II. ÚS 432/05
II.ÚS 432/05 ze dne 14. 9. 2005


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti V. S., zastoupeného JUDr. Jiřím Vondruškou, advokátem, se sídlem Žižkova 195, Písek, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 6 Co 166/2005, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 10. 2004, č. j. 5 C 776/2003-88, a usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2003, č. j. E 1842/2003-6, spojené s žádostí o přednostní projednání věci, za účasti 1) Krajského soudu v Českých Budějovicích, a 2) Okresního soudu v Písku, jako účastníků řízení, a Z. S., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se o d m í t á .

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě 25. 7. 2005 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2003, č. j. E 1842/2003-6, kterým byl k uspokojení pohledávky z titulu výživného vedlejšího účastníka řízení nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy, která přísluší stěžovateli, rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 29. 10. 2004, č. j. 5 C 776/2003-88, kterým byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení jeho vyživovací povinnosti vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, a bylo mu uloženo přispívat počínaje dnem 25. 8. 2003 na výživu vedlejšího účastníka řízení 1.500 Kč měsíčně, byl zamítnut návrh vedlejšího účastníka řízení na výživné ohledně dalších 500 Kč měsíčně, bylo rozhodnuto o dlužném výživném, a o nákladech řízení, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, sp. zn. 6 Co 166/2005, kterým byl k jeho odvolání byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut návrh na zrušení vyživovací povinnosti, a výrok o zvýšení vyživovací povinnosti byl změněn tak, že rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 1995, č. j. P 27/93-65, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 1996, č. j. 5 Co 2436/95-97, se ve výroku o výživném pro vedlejšího účastníka řízení mění tak, že počínaje dnem 25. 8. 2003 se stěžovateli zvyšuje vyživovací povinnost z částky 1.000 Kč na částku 1.500 Kč měsíčně, a byl změněn související výrok o dlužném výživném.

Z ústavní stížnosti nevyplývalo, k porušení jakého základního práva nebo svobody mělo dojít. Proto byl právní zástupce stěžovatele vyzván dopisem ze dne 2. 8. 2005 k odstranění této vady ústavní stížnosti.

Dopisem ze dne 22. 8. 2005 právní zástupce stěžovatele doplnil ústavní stížnost o tvrzení, že napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva podle čl. 4, 90, 95, a 96 Ústavy České republiky, čl. 1, 2 odst. 2 a 3, 4 odst. 1 až 4, 10 odst. 1 a 2, a 36 odst. 1 až 3 Listiny základních práv a svobod, neboť spočívají na nesprávném skutkovém zjištění, které nemá oporu v provedených důkazech, a došlo k nesprávné aplikaci jeho ústavně zaručených základních práv.

Stěžovatel rekapituluje skutkové okolnosti a řízení a vyjadřuje nesouhlas s tím, že je veden výkon rozhodnutí pro výživné splatné rok před podáním návrhu, přestože vedlejší účastník řízení v předchozí době pobíral dávky od Úřadu práce a téměř tři roky velmi slušný plat, přičemž výživné nelze přiznat zpětně. Nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů, že se jeho vyživovací povinnost k vedlejšímu účastníkovi řízení po opětovném zahájení studia obnovila, a že vyučení v oboru truhlář navazuje na vyučení v oboru puškař (správně naopak). Vytýká jim, že nevzaly na vědomí, že se vedlejší účastník řízení tříletým pracovním poměrem prokázal, že je schopen se živit, a důvod vyživovací povinnosti tedy zanikl, což dovozuje i z názorů T. A. a J. Dv. Z. (in Rodinné právo 1999, 6: 10 resp. 5-6), a V. T.(in http://www.ring-klub.cz/clanek.asp?tid=00fa787f83c9441f9c35fd19721975ca - navští-veno 31. 8. 2005), a z rozsudku Krajského soud v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1992, sp. zn. 7 Co 74/92). Pokud měl podle něj vedlejší účastník řízení zajištěno zaměstnání v oboru, ve kterém byl vyučen, nemohla se vyživovací povinnost obnovit v důsledku jeho pozdějšího zájmu o zcela odlišný obor. Obecné soudy přitom soustavnou přípravu na budoucí povolání vyložily i jinak než jak jednoznačně vyplývá z § 12 a 13 zákona č. 117/1995 Sb., o státní sociální podpoře, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o SSP). Nezohlednily ani skutečnost, že vedlejší účastník řízení vlastní pozemek, osobní automobil, a několik střelných zbraní a jeho tvrzení, že nakupuje střelné zbraně pro spolužáky považuje za "absolutní nesmysl" neboť nic takového není povoleno. Konečně namítá, že odvolací soud odmítl jím navrhované důkazy k prokázání jeho tíživé finanční situace, způsobené nutností starat se o své staré a nemocné rodiče.

