II. ÚS 435/05
II.ÚS 435/05 ze dne 14. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti F.V., zastoupeného advokátkou Mgr. Pavlou Frodlovou, se sídlem Slovanská 7, Šumperk, spojené s návrhem na zrušení ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 169/99 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů, směřující proti postupu Vězeňské služby ČR, za účasti České republiky - Vězeňské služby ČR jako účastníka řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se dne 27. 7. 2005 obrátil na Ústavní soud s podáním, které označil jako "Návrh na zrušení ust. § 25 odst. 4 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, s ústavní stížností". V textu podání uvedl, že se v současné době nachází ve výkonu trestu odnětí svobody ve věznici Mírov. Věznice vede stěžovateli účet, na který mu dochází finanční prostředky, zasílané mu rodinou a přáteli za účelem zlepšení jeho sociálního postavení. Takto mu byla zaslána částka 1.000 Kč. Finanční prostředky podléhají režimu ustanovení § 25 odst. 4 zákona č. 169/99 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu"). Podle tohoto ustanovení může odsouzený, který dosud neuhradil trestným činem způsobenou škodu, jakož i další pohledávky spojené s trestním řízením a výkonem trestu, použít na úhradu nadstandardní zdravotní péče a k nákupu pouze polovinu těchto finančních prostředků. Vězeňská služba ČR pak v duchu tohoto ustanovení neumožňuje stěžovateli nakládat s veškerými finančními prostředky zaslanými na jeho účet a rezervovala také polovinu z oněch 1.000 Kč stěžovateli poukázaných. Postup Vězeňské služby ČR považuje stěžovatel za neústavní. Nemůže si totiž zakoupit potřebné hygienické prostředky a léky, financovat své další vzdělávání, rekvalifikaci, studijní literaturu. Cítí se tak být dotčen na svém právu na lidskou důstojnost (článek 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na ochranu zdraví (článek 31 Listiny) a právu na vzdělání (článek 33 Listiny). Navrhl proto označené ustanovení zákona o výkonu trestu odnětí svobody zrušit.

Ústavní soud se musel nejprve zabývat tím, zda je stěžovatelovo podání návrhem na konkrétní či abstraktní kontrolu právní normy. Podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba, pokud tvrdí, že pravomocným rozhodnutím, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo či svoboda zaručené ústavním pořádkem. Podle ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu může být podán spolu s ústavní stížností návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem.

Čeho se stěžovatel domáhá, tedy petit návrhu, vymezil v bodě IV. svého podání, a to tak, že navrhuje zrušení označeného ustanovení zákona o výkonu trestu. Žádný jiný návrh ve smyslu výše citovaného § 72 zákona o Ústavním soudu neučinil. Nenavrhl kasaci žádného rozhodnutí a od Ústavního soudu nepožaduje ani to, aby příslušnému orgánu veřejné moci zakázal pokračovat v porušování jeho práv a případně přikázal obnovit stav před porušením. Stížnostní návrh tedy zůstal omezen na požadavek zrušení části právního předpisu. Přitom návrh na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení může podle ustanovení § 64 odst. 1 zákona o Ústavním soudu podat prezident republiky, skupina poslanců či skupina senátorů, senát Ústavního soudu v souvislosti s rozhodováním o ústavní stížnosti; ten, kdo podal ústavní stížnost, může učinit takový návrh leda součástí své obrany proti rozhodnutí či jinému zásahu orgánu veřejné moci, nikoliv samostatně. Stížnost, která neodpovídá těmto kritériím, by Ústavní soud musel odmítnout jako podanou někým k tomu zjevně neoprávněným.

V posuzované věci má však Ústavní soud zato, že stěžovatel konkrétní zásah orgánu veřejné moci do svých práv označil. Ačkoliv to neuvedl výslovně, z textu jeho podání lze vyčíst, že za takovýto "jiný zásah" považuje rezervaci částky 500 Kč na svém účtu vedeném věznicí; svůj návrh na zrušení části zákona tedy s řešením konkrétní věci spojuje. Nicméně se Ústavní soud rozhodl nevyzývat stěžovatele k úpravě a doplnění petitu návrhu, neboť na základě samotného obsahu podání dospěl k závěru, že není důvodný, a na tomto závěru by nic nezměnilo ani jeho doplnění v naznačeném smyslu.

Platné a účinné znění stěžovatelem označeného ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody říká: "Neuhradí-li odsouzený rozsudkem stanovenou škodu způsobenou trestným činem, pro který se nachází ve výkonu trestu, pohledávky spojené s trestním řízením, soudní a správní poplatky a škodu, kterou způsobil Vězeňské služně během výkonu trestu, může k úhradě nadstandardní zdravotní péče a nákupu podle § 23 použít pouze polovinu peněžních prostředků podle odstavce 1, věty první. Zbývající část těchto peněžních prostředků může použít jen na úhradu pohledávek podle věty první." Stěžovatel se však domnívá, že postup, kdy věznice v souladu s tímto ustanovením polovinu jeho peněžních prostředků zadržela, nepřípustně zasahuje jeho základní práva. S tím se Ústavní soud neztotožňuje.

