II. ÚS 433/13
II.ÚS 433/13 ze dne 9. 1. 2014


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti České pojišťovny, a.s., IČ: 452 72 956, se sídlem Spálená 75/16, 113 04 Praha 1, zastoupené Mgr. Robertem Tschöplem, advokátem se sídlem Pod Křížkem 428/4, 147 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2012, č.j. 14 Co 403/2012 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 6. 2012, č.j. 141 EC 28/2012, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

Včas doručenou ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud"), neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a narušena rovnost účastníků dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatelka je toho názoru, že k porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na rovnost účastníků řízení, došlo tím, že obvodní soud a následně městský soud nijak nereflektovaly ve lhůtě doručené vyjádření účastníka řízení k žalobě a bez důvodu, resp. bez provedeného dokazování, rozhodly o jeho povinnosti nahradit druhému účastníkovi náklady řízení.

Z ústavní stížnosti a přiložených rozhodnutí městského soudu a obvodního soudu Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastník se návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu podaným u obvodního soudu domáhal na stěžovatelce zaplacení částky 339.036,-Kč s příslušenstvím z důvodu údajně nezaplaceného nájemného. Proti vydanému elektronickému platebnímu rozkazu podala stěžovatelka včas odpor a vyjádřila se k žalobě. Následně vzal vedlejší účastník žalobní návrh v celém rozsahu zpět s odůvodněním, že stěžovatelka celou částku uhradila. Z důvodu zpětvzetí žaloby pak obvodní soud usnesením ze dne 29. 6. 2012 řízení dle § 96 odst. 1 a 2 o.s.ř. zastavil a dle § 146 odst. 2 o. s. ř. přiznal vedlejšímu účastníkovi náhradu nákladů řízení ve výši 52.188,- Kč. V podaném odvolání stěžovatelka namítala, že žaloba byla podána předčasně a bezdůvodně, neboť uhradila nájemné ve smluvené době splatnosti a v době, kdy nevěděla, že nějaká žaloba vůbec byla podána. Nebylo proto možné přistoupit k aplikaci § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť stěžovatelka svým jednáním nezapříčinila ani nedůvodné podání žaloby, ani její zpětvzetí. Městský soud, jakožto soud odvolací, odvoláním napadané rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil.

Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítala, že se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí s jejími námitkami vůbec nevypořádal a pouze konstatoval, že důvodnost podaného návrhu je třeba uvažovat procesně, tzn. z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Z toho hlediska pak rozhodl, že návrh byl podán důvodně, neboť stěžovatelka po podání žaloby žalovanou částku zaplatila a nárok vedlejšího účastníka (žalobce) tak uspokojila.

Dále stěžovatelka namítala, že tím, že se obecné soudy vůbec nezabývaly její námitkou stran nedůvodnosti a předčasnosti žaloby, kterou stěžovatelka uplatňovala jak u soudu prvního stupně, tak u soudu odvolacího a tím, že jí městský soud neumožnil se vyjádřit k podané žalobě po podaném odporu, zkrátil ji na jejích procesních právech, čímž porušil Listinou chráněnou zásadu rovnosti účastníků.
Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), a nikoliv celkový přezkum činnosti obecných soudů, včetně rozhodování o náhradě nákladů řízení. Tato problematika, byť se může účastníka řízení citelně dotknout, zpravidla nedosahuje intenzity představující porušení základních práv a svobod a z hlediska kritérií spravedlivého procesu ji nelze klást na roveň procesu vedoucímu k rozhodnutí ve věci samé. Proto Ústavní soud svým rozhodováním stabilně zastává zdrženlivý postoj k ústavněprávnímu přezkumu náhrad nákladů řízení, neboť rozhodování o náhradách je zásadně věcí obecných soudů. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1758/13 ze dne 10. 12. 2013, usnesení sp. zn. III. ÚS 2685/13 ze dne 19. 11. 2013, usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. 11. 2005, usnesení sp. zn. IV. ÚS 2099/13 ze dne 15. 10. 2013).

To se týká i případů, ve kterých soud rozhoduje o náhradách nákladů řízení podle ustanovení § 146 odst. 2 o.s.ř. V těchto případech se důvodnost podané žaloby posuzuje pouze z hlediska procesního a v případech, kdy soud nenařídí jednání, neprovádí dokazování, ale řízení zastaví dle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř., posuzuje soud, zda žalovaný po podání žaloby tvrzené subjektivní právo žalobce uspokojil [viz nález sp. zn. III. ÚS 624/06 ze dne 8. 2. 2007 (N 27/44 SbNU 319), nález sp. zn. IV. ÚS 199/05 ze dne 20. 3. 2006 (N 63/40 SbNU 623), nález sp. zn. II. ÚS 314/05 ze dne 18. 4. 2006 (N 86/41 SbNU 115), případně také nález sp. zn. IV. ÚS 1386/07 ze dne 27. 3. 2008 (N 61/48 SbNU 941)]. Postup městského i obvodního soudu tak byl zcela v mezích, které Ústavní soud stabilně na ústavnost rozhodování o náhradách nákladů řízení klade. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že procesní hledisko úspěšnosti je nutné hodnotit z hlediska vztahu výsledku chování žalovaného k požadavkům žalobce. Tento jeho závěr tak zcela koresponduje s výše uvedeným opakovaným stanoviskem Ústavního soudu. Totéž se týká také porušení zásad spravedlivého procesu, na které se stěžovatelka odvolává v souvislosti s tím, že obvodní soud jí nedal dostatečný prostor k vyjádření. Vzhledem k tomu, že obvodní soud postupoval dle § 96 odst. 1, 2 a 4 o.s.ř., byl jeho postup, a následně postup městského soudu, Ústavním soudem posouzen jako ústavně konformní.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Změna ve složení II. senátu Ústavního soudu oproti sdělení ze dne 1. 2. 2013 plyne z nového složení tohoto senátu (rozvrh práce přístupný na www.usoud.cz).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. ledna 2014

Stanislav Balík, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.