S ohledem na tíživou situaci v rodině a zaměstnání požádal o vyřízení věci "pokud možno v co nejkratším termínu".

Posledně uvedenou žádost Ústavní soud vyhodnotil jako žádost o projednání ústavní stížnosti mimo pořadí, v němž došla, s ohledem na její naléhavost, podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"). Proto se Ústavní soud nejprve zabýval touto žádostí. Projednání věci mimo pořadí z důvodů naléhavosti je na místě jen tam, kde pořadí ústavní stížnosti, jakož může při jejím projednávání může způsobit prodlení tím, že jsou projednávány ústavní stížnosti, které napadly dříve. K tomu nemůže dojít, pokud Ústavní soud rozhoduje bezprostředně poté, co má v uvedené věci (na rozdíl od věcí, které mu napadly dříve) shromážděny všechny podklady potřebné k rozhodnutí. K takové situaci došlo právě v posuzovaném případě, a proto byl návrh na přednostní projednání věci jako zjevně neopodstatněný odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Písku, sp. zn. E 1842/2003, Ústavní soud zjistil, že se vedlejší účastník řízení domáhal návrhem podaným 25. 8. 2003 nařízení výkonu rozhodnutí pro výživné zletilého dítěte srážkami ze mzdy stěžovatele, protože stěžovatel tuto povinnost od září 2002 neplní. Exekučním titulem byl v daném případě rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 1995, č. j. P 27/93-65, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 1996, č. j. 5 Co 2436/95-97. Těmi bylo stěžovateli uloženo přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení počínaje dnem 1. 9. 1995 částkou 1.000 Kč měsíčně. Usnesením Okresního soudu v Písku ze dne 8. 9. 2003, č. j. E 1842/2003-6, byla nařízen výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy stěžovatele, pro výživné splatné od 1. 9. 2002. Stěžovatel podáním označeným jako odvolání navrhl odklad jeho vykonatelnosti, o němž bylo rozhodnuto.

Podle § 75 odst. 1 zákona, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí je přípustné odvolání, o čemž byl stěžovatel řádně poučen, a přesto nepodal odvolání, kterým by napadl uvedené usnesení v celém jeho rozsahu. Proto je třeba odmítnout ústavní stížnost v části, ve které směřuje proti usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2003, č. j. E 1842/2003-6, jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Písku, sp. zn. 5 C 776/2003, Ústavní soud zjistil, že se návrhem podaným 25. 8. 2003 domáhal vedlejší účastník řízení po stěžovateli zvýšení výživného. Usnesením ze dne 29. 10. 2004 bylo řízení o uvedeném návrhu spojeno s řízením o návrhu stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti, vedeného tímtéž soudem pod sp. zn. 8 C 864/2003. Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 29. 10. 2004, č. j. 5 C 776/2003-88, byl zamítnut návrh stěžovatele na zrušení vyživovací povinnosti počínaje dnem 4. 10. 1999, byla mu uložena povinnost přispívat na výživu vedlejšího účastníka řízení počínaje dnem 25. 8. 2003 částkou 1.500 Kč, pokud se vedlejší účastník řízení domáhal na výživném dalších 500 Kč byl návrh zamítnut, a bylo rozhodnuto o dlužném výživném a o nákladech řízení. Proti němu podal stěžovatel odvolání. Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 5. 2005, č. j. 6 Co 166/2005-123, byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvého stupně, kterým byl zamítnut návrh na zrušení vyživovací povinnosti, a výrok o zvýšení vyživovací povinnosti byl změněn tak, že rozsudek Okresního soudu v Písku ze dne 29. 8. 1995, č. j. P 27/93-65, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 1. 3. 1996, č. j. 5 Co 2436/95-97, se ve výroku o výživném pro vedlejšího účastníka řízení mění tak, že počínaje dnem 25. 8. 2003 se stěžovateli zvyšuje vyživovací povinnost z částky 1.000 Kč na částku 1.500 Kč měsíčně, a byl změněn související výrok o dlužném výživném.

Ústavní stížnost stěžovatele spočívá v převážné části v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů, a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu jako v jeho procesní obraně, reprezentované naposledy odvoláním. V tomto rozsahu tedy ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz např. sp. zn. II. ÚS 294/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 5. N. 63).

