II. ÚS 423/10
II.ÚS 423/10 ze dne 1. 4. 2010


Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu


Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. M., zastoupeného JUDr. Ivanem Werlem, advokátem se sídlem Velké Meziříčí, Vrchovecká 74/2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 11. 2009 č. j. 30 Cdo 329/2008-397, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 12. 2006 č. j. 1 Co 27/2006-282 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 10. 2005 č. j. 23 C 34/2004-232, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění

Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů pro tvrzené porušení svých základních práv dle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně byla stěžovateli (žalovanému) uložena povinnost zdržet se zpřístupňování CD nosičů (specifikovaných ve výroku rozsudku), které byly nabízeny v rámci činnosti sdružení bez právní subjektivity s názvem Klub MCD (dále jen sdružení) k užití třetím osobám k dočasné osobní potřebě. Dále byla žalovanému uložena povinnost stáhnout CD nosiče z nabídky sdružení, sdělit žalobci údaje o jejich původu a údaje o způsobu a rozsahu užití výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů zaznamenaných na těchto CD nosičích. Žaloba, aby žalovaný byl povinen sdělit žalobci údaje o totožnosti osob, které se neoprávněného užití účastnily a účastní, včetně uvedení množství zpřístupněných CD nosičů a finančních prostředků získaných z užití výkonů a zvukových záznamů na nich zaznamenaných, byla zamítnuta.

K odvolání stěžovatele Vrchní soud v Olomouci napadený rozsudek okresního soudu zrušil ve výroku I. ohledně povinnosti žalovaného zdržet se zpřístupňování hmotného substrátu CD nosičů, a v této části řízení zastavil. V další napadené části výroku I., v níž se žalobce domáhá, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se zpřístupňování záznamů na CD nosičích, a dále ve výroku II. rozsudek potvrdil. Rozsudek soudu prvního stupně změnil ve výroku III. tak, že zamítl žalobu, pokud měl být žalovaný uznán povinným sdělit žalobci údaje o původu ve výroku vyjmenovaných CD nosičů, a dále údaje o způsobu a rozsahu užití výkonů výkonných umělců a zvukových záznamů na nich zaznamenaných. Odvolací soud mimo jiné poukázal na to, že posuzovaná činnost žalovaného vykazuje znaky tzv. půjčovny CD, která veřejnosti zpřístupňuje výkony a zvukové záznamy poskytnutím zaznamenaných výkonů a zvukových záznamů na CD nosičích k jejich dočasné osobní potřebě, k čemuž je třeba licence nositelů práv ve smyslu § 71 odst. 1 a 2 písm. e) a f) a § 80 odst. 1 a 2 písm. c) a d) na věc se vztahujícího zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (dále jen "autorský zákon").

Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné (pro absenci řešení otázky zásadního právního významu). Mimo jiné konstatoval, že vrchní soud přiléhavě aplikoval § 30 odst. 1 autorského zákona.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s interpretací a aplikací autorského zákona (ve znění účinném do 22. 2. 2005), konkrétně jeho § 30 odst. 1, dle kterého se za užití díla podle tohoto zákona nepovažuje užití pro osobní potřebu.

Obecné soudy dospěly k závěru, že posuzovaná činnost stěžovatele vykazuje znaky tzv. půjčovny CD, která veřejnosti zpřístupňuje výkony a zvukové záznamy poskytnutím zaznamenaných výkonů a zvukových záznamů na CD nosičích k jejich dočasné osobní potřebě, a proto nelze danou věc podřadit pod § 30 odst. 1 autorského zákona, konkrétně pod pojem "osobní potřeba".

Stěžovatel oproti tomu namítá, že účastníci sdružení užívají díla pro svou osobní potřebu. Vrchní soud neodůvodnil svůj závěr, že dané užití vykazuje znaky půjčovny. Každý ze spoluvlastníků věci má právo na její užití a u takového množství spoluvlastníků jiným způsobem ani užití spoluvlastněné věci není možné realizovat. Účastníci sdružení nezpřístupňují nosiče se záznamy veřejnosti, ale pouze ostatním spoluvlastníkům. Nejde tedy o žádnou neospravedlnitelnou újmu na úkor autora.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Přestože je součástí soudní moci, pojednané v hlavě čtvrté Ústavy, je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, a není jim proto ani nadřízen. Ústavní soud zásadně není povolán ani k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.

Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením jeho věci obecnými soudy. Obecné soudy se však touto otázkou dostatečně zabývaly, a to především soud odvolací, na odůvodnění jehož rozhodnutí proto lze zcela odkázat. Jestliže právní posouzení jsou přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodněna (§ 157 odst. 2 o. s. ř.), jde o právní závěry ústavně nezávislých soudů, do jejichž rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu z již zmíněného důvodu nepřípustná (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).

