II. ÚS 429/17
II.ÚS 429/17 ze dne 27. 6. 2017


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky J. K., zastoupené JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, se sídlem U Demartinky 1, Praha 5 - Smíchov, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1059/2016-46 ze dne 30. srpna 2016, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 40/2016-883 ze dne 23. února 2016 a rozsudku Okresního soudu v Nymburce č. j. 4 T 51/2014-846 ze dne 18. listopadu 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Nymburce jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:

1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Nymburce byla stěžovatelka uznána vinnou zločinem týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník") a byla odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu tří let. Soud prvního stupně tak rozhodl poté, co jeho první zprošťující rozsudek byl usnesením Krajského soudu v Praze č. j. 13 To 342/2015-819 ze dne 22. 9. 2015 na základě odvolání státního zástupce zrušen a věc mu byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí.

3. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), částečně zrušil ve výroku o trestu a podle § 259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatelku při nezměněném výroku o vině odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon odložil na zkušební dobu jednoho roku.

4. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, opřené o dovolací důvod vymezený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti rekapituluje průběh řízení před soudy, přičemž namítá, že závazný pokyn odvolacího soudu obsažený ve zrušujícím rozhodnutí znemožnil soudu prvního stupně jakoukoliv vlastní úvahu, což je popřením zásady dvojinstančního řízení a porušením zásady presumpce neviny a práva na spravedlivý proces. Porušení práva na spravedlivý proces stěžovatelka spatřuje i v tom, že u obou soudů navrhla provést důkazy (výslechy dalších dětí a rodičů, nový výslech svědků Kučerové a Juráňové ohledně intenzity jednání stěžovatelky), ale soudy jejím návrhům bez přesvědčivého odůvodnění nevyhověly. Stěžovatelka též namítá, že soudy, zejména dovolací soud, své závěry řádně neodůvodnily a jejich rozhodnutí jsou nepřezkoumatelná. Poukazuje například na to, že z nich není jasné, na základě čeho měla vědět o psychické labilitě poškozených dětí. Soudy tak rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci, čímž nastal extrémní rozpor mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry. Poukazuje na znalecký posudek z odvětví klinické psychologie, který dovodil, že stěžovatelka nevykazuje známky psychické choroby, poruchy nebo takových kvalit psychiky, které by umožnily jednoznačně potvrdit, že se při vyučování chová způsobem, který ohrožuje zdravý vývoj psychiky žáků. S přihlédnutím k výsledkům psychologického vyšetření a stávající dlouholeté bezúhonné pedagogické praxi je proto přijatelnější závěr, že stěžovatelka svým chováním nevybočuje z chování učitelů 1. stupně základní školy.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. V souvislosti s námitkami stěžovatelky Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů. Podle čl. 90 Ústavy jen soud, který je součástí obecné soudní soustavy, rozhoduje o otázce viny a trestu, hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem, přičemž zásada volného hodnocení důkazů je výrazem ústavního principu nezávislosti soudu. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením § 2 odst. 5, 6 tr. ř., jakož i ustanovení § 125 tr. ř., není v pravomoci Ústavního soudu, aby toto hodnocení přehodnocoval, byť by se s ním neztotožňoval. Důvod pro vydání kasačního nálezu je dán pouze za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soud učinil, a právním posouzením věci (srov. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995; N 34/3 SbNU 257).

8. Stěžovatelka zpochybňuje skutkové a právní závěry soudů, přičemž od Ústavního soudu očekává, že tyto závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu. Jak však vyplývá z výše uvedeného, taková úloha Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší, pokud současně nezjistí libovůli dosahující ústavního rozměru.

9. Z napadených rozhodnutí je však patrné, že soudy věnovaly řádnému zjištění skutkového stavu patřičnou pozornost. Z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že si nalézací soud byl vědom toho, že jde o velmi atypickou kauzu, kdy jako zločin týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku byl zažalován skutek, jehož podstatou mělo být dlouhodobé psychické týrání několika žáků základní školy svou učitelkou. Proto soud věnoval tomuto případu maximální pozornost včetně toho, že provedl velké množství důkazů. Ty pak považoval za dostačující pro posouzení věci. Pokud neprovedl některé z navrhovaných důkazů, učinil tak proto, že nepovažoval za nutné dokazování v rozsahu navrhovaném obhajobou i obžalobou doplňovat. Odvolací soud se s jeho postupem ztotožnil, přičemž námitky stěžovatelky týkající se rozsahu provedeného dokazování nepovažoval za důvodné s tím, že dosud provedeným dokazováním i bez výslechu dalších žáků a jejich matek je protiprávní jednání stěžovatelky dostatečně důkazně podloženo. V této souvislosti Ústavní soud odkazuje na své stanovisko vylovené v nálezu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 19), podle něhož zásadám spravedlivého procesu nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem musí být dána účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny), ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pokládá k prokázání svých tvrzení za potřebné. Soud však není v zásadě povinen každému důkaznímu návrhu vyhovět. Právu obviněného navrhnout důkazy odpovídá povinnost soudu o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Této povinnosti soudy v dané věci dostály. Nelze proto dospět k závěru, že důkazní návrhy stěžovatelky byly - bez řádného odůvodnění - opomenuty.