Procesní obrana stěžovatele byla založena na tom, že vyživovací povinnost zanikla, neboť vedlejší účastník řízení po vyučení a přerušení nástavbového studia nastoupil do zaměstnání, přerušeného výkonem základní vojenské služby, ve kterém mohl pokračovat a byl z jeho výdělku schopen uspokojovat všechny své potřeby. Z toho dovozoval, že pokud vedlejší účastník řízení započal po určité době se studiem, které s původním vyučením nemá vůbec žádnou souvislost, nemůže se na zániku jeho vyživovací povinnosti nic změnit. Zároveň stěžovatel namítal, že vedlejší účastník řízení disponuje značným majetkem a stěžovatel je v tíživé situaci, neboť se musí starat o své staré a nemocné rodiče. S touto procesní obranou se obecné soudy ústavně souladným způsobem (a zcela správně) vypořádaly a Ústavní soud není proto v pozici, že by do jejich rozhodnutí měl jakkoliv zasahovat.

Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že vyživovací povinnost stěžovatele k vedlejšímu účastníkovi řízení stále trvá, a to přes skutečnosti, které v řízení byly zjištěny, a které stěžovatel namítal. Dovodily totiž, že současná příprava na budoucí povolání navazuje na jeho předchozí studium a je zvyšováním již dosažené kvalifikace, aniž by byla nadstandardní a bez návaznosti na budoucí povolání. Tato skutečnost i podle názoru Ústavního soudu zcela jasně vyplývá ze sdělení školských zařízení, která stěžovatel navštěvoval a navštěvuje. Poukaz stěžovatele na ustanovení zákona o SSP je zcela nepřípadný, protože tam uvedená úprava téže problematiky není závazná pro soudy rozhodující o výživném. Ústavní soud k tomu dodává, že právní názor, že se vyživovací povinnost zásadně neobnovuje, pokud dítě po ukončení učiliště nebo střední školy začalo pracovat a po čase se rozhodne, že ve studiu bude pokračovat (tak jak vyplývá z článku T. A., nikoliv však z dalších publikací, na které se stěžovatel odvolává), není jediným, který k dané problematice existuje. Jiní autoři (v návaznosti na rozhodování obecných soudů) poukazují na elasticitu vyživovací povinnosti. Z té dovozují, že pokud po ukončení střední školy a nepřijetí na školu vysokou nastoupí dítě do zaměstnání, a např. po roce pokračuje ve studiu, tak se vyživovací povinnost zásadně obnoví s tím, že za pokračování ve studiu lze považovat také další studium, jehož ukončení umožní absolventu najít si zaměstnání i v jiném oboru (viz Hrušáková, M. a kolektiv: Zákon o rodině. Komentář. 3. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 359). Na oba shora uvedené navazuje názor, že je třeba brát v úvahu širší souvislosti mezi vykonávaným povoláním a novým studiem, důvody přerušení studií a další okolnosti významné pro zhodnocení společenského dopadu, s preferovaným zájmem na zvýšení kvalifikace dětí (in Holub, M., Nová, H., Hyklová, J.: Zákon o rodině. Komentář a předpisy souvisící. 7. aktualizované a doplněné vydání podle stavu k 1. 3. 2005. Praha: Linde Praha, 2005. str. 206). Napadená rozhodnutí tedy nevybočují z existujících právních názorů na danou problematiku a z rozhodovací praxe obecných soudů.

Pokud se týče majetkových a jiných významných poměrů stěžovatele a vedlejšího účastníka řízení, která mají vliv na výši vyživovací povinnosti, lze mít zato, že byly ve výši přiznaného výživného dostatečně zohledněny. To platí především pro péči stěžovatele o jeho rodiče, čemuž odvolací soud uvěřil bez ohledu na jím navrhované důkazy k tomuto tvrzení (str. 4 rozsudku, druhý odstavec, poslední věta), a právě s ohledem na to byly tyto důkazní návrhy při jednání odmítnuty jako nadbytečné. Tímto postupem tedy odvolací soud šetřil podstatu těch základních procesních práv, jejichž porušení se stěžovatel nyní dovolává. Vzhledem k obratu, použitého v této souvislosti odvolacím soudem, tedy že výše výživného zohledňuje i tuto skutečnost, lze mít zato, že byl vzat v úvahu i ten majetek vedlejšího účastníka řízení, jehož existence byla v řízení prokázána, ačkoliv to není uvedeno výslovně.

Ústavní soud tedy neshledal, že by v posuzovaném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání odmítl, a to v části týkající se usnesení Okresního soudu v Písku ze dne 25. 8. 2003, č. j. E 1842/2003-6, jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona, a ve zbývající části jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 14. září 2005 Jiří Nykodým, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.