, případně pravidelně studoval údaje z obchodního věstníku, aby zjistil, zda na jeho dlužníka nebyl prohlášen konkurs. Právní posouzení provedené obecnými soudy tak stěžovatel považuje ze extrémně nelogické.

K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení, Městský soud v Praze. Za zásadní považuje otázku, zda stěžovatel v konkursním řízení vystupoval v pozici "známého věřitele" či ne. V posuzované věci soud dospěl k závěru, že stěžovatel postavení známého věřitele neměl, neboť nebyl uveden v seznamu připojeném k návrhu na prohlášení konkursu sepsaném dlužníkem. Údaj o existenci zástavního práva, vyznačený v katastru nemovitostí, nepředstavuje označení věřitele dlužníkem v konkursním řízení. Stěžovatel tedy nebyl "známým věřitelem". Účastník s polemikou stěžovatele nesouhlasí. Navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta.
Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.

Ústavní soud považuje za nutné uvést, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho úkolem není skutkové a právní objasňování věcí, patřících do pravomoci obecných soudů, a nepřísluší mu znovu hodnotit jimi již hodnocené důkazy. Ústavnímu soudu přísluší posoudit, zda postup obecných soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda tím nebyly porušeny stěžovatelovy ústavně zaručené základní práva a svobody. K porušení těchto práv a k následnému zásahu Ústavního soudu by mohlo dojít pouze tehdy, pokud by byl zjištěn extrémní nesoulad mezi právními závěry soudů a vykonanými skutkovými zjištěními. Taková zjištění Ústavní soud v projednávaném případě ovšem neučinil.

Argumentace ústavní stížnosti je polemikou se způsobem interpretace ustanovení § 13 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož se usnesení o prohlášení konkursu doručí účastníkům konkursu; dále se doručí správci, likvidátorovi a všem známým věřitelům, jakož i příslušným daňovým orgánům. Dlužníkovi se usnesení doručí do vlastních rukou. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší.

Obecné soudy v rámci posouzení úředního postupu (§ 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů) konkursního soudu vyšly z ustanovení § 4 odst. 1, odst. 3 zákona o konkursu a vyrovnání, podle něhož, jde-li o návrh dlužníka, je navrhovatel povinen k návrhu připojit seznam svého majetku a závazků s termíny jejich splatnosti, s uvedením svých dlužníků a věřitelů, jakož i jejich adres, a jde-li o podnikatele, jejich sídla či místa podnikání. Z konkursního spisu zjistily, že v návrhu na prohlášení konkursu, který podal dlužník J. Ž., ani v seznamu majetku a závazků s termíny jejich splatnosti s uvedením dlužníků a věřitelů s jejich adresami, stěžovatel nebyl jako dlužníkův věřitel uveden. Dospěly proto k závěru, že stěžovatel postavení "známého věřitele", jemuž by bylo na místě doručit usnesení o prohlášení konkursu podle § 13 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, neměl. "Známými věřiteli" jsou podle názoru obecných soudů ti věřitelé, kteří jsou známi z obsahu konkursního spisu ke dni prohlášení konkursu. Soud při rozhodování o návrhu na prohlášení konkursu není povinen zjišťovat jiné dlužníkovi věřitele, než které sám označí. Úkolem konkursního soudu je primárně zjistit, zda je či není dlužník v úpadku, nikoli mapovat existenci všech jeho věřitelů. Konkursní řízení má v této úvodní fázi povahu řízení sporného, v němž platí projednací zásada. Odvolací soud dodal, že stěžovatel nedoložil ani vznik škody, neboť jeho pohledávka vůči úpadci, fyzické osobě, ani po skončení konkursního řízení nezanikla. Postup konkursního soudu tak civilní soudy shledaly správným.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy v posuzované věci použily obvyklé metody výkladu norem jednoduchého práva. Jejich interpretace a aplikace jednotlivých ustanovení nejsou projevem libovůle či dokonce svévole. Jejich závěry podporuje i odborná literatura (srov. Zelenka, J., Maršíková, J., Zákon o konkursu a vyrovnání. Komentář, Praha, 2002, s. 45, s. 359). Nesouhlas stěžovatele s nimi nemůže založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

K námitkám stěžovatele, které nad rámec uvedené věci směřující proti postavení jiných než "známých" věřitelů v konkursním řízení, konkrétně při doručování písemností, lze poukázat na zvláštní povahu konkursního a vyrovnacího řízení, kde obecně nelze v reálném čase dodržet standardní procesní postupy zejména vzhledem k velkému počtu konkursních věřitelů a jejich geografickému rozložení. V této souvislosti nelze než odkázat na zásadu vigilantibus iura scripta sunt, neboli každý nechť si střeží svá práva daná právním řádem.

Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zřejmé, které skutečnosti byly zjištěny, jakými úvahami se soudy při rozhodování řídily a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav použily (§ 157 odst. 2 o.s.ř.). Přiložený spis obecného soudu nedává podnět k obavě, že by byl porušen požadovaný procesní postup orgánu veřejné moci (čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 95 Ústavy). V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného článkem 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska je napadené rozhodnutí akceptovatelné a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné.

Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 Ústavy, s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě, je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje základní principy činnosti soudní moci. Neobsahuje tedy ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a stěžovatel se jej v daných souvislostech nemůže účinně dovolat.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadené rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. března 2006

Stanislav Balík předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.