Stávající znění napadeného ustanovení přinesl zákon č. 52/2004 Sb., kterým byl s účinností od 1. 7. 2004 změněn zákon o výkonu trestu. Podle ustanovení § 25 odst. 4. zákona o výkonu trestu, ve znění před touto novelou, nemohl odsouzený v případě, že neuhradil škodu trestným činem způsobenou, anebo pohledávky, které mu vznikly v souvislosti s trestním řízením a výkonem trestu odnětí svobody, peníze převzaté pro něho věznicí do úschovy použít jinak, než k úhradě takových pohledávek, na nákup základních hygienických potřeb, soudních či správních poplatků, anebo na úhradu nákladů zdravotní péče. Předchozí úprava tedy byla k odsouzenému dílem přísnější, dílem shovívavější. Podle důvodové zprávy k zákonu č. 52/2004 Sb. se totiž neosvědčila předchozí úprava ze dvou důvodů. Jednak neumožňovala odsouzeným použití zaslaných finančních prostředků k nákupu v prodejně věznice. To vytvářelo nerovnoprávnost mezi těmi odsouzenými, za kterými docházely návštěvy, jež mohly v prodejně věznice nakupovat a předávat nakoupené zboží z prodejny odsouzeným, a těmi odsouzenými, za nimiž návštěvy nechodí a ke zboží z prodejny tak neměli přístup. Zadruhé mělo zavedené opatření vytvořit prostor pro snížení objemu obtížně vymahatelných či nevymahatelných pohledávek.

Zejména argument uvedený na druhém místě shledává Ústavní soud pádným. Bylo nepochybně žádoucí ve vztahu k odsouzenému posílit postavení poškozeného i státu, kteří za ním mají vykonatelné pohledávky a kteří mají z důvodu, že odsouzený odpykává trest odnětí svobody, ztíženu cestu k jejich uspokojení. Jde o logické a správné opatření, které je v souladu s důvodem a účelem trestního řízení. Výkon spravedlnosti v oblasti trestního práva zahrnuje i ochranu práv poškozeného a cílem orgánů státu musí být zejména zajištění nápravy újmy, kterou poškozený v důsledku spáchané trestné činnosti utrpěl. Nevypořádané závazky odsouzeného vůči poškozenému, tedy oběti trestné činnosti, ale také státu, přetrvávají pochopitelně i v období výkonu trestu. Postup Vězeňské služby v souladu s § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu odnětí svobody je zde zcela namístě a nezasahuje nepřípustně ani lidskou důstojnost či dobrou pověst odsouzeného, nedotýká se jeho osobní cti ani nepoškozuje jeho jméno. Je zde nutno též neopomíjet skutečnost, že odsouzený, který není popsaným způsobem zadlužen, může nakládat penězi zaslanými mu do výkonu trestu bez těchto omezení.

Stejně tak neshledal Ústavní soud důvodnou námitku stěžovatele, že bylo zasaženo jeho právo na ochranu zdraví dle článku 31 Listiny, pokud si nemůže pro nedostatek prostředků dovolit léčbu, která není plně hrazena z prostředků zdravotního pojištění. Podle článku 41 Listiny se lze domáhat práva na ochranu zdraví pouze v mezích zákonů, které provádějí základní právo na ochranu zdraví, zakotvené v článku 31 Listiny. Pro osoby nacházející se ve výkonu trestu odnětí svobody je takovým předpisem § 16 odst. 5 zákona o výkonu trestu, podle něhož má odsouzený právo na zdravotní péči v rozsahu a za podmínek stanovených zvláštním právním předpisem. Těmi jsou především zákon č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, v platném znění, zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, v platném znění, a zákon č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění. Žádný z těchto zákonů nezakládá pro osoby ve výkonu trestu odnětí svobody právo na bezplatné poskytování zdravotní péče a léčivých přípravků nad rámec těch léků a lékařských výkonů, které jsou plně hrazeny z prostředků zdravotního pojištění. Nezakládá komukoliv ani možnost vyhýbat se či odkládat povinnost plnit splatné pohledávky z důvodu, aby bylo možno dopřávat si zdravotní péče zdravotní pojišťovnou hrazené jen z části či vůbec. Taková úprava v rozporu s ústavním pořádkem pochopitelně není.

Týž závěr platí i pro stěžovatelovu výhradu, že zásahem bylo porušeno jeho právo na vzdělání zaručené článkem 33 odst. 1 Listiny. Také tohoto práva se lze domáhat jen v mezích zákonů, které toto ustanovení Listiny provádějí (čl. 41 Listiny). Vzdělávání odsouzených upravuje § 34 zákona o výkonu trestu tak, že odsouzeným, u nichž jsou k tomu předpoklady, se obvykle umožní, aby získali vzdělání na základní nebo i střední škole, či se zúčastnili dalších forem vzdělávání, které umožní získat a zvýšit si pracovní kvalifikaci. Na zajištění či umožnění vzdělání tedy odsouzený nemá právní nárok a není ani dána jakákoliv možnost neplnit splatné a vykonatelné pohledávky z důvodu jeho zájmu o vzdělávání.

Stejné lze říci také o stěžovatelem zmíněné nemožnosti nakoupit studijní literaturu, předplatit noviny, atp. Zde Ústavní soud odkazuje na ustanovení § 21 odst. 2 zákona o výkonu trestu, které upravuje možnost využívat vězeňskou knihovnu. Nákup literatury a tiskovin samozřejmě odvisí od finančních možností odsouzeného a zákon v tomto směru nezakládá přednost pro uspokojování těchto potřeb odsouzeného před jeho povinností vypořádat dluhy vůči poškozenému a státu.

Ústavní soud tedy neshledal, že by Vězeňská služba ČR postupem podle ustanovení § 25 odst. 4 zákona o výkonu trestu zasáhla ústavně nekonformním způsobem do některého ze základních práv stěžovatele.

S ohledem na zásadu hospodárnosti řízení proto Ústavní soud ani nevyzýval účastníka řízení, aby podal ve věci vyjádření a stížnost včetně návrhu na zrušení zákonného ustanovení podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. září 2005

Jiří Nykodým předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.