II. ÚS 426/10
II.ÚS 426/10 ze dne 1. 3. 2012

N 42/64 SbNU 485
Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání v případě nevyužití opravného prostředku proti němu

Česká republika
NÁLEZ
Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma - ze dne 1. března 2012 sp. zn. II. ÚS 426/10 ve věci ústavní stížnosti O. Š. proti rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 434/2009-50 ze dne 24. listopadu 2009, jímž byl na základě odvolání žalované změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že byla zamítnuta stěžovatelova žaloba o náhradu škody způsobené při výkonu státní moci (trestním stíháním stěžovatele), za účasti Krajského soudu v Plzni jako účastníka řízení a České republiky - Ministerstva spravedlnosti jako vedlejší účastnice řízení.
Výrok

Rozsudek Krajského soudu v Plzni č. j. 56 Co 434/2009-50 ze dne 24. listopadu 2009 se ruší.
Odůvodnění

I.

Rekapitulace ústavní stížnosti

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 11. února 2010 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, jímž byl k odvolání vedlejší účastnice řízení změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-město č. j. 28 C 82/2009-29 ze dne 29. dubna 2009 tak, že byla zamítnuta jeho žaloba o náhradu škody způsobené při výkonu státní moci. Je toho názoru, že napadeným rozhodnutím byla porušena jeho základní práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen "Listina"), a to v souvislosti s porušením principu materiálního právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Listiny (správně Ústavy České republiky).

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti jednak namítá, že hodnocení neoprávněnosti nároku na náhradu škody vůči státu v případě, že osoba, proti níž bylo zahájeno trestní stíhání, nepodala stížnost, je ryze formální. Stěžejním kritériem pro posuzování odpovědnosti státu za škodu by měl být výsledek trestního řízení a důvody, pro které bylo trestní řízení zastaveno, jak bylo vyloženo např. v nálezu sp. zn. I. ÚS 3026/07 ze dne 3. 3. 2009 (N 42/52 SbNU 423). Nikoliv pouze striktní hodnocení využití či nevyužití opravného prostředku. Trestní řízení vedené proti jeho osobě bylo ukončeno až rozsudkem soudu prvního stupně po zhodnocení věrohodnosti jednotlivých svědeckých výpovědí, když poškozený trval od počátku na obvinění proti stěžovateli.

3. Proti usnesení o zahájení trestního stíhání skutečně nepodal stížnost. Otázkou ovšem je, zda by jeho stížnost mohla být podle kritérií § 145 trestního řádu shledána důvodnou. Usnesení o zahájení trestního stíhání nemělo formálních nedostatků a byl v něm dostatečně odůvodněn závěr, že se stal trestný čin, který byl kladen stěžovateli za vinu, a že jej s ohledem na tvrzení poškozeného a jeho bratra spáchal stěžovatel. Stěžovatel se tak v rámci stížnosti mohl bránit pouze tím, že trestný čin nespáchal, což uvedl již v rámci podání vysvětlení před zahájením trestního stíhání. Vedle toho stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání nelze všeobecně považovat za efektivní prostředek obrany, neboť takové stížnosti bývá v praxi málokdy vyhověno, a pokud ano, tak ponejvíce pouze pro formální nedostatky usnesení o zahájení trestního stíhání.

4. Navíc je to státní zástupce, kdo má v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti přípravného řízení podle § 174 odst. 2 písm. e) trestního řádu povinnost kontrolovat zákonnost a odůvodněnost usnesení o zahájení trestního stíhání, a nezáleží tedy pouze na obviněném, zda bude nezákonné usnesení zrušeno či nikoliv. Je-li proto vyvozováno, že stěžovatel mohl vzniku nárokované škody zabránit tím, že by proti usnesení o zahájení trestního stíhání podal stížnost, pak stejnou, ne-li větší prevenční povinnost měl stát, který měl zákonnost a odůvodněnost usnesení o zahájení trestního stíhání kontrolovat z úřední povinnosti prostřednictvím svých orgánů. Protože usnesení o zahájení trestního stíhání proti stěžovateli nebylo státním zástupcem zrušeno z úřední povinnosti, lze předpokládat, že by nebylo zrušeno ani z podnětu stěžovatele.

5. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že by nepodání méně významného opravného prostředku pro poškozeného mohlo znamenat fatální důsledky pro jeho nárok na náhradu škody proti státu. Bylo by zbytečné, kdyby byl obviněný nucen od počátku trestního stíhání proti každému rozhodnutí podávat opravný prostředek, ač by se mu takový postup jevil jako neúčelný, popř. by chtěl využít svého práva a opravný prostředek nepodat, s úmyslem, že se možná v budoucnu bude po státu domáhat náhrady škody. Proto se stěžovatel zcela ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu vyjádřeným např. v rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. října 2008. Má za to, že ve sporech o náhradu škody není možné postavení státu zvýhodňovat.