Stěžovatel je zapsán v živnostenském rejstříku jako podnikatel - fyzická osoba s výkonem živnosti výroba a prodej nenahraných nosičů zvukových a zvukově obrazových záznamů a prodej a půjčování nahraných zvukových a zvukově obrazových záznamů. Smlouvou o sdružení vznikla vzájemná spolupráce účastníků sdružení - spolumajitelů kompaktních disků při společném využívání klubových služeb, zajišťujících zejména přístup členů sdružení ke klubové sbírce CD. Klub MCD je zájmové, nehospodářské sdružení občanů, kteří se rozhodli pro naplnění své hudební záliby stát se členy sdružení po zaplacení vstupního vkladu 200,- Kč.

Odvolací soud (srov. str. 14-15 napadeného rozsudku) přiléhavě aplikoval relevantní východiska, vyslovená již v důvodové zprávě k § 29 autorského zákona, která uvádí: "Ustanovení § 29 upravuje obecnou zásadu, kterou obsahuje jak Bernská úmluva, tak Dohoda TRIPS, pokud jde o výjimky z výlučného práva autorského. Jde o výkladové pravidlo ve vztahu ke všem způsobům volného užití chráněných děl a užití těchto děl, ke kterým není třeba souhlasu autora ani zaplacení odměny (bezúplatné zákonné licence). Volná užití chráněných děl, jakož i užití na základě bezúplatné zákonné licence jsou vždy zásahem do výlučných práv a vzhledem k tomu je třeba zvažovat, zda v každém jednotlivém případě nenarušují běžný výkon práva autorského a nezpůsobují neospravedlnitelnou újmu oprávněným zájmům autora. Volné užití děl a bezúplatné zákonné licence jsou v návrhu uvedeny taxativně a jejich aplikace nedovoluje extenzívní výklad."

Krajský soud provedl interpretaci § 30 odst. 1 autorského zákona pohledem citovaných východisek, a dovodil právní normu objektivně racionálně akceptovatelnou, že "Užitím pro osobní potřebu je nutné rozumět užití díla v soukromí zhotovitele rozmnoženiny, v rámci rodiny, přátel, osob blízkých."

Odvolací soud zkonstatoval, že zjištěný skutkový stav - zpřístupňování zvukových záznamů veřejnosti, tj. neuzavřenému okruhu osob, dosud v počtu několika tisíc, sdružených v Klubu MCD, kteří nabyli spoluvlastnictví ke hmotnému substrátu CD nosičů - nelze subsumovat pod dovozenou právní normu, ale jedná se o činnost vykazující znaky půjčovny. Proto nabytím spoluvlastnictví členové klubu nenabyli oprávnění díla zaznamenaná na CD nosičích užívat bez poskytnuté licence. Opačný přístup by zakládal neospravedlnitelnou újmu oprávněných zájmů autorů.

Taktéž tento závěr nelze než hodnotit jako objektivně racionálně obhajitelný, je konformní se shora citovanými východisky úvah. Je v něm (implicite) obsažena ústavně konformní proporcionalita mezi zájmy autora a členů sdružení coby spoluvlastníků ke hmotnému substrátu CD nosičů. Stěží lze rozumně a spravedlivě argumentovat, že spravedlivá ochrana autorských zájmů tkví právě v tom, co tvrdí stěžovatel - tedy v umožňování individuálně předem neurčenému (neuzavřenému) počtu osob přístupu k rozsáhlému množství nosičů CD a jejich užití, bez udělení licence nositelů autorských práv (tedy aniž by nositel autorských práv obdržel jakoukoli protihodnotu), na základě pouhého členství v klubu po zaplacení vstupního vkladu 200,- Kč a minimálního manipulačního poplatku. Daná činnost vskutku zastřeně vykazuje znaky půjčovny CD a obchází tak relevantní ustanovení na ochranu autorských práv (žalobce neudělil souhlas k užití výkonů výkonných umělců prostřednictvím CD formou jejich půjčování veřejnosti).

Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud upozorňuje, že se jedná v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

Na tomto základě, tedy po shledání absence zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. dubna 2010

Dagmar Lastovecká předsedkyně senátu



Text tohoto rozhodnutí byl čerpán společností Sokordia, s.r.o. z databáze NALUS z internetové adresy http://nalus.usoud.cz a to bezplatně. Jedná se o neautentické znění rozhodnutí Ústavního soudu.