10. Odvolací soud se se skutkovými závěry učiněnými soudem prvního stupně zcela ztotožnil. Tyto závěry mají i dle Ústavního soudu oporu v provedených důkazech, a to nejen v procesně použitelných výpovědích poškozených dětí, které soud označil za věrohodné i s ohledem na znalecký posudek z odvětví klinické psychologie a dětské psychiatrie, ale i ve výsledcích sociometrického šetření, ve stížnostech rodičů nejen poškozených dětí a v odborném posouzení souvislosti mezi jednáním stěžovatelky a sebepoškozováním jednoho z dětí. Pokud tedy oba soudy na základě řádně provedeného a zhodnoceného dokazování uzavřely, že ze strany stěžovatelky šlo o dlouhodobé, zejména psychické týrání tří nezletilých dětí útlého věku, vyžadujících zvláštní přístup a péči a svěřených stěžovatelce jako jejich učitelce do výchovy, které se nepříznivě projevilo na jejich psychickém stavu, z ústavního hlediska nelze jejich řádně odůvodněným závěrům nic vytknout, když zjištění skutkového stavu se opíralo o celou řadu důkazů, a to i objektivní povahy. Pokud stěžovatelka poukazuje na absenci řádného odůvodnění skutkových závěrů, což vyvozuje např. z ničím nepodloženého zjištění soudů, že je speciální pedagožkou, a že věděla o psychické labilitě poškozených, nelze jí přisvědčit, neboť toto zjištění vyplývá z výpovědi ředitele školy a jím podaného pracovního posudku na stěžovatelku, ale i z tvrzení samotné stěžovatelky, která v rámci své obhajoby uvedla, že dostala děti ve stavu, kdy nebyly schopné vnímat a neuměly poslouchat, šlo o tzv. zbytkovou třídu, kde bylo hodně slabších dětí, které měly problémy s učením, a v minulosti takovou třídu již učila, jednalo se o dyslektickou třídu. Jeden z poškozených nadto měl individuální vzdělávací plán, v něm obsažená opatření stěžovatelka sama navrhla, ale dle tvrzení ředitele školy podle něho nepostupovala. Okolnosti, z nichž stěžovatelka musela vědět o psychických problémech poškozených, ostatně připomněl i soud odvolací (viz str. 11 - 12 rozsudku) a dovolací soud (viz str. 5 usnesení).

11. Pokud stěžovatelka poukazuje na znalecký posudek, podle jehož závěrů stěžovatelka nevykazuje známky psychické choroby, poruchy nebo takových kvalit psychiky, které by umožnily jednoznačně potvrdit, že se při vyučování chová způsobem, který ohrožuje zdravý vývoj psychiky žáků, toto zjištění samo o sobě nevylučuje, že se skutku dopustila. Jak uvedl odvolací soud, jednání stěžovatelky naplňuje i po objektivní stránce formální znaky zločinu, kterým byla uznána vinnou. To ostatně zjistil již nalézací soud ve svém prvním rozhodnutí, byť nakonec stěžovatelku zprostil obžaloby s tím, že žalovaný skutek prokázán byl, ale nelze ho posoudit jako trestný, když chování stěžovatelky nepříznivě působilo jen na tři nezletilé děti a nebylo natolik závažné, aby bylo nutné přikročit k prostředkům trestního práva. Odvolací soud však zjistil, že nalézací soud se vypořádal jen s důkazy a okolnostmi svědčícími ve prospěch stěžovatelky, aniž by se vypořádal s okolnostmi, které jí neprospívají, proto přistoupil ke kasačnímu rozhodnutí. Jeho hlavní výtky tedy směřovaly proti jednostrannému hodnocení důkazů a okolností rozhodných pro posouzení věci.

12. Legitimní požadavek odvolacího soudu, aby se nalézací soud vypořádal s okolnostmi a důkazy svědčícími nejen ve prospěch, ale i v neprospěch stěžovatelky, přitom nelze považovat za závazný právní názor, porušující zásadu dvojinstančnosti řízení, jak namítá stěžovatelka, ale za zákonný požadavek na řádné posouzení všech okolností případu. Od nepřípustného "přehodnocování důkazů odvolacím soudem" je totiž třeba lišit kasační oprávnění odvolacího soudu z důvodů dle § 258 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. řádu. Jde typicky o situace, kdy jsou skutková zjištění v napadeném rozsudku nedostatečně, zmateně a rozporuplně odůvodněna, působí neúplně a nepřesvědčivě, zejména proto, že nalézací soud určité skutečnosti, jež se z provedeného dokazování podávají, do svých úvah vůbec nezahrnul, některé důkazy zcela pominul nebo určité důkazy hodnotil zjevně jednostranně, v rozporu se zásadami formální logiky. Uvedený postup odvolacího soudu byl plně v mezích jeho přezkumné pravomoci; označit takový postup za chybný či dokonce protiústavní by ve svém důsledku znamenalo popření samotné dvojinstančnosti trestního řízení.

13. Výhrady stěžovatelky o nenaplnění zákonných znaků skutkové podstaty zločinu týrání svěřené osoby podle § 198 odst. 1, 2 písm. c), d) tr. zákoníku, založené na polemice se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů, byly ostatně také předmětem přezkumné činnosti dovolacího soudu, který se jimi zabýval a své úvahy přesvědčivě a logicky zdůvodnil. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění jeho rozhodnutí.

14. Je tedy možno uzavřít, že postupem soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Za situace, kdy nebyl zjištěn extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z nich soudy učinily, a právním posouzením věci ani libovůle v rozhodování, je nutno jejich postup považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

15. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud postupoval podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. června 2017

Jiří Zemánek, v. r. předseda senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.