II.

Skutková východiska

6. Z kopií listin předložených stěžovatelem vyplývají následující skutečnosti.

7. Stěžovatel byl od 25. května 2007 stíhán pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 222 odst. 1 trestního zákona a výtržnictví podle § 202 odst. 1 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 7 T 79/2007 ze dne 31. března 2008 byl obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že by spáchal skutek uvedený v obžalobě. V důsledku toho požadoval po vedlejší účastnici řízení náhradu škody spočívající v úhradě nákladů obhajoby. Ta jeho nárok odmítla s tím, že nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Rozsudkem soudu prvního stupně bylo jeho žalobě zcela vyhověno, a to zejména při vědomí o právním názoru obsaženém v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1548/2006 ze dne 7. října 2008, podle něhož podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání není podmínkou pro úspěšné uplatnění práva na náhradu škody proti státu v případě, že obviněný byl obžaloby zproštěn nebo došlo k zastavení trestního řízení. V důsledku odvolání vedlejší účastnice řízení byl však odvolacím soudem změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba byla zamítnuta. Odvolací soud přitom vycházel z novějšího právního názoru obsaženého v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, podle něhož nejsou-li dány důvody zvláštního zřetele hodné, obviněnému, který byl v trestní věci zproštěn obžaloby nebo proti němuž bylo řízení zastaveno, náleží nárok na náhradu škody jen tehdy, podal-li proti usnesení o zahájení trestního stíhání stížnost.
III.

Přerušení řízení

8. Ze shora vyložené situace je zřejmé, že ústavní stížností je nepřímo napadán právní názor obsažený v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009, protože představuje nosné důvody napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedený rozsudek byl napaden ústavní stížností jiného navrhovatele, a proto usnesením ze dne 18. března 2010 bylo řízení přerušeno do doby rozhodnutí o věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 35/09 (viz níže), které se zabývalo ústavní souladností rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu č. j. 31 Cdo 3489/2007-62 ze dne 26. srpna 2009. V uvedené věci bylo rozhodnuto nálezem ze dne 6. prosince 2011. Poté bylo v řízení dále pokračováno.

IV.

Procesní postoj ostatních účastníků řízení

9. Ústavní soud vyzval Krajský soud v Plzni i Ministerstvo spravedlnosti, aby se k ústavní stížnosti vyjádřily, avšak ani jeden na tuto výzvu nijak nereagoval.

V.

Právní východiska

10. V již zmíněném nálezu sp. zn. Pl. ÚS 35/09 ze dne 6. prosince 2011 (N 204/63 SbNU 381) dospěl Ústavní soud k závěru, že ustanovení § 8 odst. 2, resp. 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, je nutno interpretovat tak, že obviněnému náleží nárok na náhradu škody, i když nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, ledaže by tu v konkrétním případě byly dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady škody. Jen takováto interpretace vycházející z úzkého propojení přezkoumávané normy jednoduchého práva s čl. 36 odst. 3 Listiny ctí princip proporcionality, a vyhovuje tudíž ústavně konformnímu nazírání. Je tak na obecných soudech, aby s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu zhodnotily, bylo-li možno považovat opravný prostředek za natolik efektivní, aby jeho nevyužitím mohlo dojít k zániku práva garantovaného jednotlivcům nejen na úrovni § 2 zákona č. 82/1998 Sb., ale též na úrovni čl. 36 odst. 3 Listiny.

VI.

Závěry

11. Jak bylo výše uvedeno, vycházel odvolací soud v daném případě z toho, že stěžovatel nepodal stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání, aniž by tu byly okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro které by nevyčerpání tohoto opravného prostředku nemělo mít vliv na existenci nároku stěžovatele na náhradu škody. To je právní konstrukce, která byla Ústavním soudem překonána, resp. shledána rozpornou s čl. 36 odst. 3 Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky.

12. Proto bylo ústavní stížnosti zcela vyhověno. Byla porušena základní práva stěžovatele podle čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky ve spojení s čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod tím, že obecný soud byl při vydání svého rozhodnutí veden názorem o obecné nezbytnosti vyčerpání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání pro existenci nároku na náhradu škody v důsledku trestního řízení, v němž byl obviněný zproštěn obžaloby. Proto bylo napadené rozhodnutí zrušeno podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu.

13. Od ústního jednání nebylo možno očekávat další objasnění věci a stěžovatel výslovně souhlasil s upuštěním od ústního jednání. Ostatní účastníci nereagovali na výzvu k vyjádření, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání, přičemž byli poučeni, že jejich mlčení bude vykládáno jako souhlas. Proto bylo od ústního jednání upuštěno v souladu s § 44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.